Čtvrtek 13. dubna 1876

Představte si, že Troili přišel na nádraží — když jsme vycházeli z hotelu, obcházel Via del Babuino. Ten Švýcar tak zůstal až do posledního okamžiku u vagonu. Po celý den jsem se docela dobře držela — teprve na nádraží jsem začala cítit cosi jako lítost, která mi škrábala srdce.
Sotva jsem nastoupila do vagonu, vyvstal mi v mysli ozdobený všemi půvaby, které má i které nemá — zavřela jsem oči a začala snít a domýšlet si různé věci.
„Víš,“ říká máma, která tuší, kde mám myšlenky, „víš, co mi řekla Léonie?“
„Ne, nevím.“
„Říkala mi, že hotelská služba povídá, že hrabě Antonelli je tak bohatý, tak bohatý — a že je tak zamilovaný, och! tak zamilovaný do Slečny!“
„Vy jste si povídala s Léonií?“
„Ne, sama mi to přišla říct.“
„Ach!“
Téměř jsem nespala — třebaže jsme jeli v kupé — a v šest hodin ráno jsme přijeli do Neapole.
Myšlenka, že mě nikdy nemiloval, že jen hrál komedii a bavil se, mě velmi rmoutí.
V šest hodin ráno mi město nemohlo připadat krásné — byla jsem ospalá, mrzutá a tváře jsem měla rudé od spánku. „Do jakého hotelu jedeme?“ ptala se máma.
„Do hotelu Victoria — musí být dobrý, vždyť tam bydlela Fanny Lear!“
Jedeme do toho hotelu, ale předem ho prohlásí za odporný — jako vůbec všechno, co navrhnu já. Obdivujte tedy Vesuv, jak kouří jako cigareta, a přitom ciťte, jak na nás i na naše společníky leží velká nespokojenost jako trojitý plášť z olova!
Zapomněla jsem, že se mělo prostě jet do hotelu du Louvre, protože tam vždycky bydlíval vévoda z Hamiltonu, jehož každý krok jsem sledovala v novinách a v seznamech cizinců ze všech zemí. Ale v tom hotelu jsou pruský princ a princezna, kteří obývají nejlepší apartmá.
Zavedou nás do hotelu de la Ville, o několik kroků dál. Bereme si tam pět pokojů v prvním patře a zůstáváme.
V osm hodin jsem vstala, cítila jsem se svěží, vypila jsem kávu a odešla k sobě.
Zde mám pokoj oddělený od ostatních salonem. Ale místo abych psala, usnula jsem při myšlenkách na toho nehodného syna kněze.
Nevím, kolik je hodin. Jsem unavená, i když jsem si odpočinula, a nudím se. Lituji, že jsem přijela do Neapole — mělo se jet teprve tak k sedmnáctému a zůstat tu přes dostihy; pak bych ho snad potkala tady. Bestie! Zase! Jsem tak zbabělá, že si přeji, aby přijel na dostihy! Ne — to je jen okamžik. Vždy a ve všem je třeba být nezávislá — a hlavně nikdy nikoho neposlouchat.
Pokaždé, když jsem poslechla své blízké, ať v čemkoli, přineslo mi to jen starosti a lítost.
Vidět Neapol a zemřít. Netoužím ani po jednom. Pojďme se podívat, kolik je hodin a co dělají moji blízcí.
Nechala jsem je odejít. Jsem otupělá, nemohu nikam jít. Jsou tři hodiny. Je hezky jako v Nice a z okna vidím projíždět nádherná spřežení, jakých je v Římě jen poskrovnu. Ostatně Neapol je proslulá přepychem koní a kočárů.
Odešel sám — nebo ho přiměli odejít? To je, oč tu běží.
Otázka znepokojivá, nesnesitelná! Vzchopme se a nemysleme na to tolik — je to nedůstojné. Ostatně myslím-li na to tak sentimentálně, je to jen kvůli únavě — a protože mě právě teď postihla ta nepříjemná věc, která se mužům nikdy nestává, jsem více než unavená, skoro nemocná.
Píšu naproti velkému zrcadlu — vypadám jako Beatrice Cenci, jen bez turbanu. Je to krásné — bílé šaty a vlasy rozpuštěné. Na ježdění a do divadla si přidávám příčesek. Lépe řečeno — do divadla a večer si přidávám jen nakadeřený příčes vpředu, prostě proto, abych si nemusela stříhat vlasy a každý večer je natáčet — jinak bych to musela dělat, aby to vpředu vypadalo stejně. Česám se po pompejánsku, jak říkával Pietro.
Bože, jak bych chtěla román od Dumase — nemusela bych se nudit psaním těch hloupostí a hlavně tím, že je pak čtu po sobě.
