Úterý 25. ledna 1876

Stýská se mi po domově.
Mám hodinu zpěvu, pak jdu ven s mámou. Zajdeme do ateliéru pana d'Epinay; ten žádá o dovolení, aby nám směl představit jednoho velmi vznešeného umělce, který je zároveň všude vážený a všude přijímaný, jistého pana Besnarda.
Soudě podle toho, co říká, je to nejspíš nějaký Galula. Vypráví nám spoustu věcí o Římě. Odtud jdeme k de Fallouxovi (který včera poslal zeptat se, jestli máme svou audienci); tenhle kněz je čím dál lepší, dokonce začal pomlouvat, nazval dvůr lůzou, novou vládu zlodějskou a řekl, že se mu o mně zmiňovali – že mě viděli v Opeře a velmi si všimli mých bílých šatů.
[Škrtnuto: Odtud k paní Soukowkinové, která je nejlaskavější ženou]
Říká, že chceme-li ke dvoru, stačí napsat ministrovi nebo velvyslanci. „Přál bych si," dodal, „abych vám mohl otevřít tu druhou bránu, tak jako jsem vám otevřel bránu svatou."
„Ó, Monsignore," pravím, „svatá brána je věru milejší."
Odtud k paní Soukowkinové (archimandrita ji upozornil a ona nás čekala), což je nejlaskavější a nejošklivější žena na světě. Přijímá nás co nejpůvabněji a hned se mluví o Quirinalu; říká, že stačí napsat ministrovi. Zdá se, že si tu věc bere k srdci, a slibuje, že se přičiní, jako by šlo o ni samotnou. Dnes večer je na Quirinalu dvorní recepce a ona tam vede svou dceru, mladou osobu, které jsem si všimla minulou neděli v kostele.
Jsem ráda, že jsem se s ní seznámila, a odcházím lehká a veselá, což dokazuje, že nás dáma přijala s upřímnou vlídností. Teprve když odcházím, cítím, jak se ke mně chovali.
Vezmeme Dinu a jedeme na Pincio, ale nezdržíme se tam dlouho, hudba dohrála; celou dobu nás v jednospřežním kočáře sledují dva pánové, zrovna jako Soroka. Bavilo mě to, dala jsem zajet na Corso, sledovali nás tam, zastavujeme u několika obchodů, oni dělají totéž v uctivé vzdálenosti, konečně se stmívá, zastavujeme u hodináře, předjedou nás a zastaví o kousek dál, ale místo abych pokračovala rovně, řeknu Luigimu, ať zahne a zajede domů. Tímhle způsobem nás ztratí. Dřív bych se toho byla dobře vyvarovala, ale teď už to nikdy neudělám jinak…
Už nechci nejen za nikým běhat, ale ani komukoli to jeho běhání usnadňovat. Spíš se budu vyhýbat, prostě se nestarat, ani pro, ani proti. Dřív jsem dělala pravý opak, předváděla jsem se, a jaká je to hloupost! Když vás někdo chce najít, najde si vás, aniž byste pro to cokoli udělali. Je to věru smutné, když si člověk musí pomáhat sám a trápit se.
Jak jsem si dřív říkala: možná je to proto, že jsem udělala nebo řekla tohle? Možná je to proto, že jsem tam šla, nebo proto, že jsem tam nešla.
Člověk je věru ubohý, když hledá výmluvy, když se cítí vinen, když se snaží věci zmírnit. To dokazuje, že je s ním konec.
Sotva se člověk cítí trochu opuštěný, hned začne ve svém chování hledat chyby, prohřešky, obviňuje se, říká si ach! kdyby, ach! kdybych tohle byla neudělala! nebo ach! kdybych byla řekla tohle místo tamtoho.
Ubohá bláznivá, co člověk je!
Opakuji, je to věru zlé znamení, když člověk začne s těmihle výčitkami vůči sobě, s těmihle rozbory, znepokojený vlastním chováním, věru zlé znamení!
Jsem rozhodnutá už nic nedělat, už ani prstem nehnout kvůli komukoli. Protože když vás někdo chce, když se líbíte, ať děláte co děláte, najde si vás, zatímco když vás nikdo nechce, můžete se vystavovat jako páv, nic to nezmění.
A měla jsem, a nepochybně budu mít zase tu hloupost, že se touto pravou pravdou nedám prostoupit!
Bihovetz mi píše roztomilý dopis a podepisuje se Bibi. Říká, že teď je v Nice „nejskvělejší období, dostihy, střelby, plesy, koncerty, všude šílené množství lidí, člověk nemá ani čas vysmrkat se".
