Středa 16. února 1876

V tři čtvrtě na dvanáct jdeme znovu do Vatikánu.
Stojíme jako první vpravo a papež, jen vešel, na mě ukázal prstem a řekl:
„Tahle je Američanka.“
Má toaleta si tu poznámku zasloužila. A všichni ti kardinálové a hodnostáři ze mě nespouštěli oči. Byla jsem velmi hezká a má postava bila do očí mezi všemi těmi beztvarými ženami.
Pius IX. mi tentokrát připadal mladší. Když odcházel, díval se mi přímo do tváře a já udělala totéž. Chtěl mi tím jistě říct, že bych raději měla věnovat církvi cenu své vlečky.
Odtud jsme vystoupaly k tomu blahoslavenému kardinálu Antonellimu, a ten zrovna obědval. Viděla jsem předpokoj toho velikána. Fuj!
Vyšla jsem ven a marně hledala synovce toho mizerného kardinála. Na Corsu stála skupina, mezi níž měl být. Byli to lidé z lovecké lóže. Dveře, u nichž na Corsu postávají, patří jakémusi klubu.
Soroka a Galula nás zase sledovali, ale těmi lidmi se už zabývat nebudu. Soroka je jakýsi Giorgio, myslím, že zahradník. Fuj! Nikdy už o nich nemluvme a jejich půvaby přenechme Dině.
na okraji
Byli to dva bohatí obchodníci, za něž se Dina mohla provdat, aspoň za jednoho z nich. A překazila jsem to právě já, ze strachu, abych takovým spojenectvím neklesla v očích Antonelliho. Ó hloupost!
Já hledám toho druhého. Měsíc a půl jsem v Římě a ani jednou jsem ho nezahlédla na ulici nebo na nějaké promenádě. Je to neuvěřitelné.
Proč je to tak vidět? Proč člověk hned pozná plobstera? Dobrá! Chystala jsem se chválit hraběte Antonelliho a dodat, že Audiffret má stejné způsoby. Neříkám to, abych lichotila Záhadnému, totiž hloupému Emilu d’Audiffretovi, ale buďme spravedliví: má způsoby mladého elegána. A jak je to vidět. Například Antonelli. To, jak vytahuje kapesník, jak si sedá, jak si mne tvář, jak vstává, všechno, všechno. Jak já rozeznávám lidi, elegána od fintila! Takových Audiffretů je v každém městě jeden, v Římě je to Antonelli. A ten Audiffret má vždycky svůj zvláštní ráz.
Dopisy z Nice.
„Viděla jsem Audiffreta,“ píše teta, „a pozdravil mě.“
Poznámka editorů
[Spodek stránky odstraněn]
To není k zahození! Dál píše:
„Prostě si myslím, že je Marie do Audiffreta zamilovaná a že se proto nechce vrátit do Nice.“
Při těch hloupých slovech se mi celá nálada převrátila a hned jsem jí napsala toto:
— Jste bláznivá, nebo hloupá, nebo pitomá! Anebo jste ze dřeva či z mramoru!
Myslela jsem, že už není třeba říkat, proč se nechci vracet do Nice. Vy to víte. Nechci se vrátit, protože nemám sílu snášet ty věčné trampoty. Být jako malomocná, nemoci tady chodit do klubu ani do žádného soukromého salonu, vidět, jak mi všechny radosti utíkají před nosem, a za jedinou útěchu mít čtení deníku pana Limousina!
Když si stěžuji a když pláču, copak myslíte, že to dělám pro radost! Vy si tedy myslíte, že mi nic nedělá vidět opovržení a pohrdání celého města a vidět lidi jako Howardovi, kteří po nás plivli a vyhnali nás z domu!
Myslela jsem, že to trapné téma už nepotřebuje další vysvětlování, myslela jsem, že to všechno znáte nazpaměť. Ale vy si tedy opravdu myslíte, že mé stížnosti jsou předstírané a že naříkám jen proto, abych si ukrátila čas!
Celou dobu jsem si při psaní kousala rty. To je k vzteku, jako bych nikdy nic neřekla a jako by mě neznali!
Hynu netrpělivostí, kdypak nadejde čas jet do Ruska. To je má jediná naděje, do té doby odkládám nářky i muka.
Viděly jsme Besnarda, musíme mu říct, ať přijde, chci, aby mě namaloval akvarelem, v bílých šatech s prýmky a s mašlemi vpředu odshora dolů, a v bílém klobouku. Vše dohromady je rozkošný úbor trochu po Watteauovsku, a protože takhle se ukazuji vždycky, záleží mi na tom zvěčnit tuhle toaletu, kterou ostatně nosím už skoro rok.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Questa è americana.“ ↩
Pozn. překl.: Ma queue — vlečka módních šatů, jejich nejnákladnější součást, zřetelná známka bohatství. ↩
Pozn. překl.: La loge des chasses — lovecká lóže, divadelní lóže sdílená aristokratickými lovci, zároveň jejich pravidelné místo setkávání na Corsu. ↩
Pozn. překl.: „Plobster“ — Mariino vlastní slovo, užívané od roku 1874 pro elegantní, bohaté a urozené muže z vyšší společnosti. Když se jí v srpnu 1874 ptali, jak může být Doria plobster, „n’étant ni gros ni rouge“ (když není ani tlustý, ani rudý), odpověděla: „parce qu’il est extrêmement noble et riche“ (protože je nesmírně urozený a bohatý) (023.0210). ↩
Pozn. překl.: Styl „po Watteauovsku“ — připomínající fête galante malíře Antoina Watteaua (18. století): pastorální, půvabný, lehce divadelní. ↩