❦
Pondělí 21. února 1876
Lundi 21 février 1876
Od rána jsem rozrušená všemi možnými způsoby. Nejdřív má máma strašný záchvat nervů. Dina ječí a dohání mě k zuřivosti. Kolem třetí se vše uklidní a jdeme na karneval. Ach! Ať nezapomenu říct, že mě ten mizera Antonelli přiměl jet se podívat na hrobku Caecilie Metelly, když mi včera řekl, že tam ráno bude sraz k honu. Je to daleko, ale viděla jsem
Depuis le matin je suis bouleversée de toutes les manières. D’abord, maman a un terrible accès nerveux. Dina hurle et m’enrage. Vers trois heures tout se calme et nous allons au carnaval. Ah ! que je n’oublie pas de dire que ce misérable Antonelli m’a fait aller voir le tombeau de Caecilia Metella, en me disant hier qu’il y aurait ce matin rendez-vous de chasse à cet endroit. C’est loin mais j’ai vu la voie
Via Appia, zříceniny, kolumbária1 a velkou Metellinu hrobku, jejíž sarkofág je v paláci Farnese.
Appienne, des ruines, des columbariums et le grand tombeau de Metella dont le sarcophage se trouve au palais Farnèse.
Na Corsu bylo živěji než v sobotu, bili jsme se se spoustou lidí a vyletělo na sto kytic, ty malé nepočítám. Byl tam jeden pán, který bydlí v hotelu de Londres, neapolský bankéř celý v bílém, který na květiny nešetřil. Celkem vzato to bylo velmi milé, jen tři čtyři kočáry. Marně jsem hledala Antonelliho. Mám tu čest představit vám bláznivku. Jen posuďte sami.
Le Corso était plus animé que samedi, nous nous sommes battus avec une quantité de gens, et il y a eu une centaine de bouquets jetés, je ne compte pas les petits. Il y avait un monsieur qui loge à l’hôtel de Londres, un banquier napolitain tout de blanc habillé et qui ne faisait pas l’avare pour les fleurs. En somme c’était très gentil, trois ou quatre voitures seulement. J’ai en vain cherché Antonelli. J’ai l’honneur de vous présenter une folle. Jugez seulement.
Hledám, najdu, vymyslím si muže, směji se, přísahám jen na něj, vplétám ho do všeho, a pak, až se mi pevně usadí v hlavě, která je otevřená všem větrům, budu mít trampoty a možná žal a slzy. Ani zdaleka si nepřeji, aby se to stalo, ale říkám to z prozíravosti.
Je cherche, je trouve, j’invente un homme, je ris, je ne jure que par lui, je le mêle à toute chose, et puis quand il sera bien entré dans ma tête qui est ouverte à tous les vents, j’aurai des ennuis, et peut-être des chagrins et des larmes. Je suis loin de désirer que cela arrive, mais je le dis par prévoyance.
Kdypak nadejde ten opravdový římský karneval, doposud jsem viděla jen balkony a okna ověšené bílými, rudými, modrými, žlutými, růžovými látkami a lid, a málo masek, a běhy barberi. Dnes tu bylo mnoho vojáků a četníků, aby krotili ten rozběsněný lid, který se vrhá pod kopyta koní.
Quand donc viendra le véritable carnaval de Rome, jusqu’à présent je n’ai vu que des balcons et des fenêtres garnis d’étoffes blanches, rouges, bleues, jaunes, roses et le peuple, et peu de masques, et les courses des barberi. Aujourd’hui il y avait beaucoup de soldats et de gendarmes pour contenir ce peuple furieux qui se jette sous les sabots des chevaux.
Když přijdu domů, najdu dvě vizitky, Pietro Antonelli, s hraběcí korunkou, via Alexandrina 84. A hned začínám vyvádět… s těmi vizitkami, vybavovat si Antonelliho pózy, gesta, výslovnost, napodobovat ho.
En rentrant je trouve deux cartes de visite, Pietro Antonelli, avec une couronne de comte, via Alexandrina, 84. Et de suite je commence à faire la folle... avec ces cartes, à me souvenir des poses, des gestes, de la prononciation d’Antonelli, à l’imiter.
Dopis od tety. Konečně Vigierová zpívala v sobotu 19. února. Audiffret tam byl se svou Angličankou. „Musí to být buď vdaná žena, nebo Audiffretova snoubenka,“ píše teta, „protože jsou pořád spolu.“
Une lettre de ma tante. Enfin Vigier a chanté samedi 19 février. Audiffret était là avec son Anglaise. « Ça doit être ou une femme mariée, ou la fiancée d’Audiffret, écrit ma tante, car ils sont toujours ensemble ».
Tohle mě rozruší od hlavy až k patě; s velkou námahou se mi podaří rozptýlit bouři, která se mi v srdci chystala, tím, že o Antonellim mluvím přehnaně. A i tak jsem ji rozptýlila jen do chvíle, kdy jsem šla spát, teď zase burácí.
Voilà de quoi pour me bouleverser des pieds à la tête, avec grand peine je parviens à dissiper l’orage qui se préparait dans mon cœur, en parlant d’Antonelli avec exagération. Et encore, je ne l’ai dissipé que jusqu’au moment de dormir, à présent il gronde de nouveau.
„Řekněte Marii, ať se vrátí,“ píše teta.
— Dites à Marie de revenir, écrit ma tante.
