Pondělí 24. ledna 1876

Byla jsem u fotografa, a zatímco připravoval desku, bavila jsem se tím, že jsem otvírala knihu a říkala dvě čísla namátkou, jedno pro stránku, druhé pro řádek; pokaždé, když jsem se zeptala, co dělá Audiffret nebo co se s Audiffretem děje, kniha mi odpověděla něčím o svatbě, takže můj poslední snímek byl příšerný. Trápila jsem se a byla neklidná.
Byl u nás archimandrita, je to roztomilý darebák, který se po vojně dal na mnicha ze zoufalství nad ztrátou ženy. Říká nám, že je tu jakási paní Doukoskinová, která se moc touží seznámit s mámou. Když se vracím od fotografa, hlavu mi naplní tak černé myšlenky, že se ani neustrojím a nechám mámu a Dinu jít ven beze mě. Sama bloumám, zpívám Mignon, je mi smutno a nakonec píšu toto:
Velevážený pane, ve jménu naší svaté a velectěné matky představené máme tu radost oznámiti Vám, že Vaše srdce, nedávno vyrvané z Vašeho těla na rozkaz pana prefekta a prostřednictvím výkonné moci pana Charlese Innogisina, nám bylo včera večer doručeno jistou zbožnou duší, jež je vysvobodila z rukou policemen a z vězeňské cely, kde chřadlo. Pečlivě jsme je daly vycpat a uložily je do naší almužní pokladničky, a tak Vám je dáváme k dispozici. Máme tu čest, velevážený pane a stará canaille, býti Vašimi nejponíženějšími služebnicemi. Řeholnice od Dobrého pastýře.
[Škrtnuto: panu Léonu d'Audiffret.]
Račte odevzdat tento dopis otci toho zatraceného Emila. Nechť Vás Váš svatý patron opatruje. Řeholnice od Dobrého pastýře.
Panu A. Saëtonovi, rue de la Terrasse. V místě.
Jakou to mám čertovskou hlavu! Kvůli pár řádkům přečteným namátkou v knize se trápím jako bláznivá.
A nikdo, kdo by mi přinesl zprávy z Nice, kdo by mi řekl, kdo je ta žena!
Chtěla bych být tam – ne, tam by to bylo ještě horší. A kdo by mi to řekl? A od koho bych se to mohla dozvědět!
Ubohý stav, ubohá tíseň!
Jakou budu mít tvář, jestli se ožení! Vím dobře, že je směšné si tím dělat starosti, ale doma se o tom muži mluvilo tolik, že ho všichni (a já taky) nakonec začali považovat za muže, který patří mně. U nás máme tu nesmírnou, neodpustitelnou, nepříjemnou, škodlivou a ošklivou chybu, že mi přisuzují každého pána, kterého znám. Tournon mi řekl něco milého – výborně, Tournon je zamilovaný! Pépino mi pochválil toaletu – chudák Pépino, jak mě zbožňuje! Audiffret se mnou tančil – nešťastný mladík, umírá láskou! A pak když ti lidé mluví s jinými ženami, člověk vypadá úplně vyvedený z míry, a když některý z nich někomu dvoří nebo se žení, člověk se celý stydí, je zmatený, je ubohý. A já se ocitám v nejfalešnějším postavení na světě. Ne snad že bych měla fantazii jako moji blízcí, ale protože vypadají, jako by říkali:
Ach! ach! tady máme opuštěnou Marii, dal před ní přednost té druhé!
To je peklo!
Svým hloupým žvaněním mi působí spoustu zbytečných a velice protivných trápení.
Připadá mi, že se na mě bude celá Nice dívat, jestli se Záhadný ožení.
Bože, jaký neklid! Když hodně čtu, málo píšu; dnes večer jsem hodně četla a těžko se mi vypráví o mém dni.
Co chvíli musím opakovat, že operu „Mignon" od Ambroise Thomase považuji za nejrozkošnější operu, co se námětu, slov i hudby týče. Nemohu a nechci poslouchat nic jiného. V „Mignon" jsou árie, které vámi pohnou až do hloubi srdce, které vás rozpláčou, které vás přivedou k šílenství! Pro každou příležitost se v ní najde árie nebo pár akordů, což je obzvlášť dobré pro mě, která svou náladu vyjadřuje zpěvem. Je to ale neuvěřitelné, jak „Mignon" zbožňuji; umím celou hudbu nazpaměť, každý akord, každý doprovod, všechno, a všechno zbožňuji a obdivuji a mám chuť to opakovat v každém okamžiku a každou chvíli a nikdy toho nenařeknu dost.
Vskutku prokletý muž, nehodná canaille, špinavý Nicean! Jak mě ponížil a jak mě trápí!
Bože můj, kdybych se tak mohla pomstít. Není urážky, která by nebyla sladká, když na jejím konci člověk vidí pomstu.
Neranil mě tolik jako Marii, jako spíš slečnu Baškircevovou! Vysmál se mně, nám, a ještě na to plivl.
Ach! Audiffrete! Ach, Nice!
Bože, kéž bych měla moc rozdrtit tohle všechno na prach, povraždit celou tu společnost.
Spatřit posledního Niceana, jak vydechuje naposled, být sama jeho příčinou a slastí umřít hned!
Ach! ano, zakroutit jim všem krkem, všem těm hanebníkům, kteří mě odmítají a kteří mě pomlouvají.
Sedmého února bude vikomtesa de Vigier zpívat operu ve Středomořském klubu ve prospěch chudých.
U sta hromů, u sta hromů, u sta, u sta hromů!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen" — policisté.
Pozn. překl.: Francouzsky „lůza, holota"; ponecháno jako Mariin oblíbený společenský odsudek.