Sobota 19. února 1876

Zdálo se mi o Audiffretovi, a než jdeme na náš balkon na Corsu, vyprávíme si dojmy z včerejšího večera.
Když jsem říkala svůj názor na Antonelliho:
— Drahá moje, řekla mi máma, milostná vyznání celého světa ti neudělají žádnou radost, ale kdyby ti Audiffret padl k nohám a řekl ti, že tě miluje, byla bys nejšťastnější ze žen.
— To jsou hlouposti, řekla jsem nahlas.
Je to dokonalá pravda, řekla jsem si potichu.
— Líbí se ti, pokračovala máma, a ty se líbíš jemu.
— To není vidět.
— Inu, právě tím tě drží.
Nechávám ji mluvit, chápu ten pocit chlubivosti, který musí cítit každá matka z dobrého rodu.
Je první den karnevalu. Na Corsu je málo živo. Dostáváme spoustu kytic. Poprvé jsem viděla ten proslulý běh barberi. Je to velmi krásné a svérázné. Ale nudím se, všichni jdou na večeři ke Spillmannovi, římskému London House, já zůstávám doma sama a zmocňuje se mě nepochopitelný smutek a vztek. Naříkám jako nemocná, vrhám se na zem, vzdychám, hraju na klavír, propadám zuřivosti, směju se.
Z pošty mi přinášejí „Vie Mondaine" a já v ní čtu ohromující popis kostýmovaného a maškarního plesu u paní Sabatierové. Audiffret byl za Hamleta. Musel být nádherný. Nevíte, jak vypadá, viďte; tady je popis hrdiny mého románu, který je jeho podobiznou:
— „Byl střední postavy, šlachovitý, statný, ale štíhlý a elegantní. Kaštanové vlasy téměř černé, čelo oslnivě bílé, oválný obličej, svěží líce sametové jako broskev, krátký rovný knírek světlejší než vlasy a rty barvy krve, které při rozevření odhalovaly dvojitou řadu zubů stejně pravidelných jako bílých. Dlouhý, ale dobře utvářený nos. Velké černé oči, ne ty olejnaté a zuřivé oči italské, ale oči zářivé a docela černé, jiskřící duchem a veselostí a často hluboké a posměšné.
To vše mu skládalo tvář, na kterou ženy nehleděly lhostejně, a když na ně upřel svůj jasný a povýšený pohled, i ty nejchladnější se cítily dojaty a srdce jim tlouklo rychleji než obvykle.
— Kus toho si, prosím vás, odečtěte na vrub románu.
[Napříč stránkou: Špatného románu.]
Takový muž musí být v Hamletově kostýmu krásný. Pak čtu v „deníku velkého Limousina" toto: „Žádají nás, abychom napsali článek o směšnosti, již skýtají napodobeniny význačných toalet, zvláště bílých, jež si kdosi již dávno osvojil. Pouvažujeme o tom."
Tohle spolu s několika dalšími věcmi dovršuje mou zoufalou náladu, takže stěží spolknu talíř polévky a jsem na pokraji pláče, když se vracejí mí tuláci. To mě trochu uklidní, pak přichází Visconti, což mě uklidní docela.
Netrpělivě čekám na maškarádu v Apollu. Půjdu v dominu.
Jen abych předtím nechcípla. Jsem tak ubohá, že se bojím, abych nezemřela.
Bože, kdybych mohla najít místo, kde bych se mohla do sytosti vyplakat! Z toho vynuceného držení tváře mě rozbolela hlava.
A oni se mě troufají ptát, proč se nevracím do Nice! Cap de Biou! A ples u paní Sabatierové a prodejní výstava na náměstí Masséna a všechno, všechno, všechno! Dusím se „di rabbia e di furror" jako „Mignon". „Mignon" zuřila jen z lásky, ona, kdežto já!!
Můj Bože, můj Bože, dej mi trpělivost čekat, upokoj mě!
A co když je to čekání marné, co když je proces prohraný, nebo se ještě protáhne!
Hlava mi měla puknout a dovolila jsem si plakat — co kdyby někdo vešel, ne, doufám, že ne!
Ach, můj pokoji, ach, mé neštěstí.
Ach! Jak je ten život otravný!
Zdá se, že čtrnáctého se to nekonalo a Vigierové vystoupení je odloženo na devatenáctého. Bude to tedy dnes večer, pokud nedojde k dalším odkladům. Ach, bolí mě hlava.

Poznámky

Pozn. překl.: Barberi — bezjezdecký dostih koní hnaných tryskem dolů po Corsu, dávná tradice římského karnevalu; koně byli pobízeni ostny a cetkami.
Pozn. překl.: U Spillmanna — nejmódnější restaurace na Corsu, v Římě obdoba London House v Nice.
Pozn. překl.: Nicejsky: „Volská hlavo!" — mírná kletba v nicejském nářečí.
Pozn. překl.: Z italštiny: „vztekem a zuřivostí" — citát z Thomasovy opery Mignon.