Ta dráždivá věta zplodila tento dopis:
Cette énervante phrase produit la lettre suivante:
Opsaný dopis · Lettre de Marie à sa tante, 21 février 1876— Ale já si opravdu myslím, že nechápete, co vám říkám, když mě zvete zpátky do Nice! Marná práce! Vrátím se až koncem— Mais je crois vraiment que vous ne comprenez pas ce que je vous dis, puisque vous m’invitez à revenir à Nice ! Peine perdue ! Je ne reviendrai qu’à la findubna, a to ještě v nejlepším případě. Ostatně vysvětlovat je zbytečné, vy mě nikdy nepochopíte. Je to zbytečná námaha a promrhaný papír. Jsem od vás všech docela jiná. Vaší vinou plesnivím ve špinavé temnotě, vaší vinou jsem zavřená, nikoho nevídám. Je mi sedmnáct. Vy chcete, abych zůstala až do jednadvaceti, jako Dina, v blaženém očekávání. Dobře vím, že jsem nucena dělat, co chcete, a leda bych si podřízla krk, nemohu nic jiného. A tak tedy, když pro mě nic nevymyslíte, nedrážděte mě a nechte mě v klidu polykat svůj vztek.-d’avril, et ce sera encore le plus tôt. D’ailleurs il est inutile d’expliquer, vous ne me comprendrez jamais. C’est peine et papier perdus. Je suis toute différente de vous tous. Par vous je moisis dans une sale obscurité, par vous je suis enfermée, je ne vois personne. J’ai dix-sept ans. Vous voulez que je reste jusqu’à vingt-et-un ans, comme Dina, dans une bienheureuse expectation. Je sais bien que je suis forcée de faire ce que vous voulez et à moins de me couper le cou je ne puis faire autre chose. Ainsi donc, puisque vous ne pensez rien pour moi, ne m’irritez pas et laissez-moi manger ma colère en paix.-
A zase se mluví o Antonellim.
Et encore on parle d’Antonelli.
„Je konec,“ řekla jsem, „v Římě se už nebudu zabývat nikým jiným. Jsem stálá.“
— C’est fini, dis-je, je ne m’occupe plus de personne d’autre à Rome. Je suis constante.
„To je pravda,“ řekla Dina.
— C’est vrai, dit Dina.
„Ano,“ pokračovala jsem, „proto je má livrej modrá, nosím tři barvy: modrou, věrnost; bílou, nevinnost, a žlutou, která je pravý opak obou předchozích — inu, jestli někdy zežloutnu, bude to jen kvůli té bílé.“
— Oui, repris-je, c’est pour cela que ma livrée est bleue, je porte trois couleurs, le bleu, fidélité; le blanc, innocence, et le jaune qui est précisément le contraire des deux autres, eh ! bien si jamais je deviens jaune ce ne sera qu’à cause du blanc.
Ne, vážně, jsem stálá. Vy mi snad nevěříte. Svědkem budiž Záhadný Emil — zvyk, který mám na Nice, na jeho zámek, na jeho způsoby, zkrátka na něj, je velmi silný zvyk. Hle, dalšího jsem si vyrobila. Nikdy se mi nestalo, že by mě zasáhl blesk z čistého nebe, abych se mu bránila, prchala před ním, setřásala ho ze sebe — a nemohla. Nějaký muž zvlášť upoutá mou pozornost a já na něj hned myslím, mluvím o něm, s velkou zálibou, a sním o něm tak dlouho, až si na něj zvyknu natolik, že jsem celá dotčená, celá užaslá, když vidím, že mi nepadá k nohám.
Non, sérieux, je suis constante. Vous ne me croyez peut-être pas. Témoin le Surprenant Emile, l’habitude que j’ai de Nice, de son château, de ses manières, de lui en un mot, est une habitude très forte. Voilà encore un que j’ai fait. Il ne m’est jamais arrivé de recevoir un coup de foudre, de m’en défendre, de le fuir, de m’en secouer et de ne pouvoir pas. Un homme attire mon attention en particulier et de suite j’y pense, j’en parle, avec une grande complaisance, et je prends tellement l’habitude de lui à force d’y rêver, que je suis toute vexée, tout étonnée de voir qu’il ne tombe pas à genoux devant moi.
O Záhadném jsem mluvila jen se svými Gráciemi,2 před dospělými jsem to popírala a bránila se rukama nohama.
Je ne parlais du Surprenant qu’avec mes Grâces, devant les grands je niais et je m’en défendais avec les pieds et les mains.
Antonelli, ne, o něj nejde. Ani o Záhadného, ani o něj! Jde o mou trýzeň! Všechny úvahy mi nejsou k ničemu, veškerá odevzdanost jde k čertu! Co vidím, co cítím, je nesnesitelný, hanebný život! Už nedoufám, už nepláču, už se nemodlím!
Antonelli, non ce n’est pas de lui qu’il s’agit. Le Surprenant non plus, non plus ! Il s’agit de mon tourment ! Tous les raisonnements ne me servent à rien, toutes les résignations s’en vont au diable ! ce que je vois, ce que je sens, c’est une vie insupportable, honteuse ! Je n’espère plus, je ne pleure plus, je ne prie plus !
Jsem zuřivá!
Je suis furieuse !
Je mi sedmnáct. Ve čtrnácti jsem mohla zůstat klidná. Ale tehdy jsem se trápila o budoucnost, a vidíte, že jsem měla úplnou pravdu!
J’ai dix-sept ans. Je pouvais rester tranquille à quatorze ans. Mais alors je me tourmentais pour l’avenir, et vous voyez que j’avais bien raison !
Poznámky
Pozn. překl.: Kolumbária — starořímské pohřební hrobky s výklenky na popelnice, lemující Via Appia Antica za branami Říma. ↩
Pozn. překl.: Mes Grâces — Mariino pojmenování pro důvěrný kroužek dívčích přítelkyň, podle tří Grácií. ↩