Sobota 26. února 1876

Oka jsem nezamhouřila, pořezaný prst mě hrozně trápil. Vstávám ve tři odpoledne docela jako Antonelli. Ve čtyři se objevujeme na balkoně.
„Bavila jste se včera dobře?“ ptá se mě Bruschetti.
„Kde?“ zeptala jsem se já zas.
„V divadle,“ řekl a hleděl mi do očí.
„Já jsem včera v divadle nebyla,“ řekla jsem a jeho pohled jsem obdivuhodně vydržela.
„Jakže, v Apollu?“ řekl.
„Ale včera v Apollu nebylo představení, byl ples,“ řekla jsem se vzácnou přirozeností.
„Ano, to právě říkám, ten ples.“
„Nebyla jsem tam, bolela mě ruka, nemohla jsem vyjít.“
„Jakže! To nebyly ony!!“
Slečno Bashkirtseffová, vzdávám vám upřímnou poklonu, jste ta největší darebačka, kterou znám.
Ostatně bylo to nachystané od včerejška, ale nachystané věci se obvykle nedaří, a tahle se vydařila jako pravý med.
To jste měli vidět zděšení toho nešťastníka a slyšet otázky, jimiž jsem ho zasypávala. Bavila jsem se jako pominutá; nesklopila jsem oči, nezačervenala jsem se. Ó vznešené pokrytectví! Ó pravdo, kde jsi?
A chtějí, abych věřila ostatním! Tak hloupá nejsem! Proč nepředpokládat, že ostatní umějí lhát jako já? Zkrátka, ten Ital mi opakuje, co mi řekl včera. Opravdové vyznání lásky, na mou čest, doprovázené opravdovou žádostí o ruku, na mou věru počestné ženy. To vše přes přehradu balkonu. Bylo třeba se buď zatvrdit, nebo zasmát; zasmála jsem se a řekla mu, že je karneval a že tedy dovoluji mnohé věci, které bych jinak nedovolila. On mi říká, že to nejsou žádné karnevalové řeči, a málem pláče nad tím, že se směji, a říká, že jestli se někdy zamiluji a budou-li se mé lásce smát, poznám, jak je to strašné. Nikdy prý nemiloval, a když mě spatřil, zamiloval se a stal se z něj dítě. On říká dítě; já říkám hlupák.
Ten muž mluví pravdu, je upřímný a věří, že neříká nic přespříliš. Nabízí mi všechny důkazy, které chci, já odmítám s tím, že to všechno jsou karnevalové řeči, že uvidím, až bude představen. Poběží za Rossim.
Žádá mě o dovolení dát mi dopis. Bonboniéru. Dejte. Chtěl mi ji jemně podat, ale vzala jsem si ji teprve, když ji zvedl do náležité výše.
„Bože! Kdyby ji aspoň ukázala jen své rodině, ale celé veřejnosti!“ zvolal v zoufalství a rozpacích.
Na to jsem mu řekla, že veřejnost přece nemůže předpokládat, že bych tajně přijímala dopis. A vložila jsem dopis do živůtku. Tohle všechno mě udivuje a uráželo by mě, kdyby to Bruschetti nedělal z hloubi srdce.
Je to krasavec a dámy se o něj prý perou. Co se mě týče, je mi nepříjemný. Bože! Že by to bylo proto, že já jsem příjemná jemu? Ten rozpačitý, zamilovaný výraz se mi hnusí. Cítím se z toho otrávená.
Nikdy ten, kterého chci! To je ale smůla! Je velmi dobrý, velmi krásný, ale nemá ducha, nemá vzdělání. Nenávidím tupce. Mám stokrát raději uzlíček nervů, jako je cardinalino. Když už je řeč o tom mizerovi, jen prošel pod balkonem a poctil nás smeknutím klobouku. A sotva jsem ho vůbec zahlédla, už mě můj něžný soused zabral pro sebe.
Tohle všechno je nesmyslné a já jsem nespokojená.
Aby dal najevo, že nás poznal, hodí nám Volkonsky tři bonboniéry, masky.
Ten tlustý Prus, který se jmenuje Loëbecke, mi dává velkou kytici, jen o málo menší než tu od cardinalina… Je to velmi živé, velmi půvabné.
Doma čtu dopis, tady je připíchnutý špendlíkem, [Dopis v rukopise chybí] můžete si ho přečíst, je samá melasa. Odkud to opsal? Je to nesmysl.
„To bys neřekla, kdyby to byl Antonelli,“ odpovídám, „ale to nemůže být Antonelli, to není jeho ražení, to se mu nepodobá. Antonelli není z těch mužů, kteří píší takové dopisy.“
Probrala jsem všechny muže, které znám od vidění nebo jinak, a každého jsem si představila zamilovaného; tak teď dokážu říct, který by byl v tom stavu odporný.
Doria I., ne, Doria bílý, ano, myslím. Cesaro, ano. Ten sympatický blonďák, ano. Atd. Antonelli, ne. Jistě ne. Inu vidíte, nikdy jsem neviděla lásku muže, jako je Antonelli. Bruschetti se mi zprotivil. Na okamžik v mých očích trochu stoupl, když projevil jakýsi hněv nad svým omylem z plesu, ale potom… A pak bere vážně všechno, co řeknu. Ráda bych věděla, zkrátka ne. Nedokážu Bruschettiho posoudit. Je tohle tedy úděl všech, kteří mě milují.
Vypadá jako… ne, říkám, že ho nedokážu posoudit.
Podívejme, co způsobuje tu velkou nespokojenost: nejdřív to plácnutí, pak Bruschetti, pak… pak nic. Opravdu to nestojí za to, abych zuřila. Ať tak či onak, jsem otrávená.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Si è molto divertitatteri ?“ (tak v přepisu). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Dove ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Al teatro“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Io non erri ieri al teatro“ (zkomoleně, jak psala Marie). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Come , all’ Apollo ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ma, ieri al Apollo non c’era la rappresentazione , c’era un ballo“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Si, è quel che dico, il ballo.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Non vi sono sudato, mi doleva la mano, non ho potuto uscire.“ (zkomoleně, jak psala Marie). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Come ! Non erano loro ! !“ ↩
Pozn. překl.: Comme un vrai sucre — francouzský idiom: plán vyšel dokonale, bez zádrhelu; dosl. „jako pravá kostka cukru“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Dio ! se almeno non la mostrasse che alla sua famiglia, ma a tutto il pubblico !“ ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli, viz výše. ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli. ↩