Nemohu-li si představit, že muž mohl hrát komedii jako Pietro, pak proto, že se mi to ještě nikdy nestalo. Zdá-li se mi to obludné, pak proto, že dosud znám muže a jejich milé vlastnosti jen málo. Zato znám ženy a vím, že jsem sama schopna téhož. Copak bych nebyla dlouho povzbuzovala muže — a pak, vidouc, že to zachází příliš daleko, neodešla? Ale ano. A kdybych ho povzbuzovala (rozumí se, že by to byl příjemný muž), jednala bych v dobré víře — neklamala bych ho úplně — přivírala bych oči před budoucností a užívala přítomnosti. Tak jsem jednala s Pietrem. Co by měl z toho, že mi tolik zpívá, kdybych mu byla zcela lhostejná. Miloval mě tak, jako jsem já milovala Audiffreta — a jako bych milovala i jeho samého, kdybych nebyla přesvědčena o jeho lásce. Díky té jistotě mi přirostl k srdci a zvítězil nad všemi Audiffrety světa. Jeho takzvaná láska se na mě přenesla — nikdy jsem ho netrápila. A přece si stěžoval:
„Kdybyste mě trochu milovala, nepůsobila byste mi tolik bolesti!“
„Smějete se a nevidíte, jak mi ubližujete! Kdybyste milovala, mohla byste mi rozumět — ale vy jste z ledu, máte mánii obětí, a nic víc. Je-li to pravda, řekněte mi to, snažně vás prosím! Nepřicházím s vyznáním, přicházím a říkám vám prostě, že vás miluji, jak jsem nikdy nemiloval. Poslouchejte — nevím, zda vás miluji, ale nikdy jsem nepocítil to, co pociťuji nyní. Hledám vás, toužím po vás všude — jsem-li sám, zavírám oči a sním o vás, zhloupl jsem, zeslábl! Nu a myslím, že toto je láska. Nic podobného jsem nikdy nepocítil. Měl jsem jen prosté románky, jako je mívají všichni muži za mlada — posmíval jsem se celému světu a všemu. Ach! přísahám vám, že mě svým chladným výrazem přivádíte k zuřivosti! Ani nezměníte barvu! Copak nejste žena! Hleďte — jste jako tohle! (udeřil do kláves pianina). Miluji vás,“ sklonil se ke mně, „miluji vás — milujete mě?“ A vida, že neodpovídám:
„Trochu? Milujete mě trochu?“
Ubohá duše. Raději bych si uřízla prst na pravé ruce, než abych věřila v jeho ničemnost!
Ach! Kdybyste věděli, jaká je to útěcha, takto smýšlet!
„Jsi příliš mladá,“ řeknou mi, „neznáš muže — ti toho napovídají ještě mnohem víc!“
Ach! Ať vás čert zmete za to, že mi takové nápady vnukáte!
Napovídají toho ještě mnohem víc, dobrá. Ale říkat to mně — k čemu?
Když muži říkají takovéto věci, jsou víceméně upřímní — není jediného, kdo by byl po celou dobu ničemný. V tu chvíli aspoň říkají, co si myslí. Říkají to často, aby dosáhli... ale to není můj případ — a tady o tom nemůže být ani řeč.
Pietrovy řeči jsem právě zapsala slovo od slova. Pamatuji si ty řeči dokonale a pomalu se mi vracejí i ta nejmenší slova.
Právě jsem znovu přečetla scénu u pianina. Už jsem skoro natolik zotavená, že mohu vyjít. Uklidnilo mě to, dodalo mi trochu důvěry — a tu jsem tak potřebovala.
Z toho věčného přemýšlení a dohadování se zblázním.
Nastydlá, ochraptělá, bolí mě hlava, bolí pravý bok, bolí prst, bolí vše — a bolí duše!
Bloudila jsem jako stín, dokud mě nenapadlo poslat pro román od Dumase. Člověk k němu nepotřebuje pozornost ani náladu. Prostě ho spolkne.
Zavřená v pokoji jsem několikrát plakala. Je to jako při příjezdu do Říma. Bože, jak nenávidím změny — jak jsem nešťastná v novém městě.
Zbabělec, zbabělec, zbabělec! Ach! kdybych mu mohla hodit ta tři slova do tváře! Nemá odvahu vlastního názoru, vlastní lásky, ani vlastní osoby! Hnusná povaha — slabá, zbabělá.
Poručili mu — a poslechl! Och! Když poslechl, musel mě milovat jen velmi málo. Neposlouchal, když šlo o vojenskou službu — složil přísahu králi a tím se rozešel s Vatikánem. Ano, ale tehdy byl ještě hloupý. Nyní je moudrý — tak dobře ví, kolik nepříjemností by mu tento nový rozchod přinesl. Zastavili by mu plat... Dost, dost! Fuj — ta ubohost, fuj — ta nízkost!
Zbabělec, zbabělec — stonásobný zbabělec. Nemohu už u takového muže setrvávat myšlenkami. Naříkám-li, pak nad svým nešťastným osudem, nad svým ubohým životem, který sotva začal a v němž jsem nezažila nic než zklamání! Ovšemže jsem hřešila jako všichni lidé — snad ještě více než jiní — ale mám i dobré stránky, a je nespravedlivé trestat mě a ve všem ponižovat!
