❦
Neděle 9. ledna 1876
Dimanche, 9 janvier 1876
Už týden jsem pryč z Nice. Všimne si vůbec někdo, že tam nejsem? Ptá se někdo, kde jsem? Kdo mi to poví?
Depuis une semaine déjà j’ai quitté Nice. Est-ce qu’on remarque mon absence ? Est-ce qu’on demande où je suis ? Qui me le dira ?
Měla jsem podivný sen, viděla jsem Audiffreta, jak přiběhl a přitiskl své čelo k mému, a pak se pokaždé, když se mnou mluvil, tiskl tváří k mé tváři. To je znamení, že se dvoří jiným. V takových případech je vždycky třeba věřit opaku snů. Chová se k vám hrubě? Buďte klidná. Laská vás? Pak jste víc než ztracená.
J’ai fait un drôle de rêve, j’ai vu Audiffret, qui est arrivé en courant frapper de son front mon front à moi, et puis chaque fois en me parlant il appuyait sa joue contre la mienne. C’est signe qu’il fait la cour aux autres. Dans ces cas-là il faut toujours croire le contraire des rêves. Il vous rudoie, soyez tranquille, il vous caresse, vous êtes plus que fichue.
Ať vezme ďas ten déšť. Vyšla jsem jen poslechnout si žáky učitele zpěvu Fiacciottiho. Ten Fiacciotti strávil dvacet let v Rusku. Byl ředitelem Opery v Charkově, když jsme tam každý večer chodili s Romanoffem, který byl zasnoubený nebo tak nějak. Jako učiteli mu to ovšem na ceně nepřidává.
Que le diable emporte la pluie. Je suis seulement sortie pour entendre les élèves du maître de chant Fiacciotti. Ce Fiacciotti a été vingt ans en Russie. Il était directeur de l’Opéra à Kharkoff lorsque nous y allions tous les soirs avec Romanoff qui était fiancé ou à peu près. Mais tout cela n’ajoute rien à son mérite comme professeur.
Prší, prší, prší! Nudím se, nudím se, nudím se! Umírám z toho, že nikoho nevidím! Kdyby se mi aspoň stýskalo po Audiffretovi, ale kdepak, je to obecná chmura, má chmura.
Il pleut, il pleut, il pleut ! je m’ennuie, je m’ennuie, je m’ennuie ! Je me meurs de ne voir personne ! Si au moins je m’ennuyais après Audiffret, mais point, c’est un ennui général, mon ennui.
Utěšuje mě jedna věc: že snad má nepřítomnost způsobí nějakou změnu v mysli Emila Smělého, totiž Záhadného. A pak (nebuďme pokrytci), a pak se obrátím jako had, na jehož ocas někdo šlápl. Mohla bych hrát hodnou, odpouštějící, zapomínající, ale ne, raději řeknu pravdu, ostatně kdybych řekla něco jiného, neuvěřili by mi. Tím spíš, že mezi panem d’Audiffretem a mnou nebyla ani láska, ani hádka, ani trucování, ani opuštění, ani něha, samé věci, které se odpouštějí a dokonce zapomínají; nebylo z toho všeho nic, není to záležitost mladé dívky a mladého muže. Je to pán, který se seznámil s jednou rodinou a zachoval se jako nezdvořák, který s tou rodinou jednal jako s lůzou, který, abych použila jeho oblíbený a tak vulgární výraz, na ni plivl. Snadno se to tedy pochopí — není tu odpuštění ani zapomnění.
Je me console par une chose, c’est que peut-être mon absence opérera-t-elle quelque changement dans l’esprit d’Emile le Téméraire, le Surprenant, veux-je dire. Et alors, (ne faisons pas l’hypocrisie) et alors je me retournerai comme un serpent sur la queue duquel on a marché. Je pourrais faire la bonne, la pardonneuse, l’oublieuse, mais non, j’aime mieux dire la vérité, d’ailleurs si je disais autre chose on ne me croirait pas. D’autant plus qu’entre M. d’Audiffret et moi il n’y a eu ni amour, ni querelle, ni bouderie, ni abandon, ni tendresse, toutes choses qui se pardonnent et s’oublient même; il n’y a eu rien de tout cela, ce n’est pas une affaire de jeune fille et de jeune homme. C’est un monsieur qui a fait connaissance avec une famille et qui s’est conduit en homme impoli, qui a traité cette famille en canaille qui, pour employer son expression favorite si vulgaire, qui a craché dessus. Donc on le comprend facilement, il n’y a ni pardon ni oubli.
Snad příliš spěchám s řečmi o odpuštění, o tom ještě není a nikdy nebude řeč. Nevadí, člověk může říct cokoli a dokonce napsat cokoli, když píše sám pro sebe.
