Neděle 20. února 1876

Vstávám s velkou bolestí hlavy, ale jednou za rok bolest hlavy opravdu potěší, bolest hlavy má čas od času své kouzlo.
Takže si nestěžuji, jedeme do vily Borghese, kde je nával; nemohu říct prostě, že tam byla princezna, musím říct, že tam byla rozkošná, či okouzlující, či líbezná princezna. Vždy prostá, vždy veselá, vždy laskavá.
Šťastná Itálie, že má takovou budoucí královnu. Francouzi dávají přednost nějakému Gambettovi nebo zvířeti ještě horšího druhu. Vidím své kavalíry z Kapitolu. Oba Doriové na mě hledí, jistě mě poznali na plese, protože obvykle dělají, že mě neznají, zvláště ten vysoký; odtud na Pincio, stejný nával lidí, a zrovna když míjíme hudbu, vidím Cesara a Antonelliho pěšky.
Zrudla jsem, ale nehnula se, docela jako bych je nikdy neviděla. Bála jsem se, aby to nevypadalo, že je poznávám, a když jsme sjížděly z Pincia, znovu jsme je potkaly v drožce, a Antonelli se otočil tak prudce, že máma, které jsem ho nikdy nedokázala ukázat a která ho od vidění neznala, řekla: „Tamhle je Antonelli.“
Muž, kterého jsme onehdy na Corsu pokládaly za Antonelliho, Antonelli nebyl — kdyby to byl on, byl by se na mě podíval. A pak slavnostní Corso — slavnostní k smíchu, skoro žádné elegantní kočáry, ani jedna velkolepá livrej. Bylo to žalostné!
Kněží jsou spokojení. Pracují, díky Bohu, dost vydatně na nezdaru karnevalu, každý monsignore má houf agentů, kteří přispívají k tlumení veselí.
To vše má prostému lidu dokázat, jak všechno upadá a chátrá od revoluce roku 1870. Vytvořili celou kabalu, ti budoucí svatí.
Ale koho to vidím! Muže z Nice, Mayera, tlustého Mayera! Ubohé Nice, o jednoho kavalíra méně.
Dnes večer velká iluminace schodiště a kostela na piazza di Spagna, cestou se na to podíváme a jdeme si zase poslechnout „Ruy Blase“.
Hezká princezna je ve své proscéniové lóži, takové, jakou jsme mívaly v Théâtre Français v Nice.
Další muž z Nice, toho znám jen pod jménem Malý Paul.
A žádný Antonelli. U sta hromů!
Držím se vzadu v lóži, kde mě vyhledávají lorňony loveckých a dvorních lóží, zvláště lorňon jednoho blonďáka, knížete a velmi sympatického, s opravdu zábavnou vytrvalostí. Nudím se.
Dveře se otevřou a vejde Rossi a za Rossim Antonelli ve slavnostním úboru a velmi vážný. Nečekala jsem to, a vy myslím také ne. Zkrátka je tady. Sotva jsme prohodili pár slov, přichází řecký ministr a usazuje se mezi toho muže a mě, ale brzy Rossi odchází, o něco později i Řek, a kněžský syn zůstává sám.
Dnes večer mi připadal velký. V prvních chvílích jsem byla trochu v rozpacích, když jsem toho muže po Kapitolu zase viděla. Byl vážný a způsobný, hleděl mi přímo do očí, patrně aby se lépe ujistil, že stříbrem zdobená kápě opravdu zakrývala mou hlavu, a já se vyhýbala jeho italským očím, olejnatým a zuřivým. Má zuby jako Audiffret a ústa se mu k smíchu otevírají stejně jako krásnému Nicejci. Má dlouhé, kostnaté a trochu zarudlé ruce, které jen zřídka skrývá do rukavic. Po deseti minutách se rozpovídal, jako bychom ho znali dva měsíce. Vyprávěl, jak prohrál šedesát tisíc franků v Monaku, jak jeho máma zaplatila, jak zuřil kardinál, a pak dodal, obraceje oči k nebi jako kardinál na obraze, že nenávidí společnost a miluje klidný život.
Vracím se z plesu, ale zdržel jsem se tam jen pět minut, tolik mě prosili, ale nenávidím společnost a zbožňuji divadlo.
Když přijde řeč na lidi, které včera porazili koně, vypráví, že aby starostovi provedli naschvál, uspořádali v Cercle sbírku ve prospěch těch raněných.
„Hrajete v Cercle?“ zeptala se máma.
„Ne, madam, jen tam sedím a povídám, nebo si dávám čaj se smetanou, sedě v pohodlném křesle, a sním.“
„To byste mohl dělat doma,“ řekla s úsměvem.
„Á, ne, můj otec nestrpí, aby se v jednu ráno pil čaj se smetanou, a pak křesla v Cercle jsou obzvláště pohodlná, a já sním,“ dodal, obraceje oči k nebi a olizuje si rty, což je grimasa, kterou napodobuji k dokonalosti.
Antonelli je podivnou směsí živosti a malátnosti, hned vypadá jako školák, hned jako muž.
Mluvilo se o hudbě.
„Býval jsem velmi dobrý houslista,“ řekl.
„Proč v minulém čase?“
„Protože teď už nemohu, podívejte,“ a ukázal ruku ozdobenou jizvou přímo uprostřed, takže třetí prst vypadá jako vymknutý.
„Zranění! V souboji, viďte?“ zeptala jsem se, neboť jsem podle jeho výrazu viděla, že je to tak.
„Ó, ne, to když jsem chytal mouchy,“ řekl tak, aby mi nenechal nejmenší pochyby o původu té jizvy.
napříč stránkou
Nikdy se nebil.
Ani slovo, ani pohled, který by mohl naznačit, že mě poznal na plese.
Jen nevěděl, co s nohama a rukama, mnul si kolena, tahal se za nohu, zaujímal podivuhodné pózy, myslela jsem, že nikdy nepřestane. Máma se ho zeptala na jméno jednoho z pánů z jeho lóže a on je vyjmenoval všechny, osm knížat, vévodů a hrabat.
Teprve na začátku baletu odešel za jakousi dámou. A hned mě to velmi lehce zamrzelo. Ale brzy se vrátil do své lóže, aby se otočil zády k baletu a lorňoval mě, co to šlo.
Náš kočí, který se na počest karnevalu opil, nepřijede, a tak se vracíme ve čtyřech v kočáře pro dva. Stálo to za nakreslení.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na sjednocení Itálie a obsazení Říma, jenž byl roku 1870 odňat papeži. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“. ↩