Pondělí 28. února 1876

Když vyjdu na balkon na Corsu, najdu už všechny sousedy na místě a karneval je velmi živý. Dívám se dolů, naproti, a vidím cardinalina s ještě někým. Přišla jsem tak pozdě, že i Antonelli už tu byl. Když jsem ho spatřila, zmátla jsem se a zrudla tak prudce, že si sedám, nevědouc, co dělat.
„Co je vám?“ zeptala se mě sousedka, „proč jste tak červená?“
„Nemohu říct, je to hloupost.“
A znovu jsem vstala, ale ten zlý kněžský syn už tam nebyl, a obrátila jsem se k mámě, která někomu podávala ruku — Antonellimu.
Ach, no konečně, přišel jsi na můj balkon, to bylo načase. Ze zdvořilosti chvíli zůstane u mé paní matky, netrpělivá, jdu do pokoje pro bonboniéru, a když se vracím na své místo, Antonelli si shodou okolností sedá vedle mě. Zaujímám jako vždy krajní pravou stranu balkonu, který se, jak známo, dotýká balkonu té Angličanky. Bruschetti má zpoždění, jeho místo zaujal syn jistého bankéře, kterého mi pak Angličanka představí a který se ukazuje velmi horlivý:
„Ale jaký vy to vedete život,“ řekl Antonelli svým klidným a mírným tónem, „vy už nechodíte do divadla.“
„Byla jsem nemocná, ještě mě bolí prst.“
„Kde?“ a chtěl mě vzít za ruku. „Víte, chodil jsem do Apolla každý večer a pokaždé jsem se tam zdržel jen pět minut.“
„Proč?“
„Proč?“ opakoval, hledě mi přímo do zřítelnic.
„Ano, proč?“
„Protože jsem tam chodil kvůli vám a vy jste tam nebyla.“
„Jste velmi laskav.“
Řekne mi ještě spoustu věcí v tomto duchu, hledí mi do očí, koulí svýma, vrtí se a velmi mě baví.
„Dejte mi růži.“
„K čemu?“
Uznejte, že to byla záludná otázka. Mám ráda otázky, na něž je třeba odpovědět hloupě, nebo vůbec ne.
„Podívejte se na ten cylindr,“ řekla jsem a ukázala na jakéhosi odporného chlapíka v dlouhém svrchníku a velkém klobouku, „kdybyste ho dokázal zploštit, dala bych vám růži.“
Od té chvíle to byla podívaná hodná bohů, Antonelli a Plowden (ten bankéřův syn) se ze všech sil snažili házet staré kytice tomu muži na hlavu, načež se on rozohnil a začal je házet na nás.
Chránil mě cardinalino a Plowden a kytice, měla bych spíš říct košťata, padaly všude kolem mě. Nakonec se rozbila tabulka a lucerna. Bylo to náramně zajímavé.
Bruschetti mi nabízí velký koš květin a zuří a rudne a kouše se do rtů. Opravdu nevím, co mu je. Ale nechme toho otravného pána a vraťme se k Antonelliho očím. Má rozkošné oči, zvlášť když je příliš neotevírá, víčka mu zakrývají čtvrtinu zřítelnice a dodávají očím výraz, z něhož se mi točí hlava a buší srdce.
„Promiňte,“ řekl a najednou se sklonil.
„Co se děje,“ zeptala jsem se a rychle stáhla špičku pantoflíčku, která vyčuhovala zpod šatů.
„Bonboniéra,“ řekl.
„To není bonboniéra, pane.“
„Promiňte, myslel jsem, chtěl jsem to zvednout.“
Nezmýlil se, ale člověk se zmýlit mohl.
„Á, tady je váš sluha,“ řekl cardinalino, když viděl vejít Fortunéa.
„Ano, že je milý, viďte? Zbožňuji ho.“
„Rád bych byl na jeho místě. Ano, je milý, byl milý zvlášť jeden večer, když se ztratil.“
„Kde?“
„Á, nevím, jeden večer, už si nevzpomínám kde.“
To byl jistě ten večer, kdy jsme ho půjčili paní Soukowkinové, která šla na Kapitol. Povězte mi, bylo na Kapitolu hezky?
„Nevím, byla zima a pak jsem se tam zdržel jen pět minut. Ne, ale ten černoušek byl roztomilý, ztratil se, plakal, myslím.“
„Chudáček.“
Nesnažím se to popírat doopravdy. Dobře mě poznal, ale popírám to kvůli slušnosti.
„Plowden mě žádal o růži, Antonelli taky.“
„Dobře jste se prali, jednu dám vám,
„pane,“ řekla jsem Plowdenovi, „a druhou vám,“ řekla jsem Antonellimu.
Plowden si tu svou vzal a řekl, že zítra z té růže rozkvete celá kytice růží, ale Antonelli opřel hlavu o balkon a díval se na publikum. Byla jsem tím nadšená, dokazuje to, že lhostejný není — nebo aspoň nechce lhostejný vypadat.
„Takhle nechcete,“ řekla jsem se smíchem, „tak nedostanete nic.“
Jaký zábavný chlapec ten Antonelli! Opravdu, jsem z něj nadšená.
„Nemáte-li nic lepšího na práci,“ řekla mu máma, „přijďte k nám strávit večer,“ a cardinalino jí podává rámě, aby ji odvedl dolů.