Je me hâte peut-être trop de parler de pardon, il n’en ai pas encore et n’en sera jamais question. N’importe, on peut tout dire et même tout écrire, lorsqu’on écrit pour soi.
Nezapomněla jsem na pozvání na taneční matiné Středomořského klubu! Jakže, když jsem na ně nezapomněla, jak mohu mluvit o Audiffretovi, nazývat ho Záhadným a chovat se v tomto deníku, jako by nic? Dělám i víc, mluvila jsem s mámou a Dinou, směji se tomu! Je to zbabělé. Proč to tedy dělám? Ach, hleďte, povím vám to: dělám to, sama nevím proč, protože tu není nikdo, kdo by mi to vytkl, a protože v hloubi duše jsem před sebou samou dost zbabělá na to, abych si nehnusila vzpomínku na ponížení. Zuřím pokaždé, když na to pomyslím, pokaždé, když si vzpomenu na ten den, kdy mě posedl ten nešťastný nápad zavolat na Audiffreta a promluvit s ním. Řekla jsem jistě dost, aby mi porozuměl, a on jistě porozuměl, přeložme si to: požádala jsem o pozvání, on ho odmítl, a to je celý ten příběh v devíti slovech.
Je n’ai pas oublié l’invitation pour la matinée dansante du Cercle de la Méditerranée ! Comment donc, si je ne l’ai pas oubliée, comme puis-je parler d’Audiffret, le nommer Surprenant et me comporter dans ce journal comme si rien n’était ? Je fais plus, j’ai parlé avec maman et Dina, j’en ris ! C’est lâche. Pourquoi le fais-je alors ? Ah ! voilà, je vais vous le dire, je le fais je ne sais pas pourquoi, parce qu’il n’y a personne pour me le reprocher et qu’au fond, devant moi-même je suis assez lâche pour ne pas détester le souvenir d’une humiliation. J’en suis furieuse chaque fois que j’y pense, chaque fois que je me souviens de ce jour où j’ai eu la fâcheuse idée d’appeler Audiffret et de lui parler. J’ai certes dit assez pour me faire comprendre et lui a certainement compris, traduisons: j’ai demandé une invitation, lui l’a refusée, voilà toute l’histoire en neuf mots.
A pozvání kam, dobrý Bože? Do nějakého klubu! Víte, to jsou věci k pobouření.
Et une invitation pour où Bon Dieu ? Pour un cercle ! Voyez-vous, ce sont des choses révoltantes.
Celý ten den jsem byla ve smutné náladě, k večeři nám přinesou dopisy a nicejské noviny „La Vie mondaine“. Popisují tam mou toaletu, mou modrou halenku, jenže novináři tomu vůbec neporozuměli a popsali ji nesmyslně.
J’étais dans une triste disposition d’esprit tout ce jour, à dîner on nous apporte des lettres et un journal de Nice, « La Vie mondaine ». Ma toilette, ma chemise bleue est décrite, seulement les journalistes n’y ont rien compris et ont fait une description absurde.
napříč stránkou
Snad si myslíte, že jsme byly v Nice špatně zapsané kvůli našim bláznivinám se Sapogenikoffovými. Ty blázniviny se odehrávaly v létě a v rodinném kruhu a nikdo si jich nevšímal. Říkám to proto, že když jsem tu vyprávěla všechny své skopičiny, mohli byste si myslet, že se chováme nepatřičně. Běda! Ne.
[En travers: Vous croyez peut-être que nous étions mal vues à Nice à cause de nos folies avec les Sapogenikoff. Ces folies-là se passaient en été et en famille et personne ne s’en occupait. Je le dis parce que ayant raconté toutes mes farces ici vous pourriez croire que nous nous tenons mal. Hélas ! Non.
Kvůli tomu to nebylo.]
C’était pas pour ça.]
Pár dní před naším odjezdem se v téže „Vie mondaine“ psalo, že nějací novináři, jedna špinavá herečka z Francouzského divadla a pánové Jansay a Audiffret povečeřeli v London House na Štědrý večer. „Noc uplynula ve smíchu a brnkání na klavír,“ dodával ten list. A v dnešním čísle, totiž z minulého čtvrtka, stojí toto: „Neprávem byl pan d’Audiffret uveden mezi osobami, které se zúčastnily večeře konané nedávno v London House. Pan d’Audiffret nebyl na štědrovečerní hostině přítomen“...
Quelques jours avant notre départ on a lu dans la même « Vie mondaine » que des journalistes, une sale actrice du Théâtre Français, MM. Jansay et Audiffret avaient soupé au London House la veille de Noël. « La nuit s’est passée à rire et à pianoter » ajoutait ce journal. Et dans le numéro d’aujourd’hui c’est-à-dire de jeudi dernier on lit ceci: « C’est à tort que l’on a cité M. d’Audiffret parmi les personnes qui ont pris part au souper qui eu dernièrement lieu au London House. M. d’Audiffret n’assistait pas au Réveillon »...
