Pondělí 10. dubna 1876

Právě jsem se probudila a ten strašlivý sen mám ještě živě před očima. Viděla jsem Viscontiho, jak se mu udělalo špatně a jak se zachycoval mé nohy, aby nespadl. Zavolala jsem pomoc a přiběhli čtyři černí sluhové, oblečení v černém s červenou sametovou livrejí přes to, jako vatikánští lokajové. A v okamžiku, kdy jsem se sklonila k baronu, jenž ležel bez vědomí na lavici, jeden z nich mě objal kolem krku: „Nikdo tu není," řekl, „tak tě políbím."
Bylo to na nádraží, utíkala jsem po peróně a divoce křičela, zatímco z vlaku, který se chystal odjet, na mě někdo volal: „Jedu do Nice, odkud pojede do vesnice Ragon a vezmu s sebou Pietra!"
Walitský, Dina a jiní přiběhli na pomoc, sluhové byli zajati i dvě pokojské, rovněž v černočerveném. Pak jsem uviděla sádrovou hlavu, která se hýbala a mluvila. Pak jsem ležela s mámou a stál tam jakýsi mladík v Cimově stylu a mně přišlo zcela přirozené být před ním v košili. Ti sluhové a ten Visconti, kteří na mě padali a zachycovali se mě, Visconti postižený záchvatem mrtvice — to vše na mě působí nepříjemně a sen si už vykládám, každý tuší jak.
Sotva vstanu, nemohu stát na nohách — skláním se jako uschlý květ, zdá se, že se přehnu napůl. Nejsem schopna přijmout skutečnost a začínám cítit ohromný hněv, který vyvěrá z mé uražené pýchy.
Ptala jsem se karet — říkaly mi, že ho dnes uvidím. Ale to není možné, kdyby se měl vrátit, byl by se vrátil dávno. Je to ta beznadějná myšlenka, pro kterou bych, kdybych mohla, vyla jak dva psi!
Ne, uznejte se mnou, že je to podivné dobrodružství.
Nejhorší na tom je nevědět nic a nemoci nic!
Je pošetilé ptát se karet, a přece nemohu dělat nic jiného — a karty utěšují, třebaže jim člověk příliš nevěří.
Tak mě tedy chtějí přivést k šílenství, ty prokleté karty! Jednou ano, jednou ne! Bože, Bože, Bože!
Dělal celé rodině potíže, nevěděli, co s ním, šel k matce žádat o smíření a o prostředky k nezávislému životu — a oni využili příležitosti a zbavili se ho:
„Usmiř se s Bohem!"
To jsou teprve jezuité!
„Až z toho vyjdeš, budeš v míru se všemi, budeš nezávislý a oženeš se, pokud budeš chtít."
To jsou hanební zbabělci! Zavřeli ho navždy. Ne, zavřeli ho na tu dobu, co jsem v Římě. Ale uvidíme. Zítra jedu do Neapole. Tenhle tah předvídat nemohou. Ostatně až ho propustí, přijde mě hledat — to mě netrápí; trápí mě ta současná nejistota, ten předvídaný, a přece nečekaný úder!
Slitování, Pane!
Chodím po pokoji a tiše naříkám jako raněný vlk — otevřela jsem krabičku, ale mohla jsem jen opřít čelo o víko a zůstat Bůh ví jak dlouho v té poloze. Stále mám větvičku břečťanu, kterou mi dal na Kapitolu.
Jaký smutek!
Nemohu se udržet na nohou, vzdychám a hroutím se jako pytel.
Vskutku nevím, co mi je. Je to jistě směšné, ale tak to je.
Ostatně — je pošetilé rozčilovat se, plakat, modlit se. Copak to tak není vždy a ve všem? Měla bych si na to zvyknout a přestat unavovat nebe svými zbytečnými nářky.
V jednu hodinu nás navštívil Plowden, který mi přinesl ukázat malého psa.
Opět jsem jela s Paulem na koni. Po fyzické stránce okouzlující vyjížďka — po duševní stránce co možná nejnudnější.