❦
Středa 12. dubna 1876
Mercredi 12 avril 1876
Celou tu noc jsem ho viděla ve snu. Ujišťoval mě, že byl skutečně v klášteře.
Toute cette nuit je l’ai vu en rêve. Il m’assurait qu’il avait vraiment été au couvent.
Celý byt je vzhůru nohama. Balíme, dnes večer odjíždíme do Neapole. Nesnáším odjíždět!
Tout est bouleversé dans l’appartement. On emballe, nous partons ce soir pour Naples. Je déteste partir !
Kdypak budu mít to štěstí bydlet doma, vždy ve stejném městě, stýkat se stále se stejnou společností a čas od času si pro osvěžení někam vyjet!
Quand donc aurai-je le bonheur de vivre chez moi toujours dans la même ville, voir toujours la même société, et faire de temps en temps des voyages pour me rafraîchir !
„V Římě bych chtěla žít, milovat a zemřít.“
« C’est à Rome que je voudrais vivre, aimer et mourir ».
Ne, poslouchejte — chtěla bych žít tam, kde mi bude dobře, milovat všude — a nezemřít nikde.
Non, écoutez, je voudrais vivre où je serai bien, aimer partout, et mourir nulle part.
Přece jen mám docela ráda italský, lépe řečeno římský život — zachoval si ještě lehký nádech antické velkoleposti. Lidé si o Itálii a Italech často dělají mylnou představu; představují si je chudé, zištné, v plném úpadku. Pravý opak je pravdou: v jiných zemích jen zřídka najdete tak bohaté rodiny, domy vedené s takovým přepychem. Mluvím samozřejmě o aristokracii. Řím bez papeže byl zcela svébytné město, svým způsobem vládnoucí světu. Každý římský kníže byl tehdy jako malý král — měl svůj dvůr a své klienty jako ve starověku. Na tomto zřízení závisí velikost těch rodin. Ovšemže za dvě generace nebude ani velikosti, ani bohatství, neboť Řím je podřízen královským zákonům a dopadne jako Neapol, Milán a ostatní italská města. Velká jmění budou rozdrobena, galerie a muzea přejdou na stát, římská knížata se promění v hromadu malých lidí pokrytých velkými jmény jako starými divadelními pláštěmi, aby zakryli svou bídu — a až tato kdysi tak ctěná velká jména budou vlečena po blátě, až si král, který pošlapal celou svou šlechtu, bude myslet, že je velký sám o sobě, rázem pozná, co je to za zemi, kde mezi lidem a jeho králem nic nestojí. Pohleďte raději na Francii — a brzy uvidíte i Rusko. Císař ponížil svou šlechtu — pošetilec, který boural vlastní hradbu! Ale pohleďte na Anglii. Tam je člověk svobodný. Tam je šťastný. V Anglii je tolik bídy, namítnete. Ale bídy je všude; v Anglii je však lid obecně nejšťastnější. Nemluvím o obchodní prosperitě, ale jen o vnitřním uspořádání.
Cependant j’aime assez la vie italienne, romaine, veux-je dire, il y est resté encore une légère teinte de la magnificence antique. On se fait souvent une fausse idée de l’Italie et des Italiens; On se les imagine pauvres, intéressés, en pleine décadence. C’est tout le contraire; rarement dans les autres pays on trouve des familles aussi riches, des maisons tenues avec tant de luxe. Je parle bien entendu de l’aristocratie. Rome sans le Pape était tout à fait une ville à part et souveraine du monde dans son genre. Alors, chaque prince romain était comme un petit roi, il avait sa cour et ses clients comme dans l’Antiquité. C’est à ce régime que tient la grandeur des familles. Certes dans deux générations il n’y aura plus ni grandeur, ni richesse, car Rome est soumise aux lois royales et Rome deviendra comme Naples, Milan et les autres villes de l’Italie. Les grandes fortunes morcelées, les galeries et les musées acquis au gouvernement et les princes de Rome transformés en un tas de petites gens couverts de grands noms comme de vieux manteaux de théâtre pour couvrir leur misère, et quand ces grands noms si respectés avant seront traînés dans la boue, quand le roi pensera être grand à lui tout seul, ayant foulé sous ses pieds toute sa noblesse, il s’apercevra bien dans un instant ce que c’est qu’un pays ou il n’y a rien entre le peuple et son roi. Voyez plutôt la France, et vous verrez bientôt la Russie. L’empereur a humilié sa noblesse, insensé qui démolissait son propre rempart ! Mais voyez l’Angleterre. On est libre. On est heureux. Il y a tant de misère en Angleterre, direz-vous. Mais il y en a partout de la misère, mais en général le peuple anglais est le plus heureux. Je ne parle pas de sa prospérité commerciale mais seulement de son intérieur.
Šlechtici jsou (?) podřízeni králi, měšťané šlechticům a sedláci měšťanům. Všude a ve všem je totiž třeba mít vůdce. Kdo chce republiku ve své vlasti, ať začne tím, že ji zavede ve svém domě!
Les nobles sont soumis (?) au Roi, les bourgeois aux nobles et les paysans aux bourgeois. Car partout et dans tout il faut avoir un chef. Que celui qui veut la république dans son pays commence par la faire dans sa maison !
Ale co to říkám — dost těch úvah o věcech, o nichž mám jen mlhavou představu a zcela osobní názor.
Mais qu’est-ce que je dis, assez de dissertations sur des matières, dont je n’ai qu’une faible idée et une opinion toute personnelle.
Co řekne Pietro, až se vrátí do Říma a nenajde mě tam?