To on sám si bezpochyby šel nechat vytisknout tu jakousi omluvu. To je ale šašek!
C’est lui-même sans doute qui est allé faire imprimer cette espèce d’excuse. Quel bouffon !
Znovu si čteme dopisy paní de Mouzay a já se ponenáhlu rozveseluji a začínám spouštět proslovy na Dinu a mámu, která co chvíli zvolá:
Nous relisons les lettres de Mme de Mouzay et peu à peu je m’égaye et commence à haranguer Dina et maman qui s’écrie à chaque instant:
„Bože! Vždyť to mluví Audiffret! Všechna jeho gesta, všechny jeho věty, všechno jeho, opravdu mám pocit, že je v pokoji.“
- Dieu ! mais c’est Audiffret qui parle ! Tous ses gestes, toutes ses phrases, tout de lui, vrai je crois qu’il est dans la chambre.
Dobře cítím, že mluvím jako Audiffret, protože to dělám schválně; pro mladou dívku by bylo věru žalostné mluvit jako Záhadný. Jaká škoda, že mezi námi je něco jiného než pouhé koketování.
Je sens bien que je parle comme Audiffret, car je fais exprès, ce serait vraiment déplorable pour une jeune fille de parler comme le Surprenant. Quel dommage qu’il y ait entre nous autre chose que de la coquetterie.
Jak protivné, že se na něj musím dívat jako na nepřítele, jako na Howardovy! Kéž by šlo jen o milostnou záležitost. Ale ne, je tu nezdvořilost vůči nám, víc než nezdvořilost. Plivl na nás. Ať hledám jak hledám, nic jiného neumím říct. Není tedy možné...
Quel ennui de devoir le regarder en ennemi comme les Howard ! Je voudrais bien qu’il n’y eût rien qu’une affaire amoureuse. Mais non il y a une impolitesse envers nous, plus que de l’impolitesse. Il nous a craché dessus. J’ai beau chercher, je ne trouve pas autre chose à dire. Il n’y a donc pas moyen de...
Zkrátka, přiblíží-li se ke mně, co bude třeba udělat? Otočit se k němu zády, anebo ne, to „anebo“ se nehodí. Chtěla jsem říct, anebo být milá, a až se mi bude dvořit, plivnout na něj a dát mu kopanec. Rozhodně to „anebo“ nemůže projít, protože se vůbec nepřiblíží, aby se mi dvořil, nýbrž prostě aby se mnou promluvil, protože mě zná, protože se vracím z cest, protože konečně v létě prohodit pár slov jakoby z milosti se opravdu nepočítá. Chtěla jsem říct: nechat ho přiblížit, získat jeho lásku, a až bych věděla, že mě miluje, nemilosrdně ho vyhnat. To je velmi pěkný plán, jenže k ničemu. Neboť on může přijít a promluvit se mnou, dobrá, ne, budu okouzlující v naději na svou pomstu a na rozuzlení, a rozuzlení nepřijde, protože už se nevrátí a bude na mě dál plivat jako v zimě, jen se občas přiblíží, jakoby ze shovívavosti.
Enfin voilà, s’il s’approche de moi, que faudra-t-il faire ? Lui tourner le dos, ou bien non, le ou bien n’est pas applicable. J’allais dire, ou bien être aimable, et quand il me fera la cour, lui cracher dessus et lui donner un coup de pied. Décidément le ou bien ne peut pas aller, parce qu’il ne s’approchera pas du tout pour me faire la cour, mais simplement pour me parler parce qu’il me connaît, parce que je reviens de voyage, parce qu’enfin en été, dire deux mots comme par charité ne compte vraiment pas. J’allais dire: le laisser venir, se faire aimer, et quand je saurais qu’il m’aime, le chasser sans pitié. C’est un fort beau plan, mais qui ne peut pas servir. Car il peut venir me parler, bien, non, je vais être charmante espérant ma vengeance et la fin, et la fin ne viendra pas, parce qu’il ne reviendra plus et continuera à me cracher dessus comme en hiver, tout en s’approchant de temps en temps, comme par condescendance.
Ostatně nemohu jednat jinak než se k němu zdvořile otočit zády, neboť tenhle pán, či spíš tihle pánové, Krasavec dne a Tournon, byli vůči nám vrcholně hrubí, abych užila výrazu slečny Collignon.
D’ailleurs je ne puis faire autrement que de lui tourner poliment le dos, car enfin ce monsieur ou plutot ces messieurs Belle-de-Jour et Tournon ont ete de la derniere grossierete envers nous selon l’expression de Mlle Collignon.
na okraji
A v čem že vrcholně hrubí? Protože nepřišli na večírek na rozloučenou. A je to.
dans la marge Et en quoi de la dernière grossierete ? Parce qu’ils ne sont pas venus à la soirée d’adieux. Voilà.