Těch pár slov mě znovu uvrhne do hlubokého zoufalství. Vigier bude zpívat. Promenáda je přeplněná, všichni ti lidé, které tak dobře znám, celé město žije, hovoří, gestikuluje, Nice vypadá jako jeden nesmírný salon, lidé soupeří v eleganci, všichni se znají, pobíhají, vídají se, jsou bez dechu z těch klepů, z těch rozmanitých a nesčetných radovánek; viděla jsem Nice v tomto období a znám je, miluji je… mám závrať, pláču!
Hrubiáne!
Ale nechci se tam vrátit, protože sama, mezi všemi těmi šťastnými lidmi, jsem všem těm radovánkám cizí, jsem vyloučená ze všech jejich shromáždění, chodím jen tam, kde se platí! A tam, kde se platí, jsem sama a ubohá!
A nemám pořádně oddělený pokoj, kam bych se zavřela jako v Nice a plakala jako bláznivá!
Všechno mě znepokojuje, hlavně ten proces. Třesu se tak silně, že na to skoro nikdy nemyslím; neštěstí je dost, až přijde, a kdyby se mělo oplakávat ještě předem, bylo by to příliš.
Ach! Nice. Jedna věc mě trochu utěšuje, totiž že jsem je opustila z vlastní vůle.
A jiná věc by mě utěšila docela, totiž kdybych věděla, že:
…že bych tam mohla žít, jak si přeji. Pak bych tam skoro ani nechtěla jet. Velmi toužím jít ke dvoru, protože to skýtá obtíže, zatímco jet nebo nejet na Pincio je mi naprosto jedno, protože to závisí na mé vůli a každý tam může jít jako já; vyjadřuju se špatně, mohla bych líp, ale rozčiluju se, když hledám slova.
Doufám, že ti, kdo nikdy nebudou číst můj deník, mě pochopili. [sic]
Teď mě nejvíc zaměstnává můj zpěv; kdyby se mi ho jen podařilo zdokonalit a slavně se postavit na jeviště, nežádala bych nic víc. Nikdy nepředstoupím před publikum, dokud si nebudu jistá sama sebou, dokud nedosáhnu úspěchů v soukromí, dokud se neporadím se všemi povolanými lidmi na světě.
Nechci nic riskovat, protože kdyby mě vypískali, zabila bych se. Ó! ne, nikdy, odejdu někam daleko do Ameriky.
Chcete znát můj sen?
Můj sen je jet za rok nebo za dva zpívat „Mignon", celou operu, ve Středomořském klubu ve prospěch chudých. Jestli se nepřihodí žádné neštěstí a jestli můj hlas půjde svou přirozenou cestou, za dva roky jsem si jistá oslnivým úspěchem. Vidíte mou radost při té myšlence?
V „Mignon" budu hrát jako nikdo, předně proto, že mám velký talent pro jeviště, a potom a především proto, že té roli rozumím a zbožňuji ji, cítím se být Mignon…
S hrůzou zjišťuju, že píšu čím dál hůř, můj sloh je příšerný, mé věty špatně sestavené, jsem otupělá a bojím se, že dělám pravopisné chyby. Váhám u nejprostších slov, která znám už sto let.
Nevím, jestli se v „caffè" píše jedno f, nebo dvě.
To mě ty italské vývěsní štíty pletou.
Dnes byl nádherný pohřeb, průvod procházel po Piazza del Popolo, právě když jsme stoupaly na Pincio. Byla tam spousta lidí v červených a černých kutnách jako o karnevalu, vojáci, vojenská hudba, pochodně, kočáry.
Mám ráda všechny druhy okázalosti. Chtěla bych triumf jako Caesar; Caesar se musel cítit víc než člověkem, tak se člověk musí cítit, když je ctižádost ukojena.
Mým heslem by nemělo být Audacer et amanter, nýbrž Gloriae cupiditate. Změním ho.
Kdo je ta Turpis rana, které říkají Oliva? Turpissima filia!

Poznámky

Pozn. překl.: „Galula" — Mariino soukromé kódové označení pro vhodného svobodného nápadníka náležité kvality.
Pozn. překl.: Soroka (rusky сорока) znamená „straka". Marie tak označuje vytrvalé mužské obdivovatele, kteří ji uhranutě pozorují. Rozlišuje „římského Soroku" od „nicejského Soroky".
Pozn. překl.: Latinsky „Směle a s láskou" — Mariino dřívější heslo.
Pozn. překl.: Latinsky „Z touhy po slávě" — navrhované nové heslo.
Pozn. překl.: Latinsky „ošklivá žába" — Mariina urážlivá přezdívka pro sokyni, paní Prodgersovou.
Pozn. překl.: Latinsky „nejhanebnější dcera / děvče".