Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 2. ledna 1876

Pondělí 3. ledna 1876

„Odjíždím v neděli ve tři hodiny," řekla jsem, nebo spíš zvolala, a v neděli v jednu odpoledne je všechno vzhůru nohama, kufry jsou ještě prázdné a podlaha je pokrytá šaty a hadry.
Já se obleču do šedého a klidně čekám.
Collignon a Dina pracují, a tak dobře, že je všechno hotovo včas k odjezdu. Ještě jsme obědvaly, když přijde
Fiouloulou, ten chlapeček nevěděl, že odjíždíme dnes, povídá.
A v půl třetí sednu s Collignon do malého fiakru a jedeme na koncert a já ještě jednou poslouchám nicejské městské hudebníky.
— Hleďte, povídám Collignon, jestli bude tahle skladba veselá, bude veselá i naše cesta, jsem pověrčivá. A skladba byla velmi veselá, tím líp. Ještě vidím Galulu, jak mi dává znovu sbohem. Záhadného jsem neviděla, ale to mi je jedno. Na náměstí Masséna potkáváme landauer, který nám dává znamení, ať ho následujeme, a jedeme na nádraží. Ach!...
Tam přicházejí jeden po druhém Ricardo, generál, Giro a Paris a ještě dva ruští pánové, které máma zná z Monte Carla. Pobíhám, směji se, štěbetám jako ptáček. Jak jsou všichni hodní! Jak jsou milí, a jak je mi zatěžko se s nimi loučit. Slibuji, že napíšu Ricardovi, Bihovetzovi, Olze, Collignon — Collignon, která mě má ráda a kterou mám ráda já.
Máma, Dina, teta, Walitský, ti dva Rusové a já zabíráme celé kupé a ostatní stojí ve skupince před dveřmi vagonu.
— Tu veselost jen předstíráte, povídá mi Ricardo, ale v hloubi duše pláčete, tím jsem si jist.
— Ale jděte! Myslíte? Ne.
Když z Nice se odjíždí a sbohem se jí dá, ta radost není falešná — vždyť lásku nevzbudí ta!
— Bravo! Bravo!
Toto čtyřverší vzniklo jednoho večera, kdy jsme s Giroflou hráli rýmovačky.
— Dej mi cigarety, řeknu tiše tetě.
— Dobře, potom.
Myslela jsem, že zapomene, ale v Monaku jich pěknou hromádku zabalila do papíru a dala mi je — ona, která doma křičí, kdykoli si o ně řeknu. V Monaku se rozcházíme a ty proklaté cigarety mě rozpláčou.
Stýská se mi po ubohém starém dědečkovi, po tetě, po Collignon, po všech. Mrzí mě, že odjíždím s mámou, ve Spa jsem byla s ní, a pak jsem zvyklá na tetu.
Ó muka! Představte si všechnu otravu cesty po Itálii, bez služebnictva a bez jazyka, s nekonečnými přesedáními. Máma a Dina neumějí italsky, a co se mě týče, naprosto odmítám použít svůj jazyk a sotva se obtěžuji použít své nohy.
Tím vším naříkáním, že nejsem s tetou, tím vším, jak každou chvíli opakuji:
— Kdo vás prosil, abyste jela se mnou! Nechtěla jsem jet s vámi! Měla jsem odjet s tetou! Proč jedete se mnou?
docílím pasivní poslušnosti a horlivosti, jakou si nelze ani představit;
V noci jsme v plném vagonu, naříkám, tiše pláču a říkám mámě ty nejtrýznivější věci, jako ten surovec, jímž jsem!
Ke všem ostatním žalům má ještě ten, že vidí, jak jí vlastní dcera pohrdá, říká jí tvrdá slova a dává před ní přednost tetě! Fuj!
Po celých čtyřiadvacet hodin, co trvala ta hrozná cesta, jsem zůstala v koutě s tváří zakrytou pláštěm jako Caesar po onom Tu quoque? a otevírala ústa jen k nějakému pohrdavému nářku. Snažila jsem se říct cokoli na světě, abych dokázala, že mámu nemám ráda, že mi je na obtíž. Šlo to samo a já nechávala svůj zlý jazyk volně běžet.
Konečně kolem třetí, v pondělí 3. ledna, se na té smutné pláni, které se říká římská Campagna, začaly objevovat ruiny, sloupy, akvadukty, a vjeli jsme do římského nádraží. Nic nevím, nic neslyším, jsem celá rozlepená po čtyřiadvaceti hodinách beze spánku.
Zavedou nás do hotelu de Londres na Španělském náměstí a obýváme v přízemí dva pokoje a žlutý salon, úplně nové, úplně čisté. Jsem unavená, smutná. Nic nevím, nikoho tu neznám! To je to nejnepříjemnější. Ve stavu, v jakém jsem, bych potřebovala někoho, kdo by mě podepřel, a máma pláče!
Ach, můj Bože!
Musím se rychle, rychle rozkoukat, zorientovat. Nic se mi neprotiví jako změna. Nové ulice, neznámé tváře! A žádné Středozemní moře, jen ubohý Tiber!
Jsem úplně zoufalá, když přijedu do nového města. Bolí mě hlava, je zima. Umyji se, svléknu, navečeříme se, načež se zavřu ve svém pokoji, abych si trochu posbírala rozprchlé myšlenky.
Napsala jsem tetě, Giro, Collignon.
Ani živá duše, kterou bych znala!
Být v hotelu, v neznámém městě! A můj pokoj! A můj dům! Tam jsem byla zvyklá! „Tys to chtěl, tak se z toho dostaň sám," jak praví ta písnička, kterou jsem onehdy slyšela zpívat v Americké kavárně na představení ve prospěch obětí záplav v Toulouse.
Chtěla jsem to, na to si nestěžuji, jenže je docela přirozené, že je člověku zpočátku trochu nevolno.
Než usnu, čtu Ariostova Orlanda furiosa a pak si představuji výjevy v Nice, po Římě, na jaře.
— Vsadím se, řekla mi máma, že chceš udělat to, co udělala Markevičová s Tormosovem. Tormosov ji opustil kvůli té Američance, sotva ji zdravil, a pak, když se k ní vrátil, ona s ním zacházela zle, vyháněla ho a už ho nechtěla znát.
Vskutku, to je má nejmilejší myšlenka. Ale k čemu je to dobré? Copak není psáno, že všechny mé plány musí přijít vniveč, všechny mé touhy musí být marné!
Už půl roku pořád jen ohlašuji svůj odjezd, takže tomu nakonec přestali věřit.
Teď jsem pryč a mohu bez obav z omylu říct, že je jim to úplně fuk, Záhadnému i ostatním.
Ne, řekněte mi, není to k vzteku?
Zítra Collignon odešle dopis od mnichů.
Jsem pověrčivá: poslední hudební skladba, kterou jsem v Nice slyšela, byla veselá, takže má cesta, nebo spíš můj pobyt v Římě bude rovněž veselý.
Konečně jsem tady. Už rok pláču po tom Římě, po tom věčném městě. A zatím jsem nic neviděla.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále bouts-rimés — salonní hra, při níž hráči doplňují verše na předem zadané rýmy. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „Tu quoque?" — „I ty?" (zkrácené „I ty, Brute?"). Caesar si prý při Brutově zradě zahalil tvář. ↩
Pozn. překl.: Orlando furioso (Zuřivý Roland) — renesanční rytířský epos Ludovica Ariosta. ↩