Nechat ho přijít a uchovat si pro konec pomstu nejistou, krásnou, nádhernou, to ano, v případě úspěchu, ale nejistou, velmi málo pravděpodobnou. To se mi nehodí, je to příliš velká sázka na štěstí. Kdežto přijmu-li ho hned od první chvíle tak, jak ho přijmout mám, hned ho přiměji, aby se vzepřel, možná ho dokonce podráždím.
Le laisser venir et se menager pour la fin une vengeance douteuse, belle, magnifique il est vrai en cas de reussite, mais douteuse, fort peu probable. Ca ne me va pas, c’est trop chanceux. Tandis qu’en le recevant des le premier moment comme je dois le recevoir, je le fais se cabrer de suite, je l’irriterai meme, peut-etre.
V prvním případě je riziko příliš velké, a hlavně by mi fiasko příliš uškodilo. A pak, s mužem jako Záhadný není radno žertovat: celé léto se bude pro zábavu tvářit, že se vrací, dokonce že je zamilovaný, a jakmile přijde zima, zase vás nechá na holičkách, a právě ve chvíli, kdy si budete myslet, že držíte svou odměnu, odejde! A pak ještě, nikdy se nenechá strhnout, při všem tom žvanění a flirtování nikdy neřekne nic, čeho by se člověk mohl chytit. Zkrátka, přijmu ho tak, jak mám, ani víc, ani méně. A k tomu všemu je nejprve třeba, aby ho napadlo se k nám vrátit. Dobře ví, jak se zachoval, a nevrátí se, nebo přinejmenším tak obratně, že to budu muset sledovat na sto očí, neboť je to nejprohnanější liška, jakou znám.
Dans le premier cas le risque est trop grand, et surtout le fiasco me serait par trop préjudiciable. Et puis avec un homme comme le Surprenant il ne faut pas plaisanter, pendant tout l’été, pour se distraire, il aura l’air de revenir, d’être amoureux même et, une fois l’hiver venu, il vous plantera de nouveau là et juste au moment ou on croira tenir sa récompense il s’en ira ! Et puis encore, il ne s’entraîne jamais, tout en bavardant, en flirtant il ne dit jamais rien à quoi l’on puisse s’accrocher. Enfin voilà, je le recevrai comme je le dois, ni plus, ni moins. Et pour tout cela il faut d’abord qu’il ait l’idée de revenir à nous. Il sait bien comment il s’est conduit et ne reviendra pas ou tout au moins avec tant d’habileté qu’il faudra y regarder de tous mes yeux car c’est le plus rusé renard que je connaisse.
Říkalo se, že se ruinuje. Ale jděte, copak se takový muž jako on ruinuje. Vždycky ví, co dělá, a nikdy se nenechá strhnout. Mladý je jen na to, aby uzavřel nějakou výstřední sázku nebo provedl nějakou hloupost, aby o sobě dal mluvit, ale ujišťuji vás, že v jádru, svým klidem a chladností úsudku, je to pětačtyřicetiletý notář. Dnes večer se zabývám magií, balím křížového krále do černého závoje a kladu ho pod polštář se slovy: „Ať jsou tvé myšlenky a tvé srdce tak smutné a tak temné jako tento závoj; ať mrak černý jako on zahalí tvou duši, jako tento závoj zahaluje tuto kartu. Ať nemáš ani okamžik klidu beze mě, ať tě vidím ve snu a ať ty vidíš ve snu mne a jsi tím rozrušen až do hloubi srdce.“
On a dit qu’il se ruinait. Ah. bien oui, est-ce qu’un homme comme lui se ruine. Il sait toujours ce qu’il fait et ne s’entraine jamais. Il n’est jeune que pour faire un pari extravagant ou quelque betise pour faire parler de soi, mais je vous assure qu’au fond, par le calme et la froideur du raisonnement, c’est un notaire de quarante-cinq ans. Ce soir je m’occupe de magie, j’enveloppe le roi de trefle dans un voile noir et je le mets sous un coussin en disant: Que ta pensee et ton coeur soient aussi tristes et aussi sombres que ce voile; qu’un nuage aussi noir que lui enveloppe ton ame comme ce voile enveloppe cette carte. Que tu n’aies pas un instant de repos sans moi et que je te voie en songe, et que tu me voies en songe et en sois trouble jusqu’au fond du coeur.
Mladé dívky to v Rusku dělají. Babské povídačky, no uvidíme, co řekne sen.
Les jeunes filles font cela en Russie. Une histoire de vieilles femmes, enfin nous verrons ce que le rêve dira.
Je po půlnoci. Jdu spát a odříkám to zaříkadlo. Uf!
Il est minuit passé. Je vais me coucher et prononcer la conjuration. Ouf !