Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 17. ledna 1876

Teta píše, že se Galula oholil! Když člověk nemá co říct!
Pořád ještě šiji svůj župánek. Zdál se mi Záhadný ve vojenském úboru. Probudila jsem se celá neklidná a celý den jsem dost neklidná. Co se děje v Nice? Jsem velmi soužená, velmi neklidná. Procházely jsme se ve vile Doria, bylo tam trochu lidí, ten, kterého jsem měla za Ďábla, kolem nás projel na koni, jen jsem ho zahlédla. Myslím, že jsem byla dosti hezká, ale jistá jsem si tím až po návratu domů.
Doma se češu velmi pěkně, dávám si vlasy kolem hlavy jako sochy a upravuji si je tak, abych měla konce vlasů vepředu, a protože jsou všechny kadeřavé, dělám si z nich nádherný uzel po antickém způsobu, jenž mé tváři sluší jako nic jiného na světě.
Lituji, že jsem hezká doma jen sama pro sebe, nejsem sobecká, ne, vážně dělám vše pro druhé a mrzí mě, že vypadám dobře, když tu není nikdo, kdo by mě viděl.
Teta dnes večer zase psala. Papá Léon je v Nice.
Ach! Je v Nice! Hned mu píši a teta dopis jako vždy odešle, aby si myslel, že přišel z Nice. Nedostane se mu ani „uštvaného psa“, ani „starého pitomce“, budu zdvořilá.
Pane, přijel jste do svého dobrého města a netušíte, jaké neštěstí potkalo vašeho syna. Jeho duše, zastavená Satanovi, byla prodána ve veřejné dražbě v sále nové dražební síně a byla vydražena Gagerymu z London House za sedm franků padesát. Od té doby je váš nešťastný syn jen tělem bez duše, vydaným na pospas všem tělesným i duchovním nahodilostem. Duše pana Emila d'Audiffreta, kterou jeden mnich z Cimiez nalezl v potoce, byla odnesena do kláštera a uzavřena v tabatěrce představeného, ale před třemi dny uprchla. Hledá se, hledejte ji, jako dobrý otec. podepsán: dobrý přítel.
Ten Záhadný ve vojenském úboru mě souží. Bojím se víc, než si kdo myslí. „Čeho se člověk hodně bojí, to nikdy nepřijde,“ říká se, ráda bych, aby to tentokrát byla pravda. Jak je zima dlouhá, kéž by už bylo jaro, zdá se mi, že na jaře se už nebudu mít čeho bát. Připravuji si zklamání, myslím na to jaro, jako Židé mysleli na zaslíbenou zemi, zdá se mi, že na jaře půjde vše dobře, jsem si jistá svou pomstou a vším. Je to ošklivé, neboť jaro bude nepochybně stejně smutné jako zima a bude se mi zdát ještě smutnější, protože se připravuji na spoustu úspěchů.
Není to dost hloupé! Jsem přesvědčená, že Záhadného získám, je to jen otázka času, říkám si v duchu. Dejte přece, ať myslím rozumně! Co jsem to za poťouchlou holku! Sama si působím trápení, vymýšlím si příběhy a nakonec jim věřím a pevně očekávám jejich uskutečnění.
A ty příběhy si vymýšlím vždy před usnutím. A potom jsem velmi roztrpčená, když se to nestane tak, jak jsem si to zařídila.
Zkrátka jisté je, že jsem velmi soužená a souží mě to neustále, od rána až dosud. Ten Girofla ve vojenském úboru mi jako by věstil nějaké neštěstí.
Ach! Mizerný chlapče! Kdo by řekl, když jsem tě nazývala „Audiffret, ten milý chlapík“, že mi způsobíš tolik trápení. Ach, ty lotře! Ach, ničemo!
Zítra je veliký svátek Křtu Páně. V Rusku se v předvečer tohoto svátku věští budoucnost. Já si budu bdít s hřebenem pod polštářem.
Nevěřili byste, jak mě Nice znepokojuje. Nikdy nebo skoro nikdy se mi ještě nestalo, abych se kvůli nějaké věci znepokojovala celý den, abych na ni bez ustání myslela.
Ach! Mizerný chlapče, ničemný Nicejane, synu psa a Léona!
A já se jím ještě zabývám po té historii s pozváním?! Fuj! Ta odporná vzpomínka! Proč mě přichází špinit, proč je mezi Audiffretem a mnou cokoli jiného než koketérie!
Považte, jak na něj zuřím! Howardovi nejsou mladý muž, žádný Girofla; zachoval se jako oni nebo skoro jako oni. A já o tom mluvím a jsem neklidná, jestli se ožení nebo zemře! Ne, v hloubi duše ho nenávidím, pohrdám jím, protože se zachoval špatně, protože na nás naplil! Co je úděsnějšího než to nás.
A když pomyslím, že je to pravda! Nebeský hrome! Lávo Vesuvu! Bouře oceánu!
Vskutku, nechápu, jak o něm mohu mluvit! Jak ho nepohřbím do věčného zapomnění!
Ach! Jak je naše postavení ubohé. Opovržení, odvržení!
Copak se Bůh nesmiluje nad ubohým stvořením, které se trýzní od rána do večera!
Prosím vás, nemyslete si, že si stěžuji na naše postavení, abych si nemusela stěžovat kvůli Záhadnému.
Bohu díky zde nepřestrojuji ani své myšlenky, ani své srdce a vyjevuji všechen svůj cit, ba až příliš.
Čím víc na to myslím, tím víc si zoufám. Ta Robensonová, sprostá Američanka, prostopášná dívka, a má své postavení a je přijímána ve společnosti. A já, a já! Trávím život tím, že to píši, a nikdy to nenapíšu dost!
Trpím, jak ještě nikdo netrpěl.
Bože a Ježíši Kriste, smilujte se nade mnou, říkám pořád totéž, ale sami vidíte, jak jsem nešťastná! Mějte přece soucit s ubožačkou, ó svatá Panno Maria, smiluj se nade mnou, oroduj za mě u Boha!

Poznámky

„Papa Léon" — Mariino ironické označení Audiffretova otce, Léona d'Audiffreta. ↩
Zaslíbená země — země Kanaán slíbená Izraelitům při jejich vyjití z Egypta; přísloví pro vytoužený cíl, který se ukáže nedosažitelným. ↩
Pozn. překl.: Svátek Zjevení Páně (Theofanie), který pravoslavná církev podle juliánského kalendáře slaví 19. ledna. ↩
„Fils de chien et de Léon!" — „synu psa a Léona!" — spojuje běžnou nadávku („synu psa") s křestním jménem Audiffretova otce, čímž jí dodává jízlivosti. ↩
Pro Marii příznačná šňůra nadsazených zvolání, stupňujících se ve velkoleposti od biblického hromu přes geologickou až po oceánskou katastrofu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „fast" — viktoriánský výraz pro dívku nevázaných, lehkých mravů. ↩