Když jsem se dozvěděla, kdo je ten muž, jenž mě tak vytrvale lorňoval, první, co mě napadlo, bylo: líbí se mi — mohla bych ho milovat a stát se jeho ženou. Vidíte přece, že v tom nebylo nic trestuhodného.
Proč tedy ta smutná příhoda! Nezasloužila jsem si ji. Zasloužila jsem si trápení kvůli Audiffretovi — a to jsem dostala — a to stačí.
Postavila jsem se doprostřed pokoje, sepjala ruce, pozdvihla oči — a něco mi řeklo, že modlitby jsou zbytečné. Dostanu to, co mi je určeno. Ani o bolest méně, ani o utrpení více! — jak říká monsignore de Falloux.
Zbývá jediné — poddat se.
Věru vím, že je to těžké — ale kde by pak byla zásluha?
Bláznivá, jaká jsem, věřím, že vzplanutí zuřivé víry, vroucné modlitby mohou něco zmoci! Bůh chce německou rezignaci — a té nejsem schopna. Myslí snad, že ti, kdo se tak poddávají, musejí přemáhat sami sebe? Ach ani v nejmenším — poddávají se, protože mají v žilách vodu místo krve, protože to stojí méně námahy. Kdyby od nich někdo žádal modlitby jako ty moje, nedokázali by je dát, i kdyby byli světci.
Moje zásluha by spočívala ve vlažné poddanosti, jejich v horečné vroucnosti. Ani ta jedna, ani ti druzí nejsou schopni toho, co se od nich žádá — proto se jim nic nedostává a proto je tolik nešťastných.
Je to zásluha být klidný, když je ten klid v povaze? Walitský je klidný — ne z křesťanského cítění, Bůh ne! Z lenosti — a nic víc!
Poznámka editorů
[Chybí s. 66, ale pravděpodobně jen kvůli chybnému stránkování]
Kdybych se mohla poddat, dosáhla bych všeho — neboť to by bylo vznešené. Ale nemohu! Už to není jen těžké — je to nemožné! V okamžicích otupělosti budu snad poddaná — ale ne ze své vůle, nýbrž proto, že poddaná budu.
Myslím, že blouzním. Čtěme. Čím více člověk čte, tím méně má co říci.
Bože můj, smiluj se nade mnou — dej mi nalézt klid. Dej mi nalézt duši, k níž bych se mohla připoutat. Jsem unavená — velmi unavená...
Ne, ne — ne z bouří jsem unavená, nýbrž ze zklamání. A kdo by nebyl?!
Dessin à la plume en bas de page : une tête d'homme barbu aux cheveux longs, à côté un cygne au long cou dont le corps est un gribouillis
Tête d'homme barbu et cygne, à la plume Mon Journal, t. 7, p. 253

Poznámky

Pozn. překl.: „Švýcar“ — Mariina pohrdavá přezdívka pro jednoho z mladíků z jejich římského okruhu. Patrně týž „hrůzostrašně švýcarský“ syn tlusté baronky zmíněný v předchozím záznamu. ↩
Pozn. překl.: Coupé — poloviční železniční oddíl s jedinou lavicí, soukromější než otevřený vůz. Vylepšení, které mělo zpříjemnit noční cestu. ↩
Pozn. překl.: Fanny Lear — americká kurtizána Harriet Blackfordová, která pod jménem „Fanny Lear“ měla proslulý poměr s ruským velkoknížetem Nikolajem Konstantinovičem. Její proslulost činila z jejích voleb hotelů jakýsi společenský kód. ↩
Pozn. překl.: Mariin zvyk sledovat vévodu z Hamiltonu podle tištěných „seznamů cizinců“ (knih hostů otiskovaných v novinách) je opakující se motiv deníku — půvabné okénko do sledování aristokratického okruhu v 19. století. ↩
Pozn. překl.: Marie touto nadávkou oslovuje samu sebe — míří na vlastní slabost, na svou neutuchající naději, že Pietra potká. ↩
Pozn. překl.: Italské přísloví „Vedi Napoli e poi muori“ (Viz Neapol a zemři), které zaznamenal Goethe ve své Italské cestě (1787). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „That is the question .“ — citát z Shakespearova Hamleta. ↩
Pozn. překl.: Beatrice Cenci (1577–1599), římská šlechtična popravená za otcovraždu. Portrét připisovaný Guidu Renimu (Palazzo Barberini v Římě) ji zobrazuje s bílým turbanem. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „à la pompéienne“ — účes podle vzoru účesů na pompejských nástěnných malbách. ↩
Pozn. překl.: Frédéric de Falloux (1815–1884), francouzský prelát působící v Římě, od roku 1877 kardinál — Marie cituje jeho rezignovanou myšlenku o osudu. Nezaměňovat s jeho starším bratrem Alfredem de Falloux (1811–1886), legitimistickým politikem a spisovatelem. ↩