Neděle 20. února 1876

Vstávám s velkou bolestí hlavy, ale jednou za rok bolest hlavy opravdu potěší, bolest hlavy má čas od času své kouzlo.
Takže si nestěžuji, jedeme do vily Borghese, kde je nával; nemohu říct prostě, že tam byla princezna, musím říct, že tam byla rozkošná, či okouzlující, či líbezná princezna. Vždy prostá, vždy veselá, vždy laskavá.
Šťastná Itálie, že má takovou budoucí královnu. Francouzi dávají přednost nějakému Gambettovi nebo zvířeti ještě horšího druhu. Vidím své kavalíry z Kapitolu. Oba Doriové na mě hledí, jistě mě poznali na plese, protože obvykle dělají, že mě neznají, zvláště ten vysoký; odtud na Pincio, stejný nával lidí, a zrovna když míjíme hudbu, vidím Cesara a Antonelliho pěšky.
Zrudla jsem, ale nehnula se, docela jako bych je nikdy neviděla. Bála jsem se vypadat, že je poznávám, a když jsme sjížděly z Pincia, znovu jsme je potkaly v drožce, a Antonelli se otočil tak prudce, že máma, které jsem ho nikdy nedokázala ukázat a která neznala jeho tvář, řekla: Tamhle je Antonelli.
Muž, kterého jsme onehdy na Corsu pokládaly za Antonelliho, Antonelli nebyl, ten by se na mě byl podíval, kdyby to byl on. Zkrátka, hle, slavnostní Corso — slavnostní k smíchu, skoro žádné elegantní kočáry, ani jedna velkolepá livrej. Byla to bída!
Kněží jsou spokojení. Pracují, Bože, dost vydatně na nezdaru karnevalu, každý monsignore má houf agentů, kteří přispívají k tlumení veselí.
To vše má prostému lidu dokázat, jak všechno upadá a chátrá od revoluce roku 1870. Vytvořili celou kabalu, ti budoucí svatí.
Ale koho to vidím! Muže z Nice, Mayera, tlustého Mayera! Ubohé Nice, o jednoho kavalíra méně.
Dnes večer velká iluminace schodiště a kostela na piazza di Spagna, cestou na to mrkneme a jdeme si zase poslechnout „Ruy Blase".
Hezká princezna je ve své proscéniové lóži, takové, jakou jsme mívaly v Théâtre Français v Nice.
Další muž z Nice, toho znám jen pod jménem Malý Paul.
A žádný Antonelli. Hrome!
Držím se vzadu v lóži, kde mě vyhledávají lorňony loveckých a dvorních lóží, zvláště lorňon jednoho blonďáka, knížete a velmi sympatického, s opravdu zábavnou vytrvalostí. Nudím se.
Dveře se otevírají, aby uvedly Rossiho a za Rossim Antonelliho ve slavnostním a velmi vážného. Nečekala jsem to, a vy myslím také ne. Zkrátka je tady. Sotva jsme prohodili pár slov, přichází řecký ministr a usazuje se mezi nás dva, ale brzy Rossi odchází, o něco později i Řek, a kněžský syn zůstává sám.
Dnes večer mi připadal velký. V prvních chvílích jsem se cítila trochu zaražená, vidouc toho muže po Kapitolu. Byl vážný a způsobný, hleděl mi přímo do očí, patrně aby se lépe ujistil, že stříbrem zdobená kápě opravdu zakrývala mou hlavu, a já se vyhýbala jeho italským očím, olejnatým a zuřivým. Má zuby jako Audiffret a jeho ústa se otevírají, jako ta krásného Nicejce, k smíchu. Má dlouhé, kostnaté a trochu zarudlé ruce, které jen zřídka skrývá do rukavic. Po deseti minutách se rozpovídal, jako bychom ho znali dva měsíce. Vyprávěl, jak prohrál šedesát tisíc franků v Monaku, jak jeho maminka zaplatila, jak zuřil kardinál, a pak dodal, obraceje oči k nebi jako kardinál na obraze, že nenávidí společnost a miluje klidný život.
Vracím se z plesu, ale zdržel jsem se tam jen pět minut, tolik mě prosili, ale nenávidím společnost a zbožňuji divadlo.
Když přijde řeč na lidi, které včera porazili koně, vypráví, že aby vypálili rybník starostovi, uspořádali v Cercle sbírku ve prospěch těch raněných.
— Hrajete v Cercle? zeptala se máma.
— Ne, madame, jen tam sedím a povídám, nebo si dávám čaj se smetanou, sedě v pohodlném křesle, a sním.
— To byste mohl dělat doma, řekla s úsměvem.
— Á, ne, můj otec nestrpí, aby se v jednu ráno pil čaj se smetanou, a pak křesla v Cercle jsou obzvlášť pohodlná, a já sním, dodal, obraceje oči k nebi a olizuje si rty, což je grimasa, kterou napodobuji k dokonalosti.
Antonelli skýtá podivnou směs živosti a malátnosti, hned vypadá jako školák, hned jako muž.
Mluvilo se o hudbě.
— Býval jsem velmi dobrý houslista, řekl.
— Proč v minulém čase?
— Protože teď už nemohu, podívejte, a ukázal svou ruku zdobenou jizvou přímo uprostřed, takže třetí prst se zdá vymknutý.
— Zranění! V souboji, viďte? zeptala jsem se, neboť jsem podle jeho výrazu viděla, že je to tak.
— Ó, ne, to když jsem chytal mouchy, řekl tak, aby mi nenechal nejmenší pochyby o původu té jizvy.
[Napříč stránkou: Nikdy se nebil.]
Ani slovo, ani pohled, který by mohl naznačit, že mě poznal na plese.
Jen nevěděl, co s nohama a rukama, mnul si kolena, tahal se za nohu, zaujímal podivuhodné pózy, myslela jsem, že nikdy nepřestane. Máma se ho zeptala na jméno jednoho z pánů z jeho lóže a on je vyjmenoval všechny, osm knížat, vévodů a hrabat.
Teprve na začátku baletu odešel za jakousi dámou. A já jsem se hned velmi lehce zamrzela. Ale brzy se vrátil do své lóže, aby se otočil zády k baletu a lornoval mě, co to šlo.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na sjednocení Itálie a obsazení Říma, jenž byl roku 1870 odňat papeži.