Que dira Pietro en revenant à Rome et en ne m’y trouvant plus ?
Bude výt. Tím hůře. Není to moje vina. Ostatně odjíždím trochu dojatá jako vždy, ale ne zarmoucená — nevím, co mi dává ten klid. Nejspíš je to tušení, že mě najde. Miluje mě — nemám se čeho obávat. Má v té věci svůj zájem a bude jednat ve svůj prospěch — nemusím se tedy trápit. Netrápím se — naopak jsem plna důvěry. Bez ní bych byla příliš nešťastná.
Il hurlera. Tant pis. Ce n’est pas ma faute. Enfin, je pars un peu émue comme toujours mais pas chagrinée, je ne sais ce qui me donne ce calme. C’est sans doute le pressentiment de ce qu’il me retrouvera. Il m’aime, je n’ai rien à craindre. Il est intéressé dans l’affaire et il agira pour lui, je n’ai donc pas à m’inquiéter. Je ne m’inquiète pas, je suis au contraire pleine de confiance. Je serais trop misérable si je ne l’étais pas.
Není třeba nic podnikat — vzpomeňme na stránky 10, 11 a 12 třiapadesáté knihy mého slavného deníku1. Nemohu pochopit, že mě někdo může milovat a udělat všechno na světě, aby mě našel — a přece je přirozené, že mě hledá ten, kdo mě miluje.
Il n’y a besoin de rien faire, souvenons-nous des pages 10,11 et 12 du livre 53ème de mon glorieux journal. Je ne peux comprendre qu’on puisse m’aimer et faire tout au monde pour me retrouver, pourtant il est naturel qu’on me cherche si l’on m’aime.
Stále se mi zdá, že se trápím jen já, že se mučím jen já, že po shledání toužím jen já.
Il me semble toujours que ce n’est que moi qui m’inquiète, que ce n’est que moi qui me tourmente, que ce n’est que moi qui désire revoir.
O takových věcech člověk vždy pochybuje — to je v povaze lidského srdce. Ale postavme se na špičky rozumu a uvidíme věci tak, jak se vidět mají.
On doute toujours de ces choses-là, c’est dans la nature du cœur humain. Mais hissons-nous sur la pointe des pieds de l’intelligence et nous verrons bien de la manière qu’il faut voir.
Uklidněme se. Nikdo mě neuklidňuje — uklidňuji se tedy sama, jako by to dělal ten nejlepší přítel.
Tranquillisons-nous. Personne ne me calme, aussi je me calme moi-même comme ferait le meilleur des amis.
Kolikrát jsem slíbila, že pro nikoho nic neudělám! A přece jsem zůstávala v Římě kvůli Pietrovi. Jak hloupé! Myslíte si, že mě nepůjde hledat, miluje-li mě? Proto odjíždím bez výčitek svědomí, bez lítosti — jednám upřímně. To on nedodržel slovo.
Combien de fois ai-je promis de ne rien faire pour personne ! Et je restais à Rome pour Pietro. Est-ce assez bête. Pensez-vous que s’il m’aime il n’ira pas me chercher ! Aussi je pars sans scrupules, sans regrets, j’agis franchement. C’est lui qui a manqué de parole.
Konečně! Promenovala jsem se na Pinciu a na Corsu. Pózovala jsem u fotografa Alexandriho — v denních šatech, s kloboukem a slunečníkem. Potkala jsem společnost z klubové lóže2 — mého nepřítele Belmonta, Pandolu, Cesara. A Torloniho dvakrát. Když ten drahý tvor procházel poprvé, všimla si ho jen máma. Jako obvykle jsem viděla jen záda toho, koho vidět chci.
Enfin ! je me suis promenée au Pincio et au Corso. J’ai posé chez le photographe Alexandri, en robe de rue, chapeau et ombrelle. J’ai rencontré les gens de la barcaccia, mon ennemi Belmonte, Pandola, Cesaro. Et deux fois Torlonia. Ce cher animal passe la première fois aperçu de maman seule. Selon l’habitude je n’ai vu que le dos de celui que je veux voir.
Ale máma zůstala v hotelu, a tak jsem šla s Dinou do obchodu na Corsu — a setkala jsem se s ním tváří v tvář. Usmál se při pozdravu. Božský úsměv opilce — ne, říkám pravdu, usmívá se jako anděl; jaká škoda, že je skoro vždy opilý.
Mais maman étant restée à l’hôtel, j’allai dans un magasin du Corso avec Dina et je l’ai rencontré en face. Il a souri en saluant. Divin sourire d’ivrogne, non, je dis vrai, il sourit comme un ange; quel dommage d’être presque toujours ivre.
Je šedivý den a já mám šedivou náladu.
Il fait un temps gris, je suis d’humeur grise.
Botkin a Katorbinsky s námi večeřeli. Botkin se mnou tónem uctivé důvěrnosti mluví o mé lásce k Pietrovi, aniž vysloví slovo láska a aniž jmenuje Antonelliho.
Botkine et Katorbinsky ont dîné avec nous. Botkine d’un ton de respectueuse familiarité me parle de mon amour pour Pietro, sans prononcer le mot amour et sans nommer Antonelli.
Za půl hodiny odjíždíme.
Dans une demi-heure nous partirons.
Poznámky
Pozn. překl.: Carnet 53 deníku (24. ledna – 11. února 1876). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ — přízemní klubová lóže v římských divadlech (viz 057.0103 a 055); „společnost z klubové lóže“ jsou mladí šlechtici z Caccia-klubu, kteří v ní sedávali. ↩