Pondělí 21. února 1876

Od rána jsem rozrušená všemi možnými způsoby. Nejdřív má máma strašný záchvat nervů. Dina ječí a přivádí mě k zuřivosti. Kolem třetí se vše uklidní a jdeme na karneval. Ach! Ať nezapomenu říct, že ten mizera Antonelli mě donutil jet se podívat na hrobku Caecilie Metelly, když mi včera řekl, že tam ráno bude srocení honu. Je to daleko, ale viděla jsem
Via Appia, zříceniny, kolumbária a velkou Metellinu hrobku, jejíž sarkofág je v paláci Farnese.
Na Corsu bylo živěji než v sobotu, bili jsme se se spoustou lidí a vyletělo na sto kytic, ty malé nepočítám. Byl tam jeden pán, který bydlí v hotelu de Londres, neapolský bankéř celý v bílém, který na květiny nešetřil. Celkem vzato to bylo moc milé, jen tři čtyři kočáry. Marně jsem hledala Antonelliho. Mám tu čest představit vám bláznivou. Jen posuďte sami.
Hledám, najdu, vymyslím si muže, směji se, přísahám jen na něj, vplétám ho do všeho, a pak, až mi pevně vstoupí do hlavy, která je otevřená všem větrům, budu mít trampoty a možná žal a slzy. Daleko jsem od toho přát si, aby se to stalo, ale říkám to z prozíravosti.
Kdypak nadejde ten opravdový římský karneval, doposud jsem viděla jen balkony a okna ověšené bílými, rudými, modrými, žlutými, růžovými látkami a lid, a málo masek, a běhy barberi. Dnes tu bylo mnoho vojáků a četníků, aby krotili ten rozběsněný lid, který se vrhá pod kopyta koní.
Když se vracím, nacházím dvě vizitky, Pietro Antonelli, s hraběcí korunkou, via Alexandrina 84. A hned začínám vyvádět… s těmi vizitkami, vybavovat si Antonelliho pózy, gesta, výslovnost, napodobovat ho.
Dopis od tety. Konečně Vigierová zpívala v sobotu 19. února. Audiffret tam byl se svou Angličankou. „Musí to být buď vdaná žena, nebo Audiffretova snoubenka, píše teta, protože jsou pořád spolu."
To je věc, která mě rozruší od hlavy k patě; s velkou námahou se mi podaří rozptýlit bouři, jež se chystala v mém srdci, tím, že o Antonellim mluvím přehnaně. A ještě k tomu jsem ji rozptýlila jen do chvíle usnutí, teď zase burácí.
— Řekněte Marii, ať se vrátí, píše teta.
Ta dráždivá věta zplodila tento dopis:
— Ale já opravdu věřím, že nechápete, co vám říkám, když mě zvete zpátky do Nice! Marná práce! Vrátím se až koncem
dubna, a to bude ještě co nejdřív. Ostatně vysvětlovat je zbytečné, vy mě nikdy nepochopíte. Je to zbytečná námaha a promrhaný papír. Jsem od vás všech docela jiná. Vaší vinou plesnivím ve špinavé temnotě, vaší vinou jsem zavřená, nikoho nevídám. Je mi sedmnáct. Vy chcete, abych zůstala až do jednadvaceti, jako Dina, v blaženém očekávání. Dobře vím, že jsem nucena dělat, co chcete, a leda bych si podřízla krk, nemohu nic jiného. A tak tedy, když na mě nic nemyslíte, nedrážděte mě a nechte mě v klidu polykat svůj vztek.-
A zase se mluví o Antonellim.
— Je konec, řekla jsem, v Římě se už nebudu zabývat nikým jiným. Jsem stálá.
— To je pravda, řekla Dina.
— Ano, pokračovala jsem, proto je má livrej modrá, nosím tři barvy: modrou, věrnost; bílou, nevinnost, a žlutou, která je pravý opak obou předchozích — inu, jestli někdy zežloutnu, bude to jen kvůli té bílé.
Ne, vážně, jsem stálá. Vy mi snad nevěříte. Svědkem budiž Záhadný Emil — zvyk, který mám na Nice, na jeho zámek, na jeho způsoby, zkrátka na něj, je velmi silný zvyk. Hle, dalšího jsem si vyrobila. Nikdy se mi nestalo, že by mě zasáhl blesk z čistého nebe, abych se mu bránila, prchala před ním, otřásla se a nemohla. Nějaký muž zvlášť upoutá mou pozornost a já na něj hned myslím, mluvím o něm, s velkou zálibou, a tak si na něj sníním zvyknu, že jsem celá dotčená, celá užaslá, vidouc, že mi nepadá k nohám.
O Záhadném jsem mluvila jen se svými Gráciemi, před dospělými jsem to popírala a bránila se rukama nohama.
Antonelli, ne, o něj nejde. Ani o Záhadného, ani o něj! Jde o mou trýzeň! Všechny úvahy mi nejsou k ničemu, všechna předsevzetí jdou k čertu! Co vidím, co cítím, je nesnesitelný, hanebný život! Už nedoufám, už nepláču, už se nemodlím!
Jsem zuřivá!
Je mi sedmnáct. Ve čtrnácti jsem mohla zůstat klidná. Ale tehdy jsem se trápila o budoucnost, a vidíte,
že jsem měla úplnou pravdu!

Poznámky

Pozn. překl.: Kolumbária — starořímské pohřební hrobky s výklenky na popelnice, lemující Via Appia Antica za branami Říma.
Pozn. překl.: Ma livrée — Marie popisuje barvy svých příznačných šatů jako rodovou livrej; aristokratická metafora pro vlastní osobní kodex stálosti.
Pozn. překl.: Mes Grâces — Mariino pojmenování pro důvěrný kroužek dívčích přítelkyň, podle tří Grácií.