Bruschetti vychází ve stejnou chvíli a odchází celý rudý a celý zuřivý, aniž by se podíval na květinu, kterou mu hodím.
Ptám se vás, proč ten ošklivý vztek! K čertu.
V devět je u nás Altamura; tři čtvrtě hodiny čekám ve svém pokoji, ale budoucí papež nepřichází, netrpělivá jdu do salonu, a po deseti minutách ho konečně ohlašují!
Čtvrt hodiny zdvořilosti se všemi, načež vstanu, on také, roztrháme panenku, rozbijeme dvě bonboniéry, Antonelli je jako já, rozbíjí všechno, a nepozorovaně se ocitneme na druhém konci salonu. Antonelli si sedá na pohovku, já si sedám do křesla, dělí nás docela malý kulatý stolek.
Jak snadno se takové věci zařídí, když to oba chtějí.
Takhle strávíme celý večer, je duchaplný, vypráví mi, že Fanny Learová, ta skandální milenka velkoknížete Nikolaje, tu byla před čtyřmi dny.
Že ji jel doprovodit až do Neapole, že je pořád podnapilá a že ho přiměla hodně pít.
„Á, ha!“ řekl, „ty bonboniéry.“
„Ano, ty bonboniéry.“
„Máte rozkošnou nožku.“
„To dobře vím. Popírat to by byla sprostá koketérie.“
„A jaká ruka!“
„Ruka pěkná není.“
„Víte, jsem zamilovaný.“
„Ale!“
„Jsem zamilovaný.“
„Do koho?“
„Á!“
„Do Fanny Learové?“
„Fuj! To není láska, to je jen pletka. Jsem zamilovaný do jedné masky. Není to podivné, do černého nosu a do kápě?“
„Vskutku, je to podivné.“
„Víte, ta maska měla stejnou nožku jako vy a stejnou ruku. A kdybych nebyl přesvědčen, že jste nebyla na Kapitolu…“
„To bylo na Kapitolu?“
„Ano.“
„Ale jak může být člověk zamilovaný do masky? Domino přece tak dobře skryje.“
„Nevím, dobře byla vidět postava a nádherné oči.“
„A jaké bylo to domino?“
„Černé, a kápě se stříbrem.“
„Vyšívaná?“
„Myslím, stříbrem nebo zlatem, nebo červeně, dobře nevím.“
„Nechala jsem si přivézt černé šaty zdobené stříbrem.“
„Á, vy opravdu máte takové šaty? Ale ta maska měla ruku jako vy,“ pokračoval a pokoušel se mě vzít za ruku, ale já ji stahovala.
„Vy se bojíte podat mi ruku!“
Tu mu ji podám.
„Dovolíte,“ řekne.
„Ne, tady to není zvykem, v Rusku ano.“
„Ujišťuji vás, že v Itálii také.“
„Ne, ne.“
Je okouzlující, ale blázínek, jak řekl Rossi. U velkého stolu si prohlíželi mé fotografie, vyžádala jsem si je, a cardinalino mě začal prosit, ať mu jednu dám.
„Jste jako ti malí žebráci, co prosí o almužnu: mám hlad, slečno, chudáčku, mám hlad, malou minci!“
Rozesmál se.
„Inu,“ řekl, „jistěže, mám hlad! Žena není nic jiného než touha, nemám hlad po chlebu, ale mám hlad po fotografii. Dejte! Mám hlad, chudák, mám hlad!“
Pochopila jsem jeho myšlenku, ale špatně se vyjádřil, ostatně on není Francouz.
O půlnoci Altamura vstává k odchodu a mé stvoření také.
Škoda, nikdy ho nemám dost. Zničil Záhadného. Myslím, že žertuje. Škoda, ostatně i já žertuji.
Mám jen jedinou myšlenku: jet do Ruska, ukončit ten proces a vrátit se žít jako ostatní, jako ti, kdo nejsou prokletí a ubozí jako já.

Poznámky

Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „What is the matter with you ?“ a „why are you so red ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I can’t say, it is a nonsense.“ ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli. ↩
Pozn. překl.: Mule — pantofel bez patky, domácí střevíc; intimní domácí oděv, jehož letmé objevení zpod dámského lemu bylo považováno za významný detail. ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli. ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli. ↩
Pozn. překl.: Fanny Lear — pseudonym Hattie Ely Blackfordové (kolem 1848–?), americké dobrodružky, jež se stala proslulou milenkou ruského velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče. Jejich skandál — kolem údajné krádeže diamantů velkoknížetovy matky — patřil k velkým mezinárodním aférám roku 1876. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „pazzerello“ – Rossiho charakteristika Antonelliho (viz 15. února). ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „ho fame signorina, poverino, ho fame, una piccola moneta !“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „ho fame“ a „Ho fame, povero, ho fame !“ ↩