Sobota 19. února 1876

Zdálo se mi o Audiffretovi, a než jdeme na náš balkon na Corsu, vyprávíme si dojmy z včerejšího večera.
Když jsem říkala, co si myslím o Antonellim:
„Drahá moje,“ řekla mi máma, „milostná vyznání celého světa ti neudělají žádnou radost, ale kdyby ti Audiffret padl k nohám a řekl ti, že tě miluje, byla bys nejšťastnější ze žen.“
„To jsou hlouposti,“ řekla jsem nahlas.
Je to dokonalá pravda, řekla jsem si potichu.
„Líbí se ti,“ pokračovala máma, „a ty se líbíš jemu.“
„To není vidět.“
„Inu, právě tím tě drží.“
Nechávám ji mluvit, chápu ten pocit chlubivosti, který musí cítit každá matka z dobrého rodu.
Je první den karnevalu. Na Corsu je málo živo. Dostáváme spoustu kytic. Poprvé jsem viděla ten proslulý běh barberi. Je to velmi krásné a svérázné. Ale nudím se, všichni jdou na večeři ke Spillmannovi, římskému London House, já zůstávám doma sama a zmocňuje se mě nepochopitelný smutek a vztek. Naříkám jako nemocná, vrhám se na zem, vzdychám, hraju na klavír, propadám zuřivosti, směju se.
Z pošty mi přinášejí „Vie Mondaine“ a já v ní čtu ohromující popis kostýmovaného a maškarního plesu u paní Sabatierové. Audiffret byl za Hamleta. Musel být nádherný. Nevíte, jak vypadá, viďte; tady je popis hrdiny mého románu, který je jeho podobiznou:
„Byl střední postavy, šlachovitý, statný, ale štíhlý a elegantní. Kaštanové vlasy téměř černé, čelo oslnivě bílé, oválný obličej, svěží líce sametové jako broskev, krátký rovný knírek světlejší než vlasy a rty barvy krve, které při rozevření odhalovaly dvojitou řadu zubů stejně pravidelných jako bílých. Dlouhý, ale dobře utvářený nos. Velké černé oči, ne ty olejnaté a zuřivé oči italské, ale oči zářivé a docela černé, jiskřící duchem a veselostí a často hluboké a posměšné.
To vše dohromady tvořilo tvář, na kterou ženy nehleděly lhostejně, a když na ně upřel svůj jasný a povýšený pohled, i ty nejchladnější pocítily pohnutí a srdce jim tlouklo rychleji než obvykle.
Kus toho si, prosím vás, odečtěte na vrub románu.
napříč stránkou
Špatného románu.
Takový muž musí být v Hamletově kostýmu krásný. Pak čtu v „deníku velkého Limousina“ toto: „Žádají nás, abychom napsali článek o směšnosti, již skýtají napodobeniny význačných toalet, zvláště bílých, jež si kdosi již dávno osvojil. Pouvažujeme o tom.“
Tohle spolu s několika dalšími věcmi dovršuje mou zoufalou náladu, takže stěží spolknu talíř polévky a jsem na pokraji pláče, když se vracejí mí tuláci. To mě trochu uklidní, pak přichází Visconti, což mě uklidní docela.
Netrpělivě čekám na maškarádu v Apollu. Půjdu v dominu.
Jen abych předtím nechcípla. Jsem tak ubohá, že se bojím, abych nezemřela.
Bože, kdybych tak našla místo, kde bych se mohla do sytosti vyplakat! Z toho vynuceného držení tváře mě rozbolela hlava.
A oni se mě troufají ptát, proč se nevracím do Nice! Propánakrále! A ples u paní Sabatierové a prodejní výstava na náměstí Masséna a všechno, všechno, všechno! Dusím se „vztekem a zuřivostí“ jako „Mignon“. „Mignon“ zuřila jen z lásky, ona, kdežto já!!
Můj Bože, můj Bože, dej mi trpělivost čekat, upokoj mě!
A co když je to čekání marné, co když je proces prohraný, nebo se ještě protáhne!
Hlava mi div nepukla a dovolila jsem si plakat — co kdyby někdo vešel, ne, doufám, že ne!
Ach, můj pokoji, ach, mé neštěstí.
Ach! Jak je ten život otravný!
Zdá se, že čtrnáctého se to nekonalo a Vigierové vystoupení je odloženo na devatenáctého. Bude to tedy dnes večer, pokud nedojde k dalším odkladům. Ach, bolí mě hlava.

Poznámky

Pozn. překl.: Barberi — bezjezdecký dostih koní hnaných tryskem dolů po Corsu, dávná tradice římského karnevalu; koně byli pobízeni ostny a cetkami. ↩
Pozn. překl.: U Spillmanna — nejmódnější restaurace na Corsu, v Římě obdoba London House v Nice. ↩
Pozn. překl.: V originále nicejsky: Cap de Biou! – nicejské zaklení (biou = vůl; snad zkomolené cap de Diou, „hlava Boží“). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „di rabbia e di furror“ – citát z Thomasovy opery Mignon. ↩