Sobota 1. ledna 1876

A je tu nový rok! Buď zdráv a milostiv!
Nuže, není to tak zlé, jak jsem myslela, ten první den roku 1876. Říká se, že celý rok probíhá zhruba jako první den, a je to pravda. Loni prvního ledna jsem strávila ve vlaku, a vskutku jsem hodně cestovala. Den začíná tímto dopisem, který dávám na poštu:
Nešťastníku! Tvá duše, zastavená Satanovi, jenž ještě docela nedávno ráčil osobně dostavit se do Věže a vymáhat dlužné úroky, které jsi nemohl zaplatit, tvá duše, pravím, bude potupně prodána ve zmařené dražbě dne 4. ledna 1876, v úterý, o půlnoční hodině, v dražební síni u občanského soudu v Nice. Vyvolávací cena 3 fr. Pro veškeré informace se obracejte na pana Armelfiho, vymáhajícího advokáta.
Pak se projíždím v kočáře, ale zlatá mládež není nikde k vidění, Angličanky také ne. Ti šťastní uličníci se někde baví.
Ve chvíli, kdy zastavujeme přede dveřmi paní de Mouzay, Tournon jde okolo, přistoupí a mluví s námi, jako by se nic nestalo. Poslyšte, opravdu už ničemu nerozumím.
U paní de Mouzay zastihneme vikomtesu de Ballore, a sotva jsem ji spatřila, hned jsem zvolala, že jsme za ní měly přijít.
[Na okraji: Skládám celá dramata podle toho, zda někdo přijde nebo nepřijde do lóže atd.]
Tím si ušetřím jednu návštěvu. De Ballore a její dcera u nás nedávno byly a jsou vždy velmi zdvořilé a velmi roztomilé. Je to návštěva na rozloučenou. P.P.C.
Vtom mě něco napadá: zítra pošlu Záhadnému tuto navštívenku:
Mniši z Cimiez. Upřímnou soustrast.
Po té navštívence následuje tento dopis:
Bratře náš! Můžeme Tě tak věru nazývat, neboť slyšíme, že se Tě dotkla milost a že se konečně zříkáš hnilobných rozkoší tohoto světa. Ó bratře náš, jaký triumf pro anděla Dobra! Zříkáš se tedy záludných pokušení děvek, nemravných návštěv doupat zatracení? Zříkáš se Saetona, jehož bychom měli spíše nazývat Satanem, neboť je to svůdce mnohem nebezpečnější než Lucifer, Belzebub i Pluto! Už nechodíš do London House (ta strašná propast) ani do Maison Dorée, té zhoubné krčmy! Ani do Francouzského divadla, propasti zkaženosti! Zříkáš se konečně věčného zatracení své duše! Ó bratře náš! Už nehraješ v klubu, v tom páchnoucím a ohavném pekelném doupěti! Duše silná a statečná, srdce nadlidské! Nelituješ tedy dámy s brýlemi a Maurice Grose! Zříkáš se jejich svodů! Pozvedáš se, očišťuješ se! Bloudil jsi, byl jsi zkažený, málem jsi shnil, ale zastavuješ se! Bratře náš, jsme dojati, uneseni, pohnuti až do hloubi duše, neboť pokládáme zvěst o Tvém obrácení za pravdivou; přinesl nám ji dnes bratr Ardigo, který právě opustil svět a hotel Dam. I on! Pojď, bratře Emile, pojď! Čekáme na Tebe, modlíme se za Tebe! Naše náruč je Ti otevřená, naše nůžky jsou připraveny Tě ostříhat, kutna Tě očekává! Setřes ze svých špičatých sandálů prach Promenády Angličanů a pojď, pojď získat věčnou korunu u nohou Páně! Mniši z Cimiez P. S. I já mám srdce, i já mám duši, jsem dojat a netrpělivě očekávám Tvůj příchod, ó bratře můj! Tím spíše, že během noviciátu budeš nejspíš sdílet mé práce. Klášterní nosič vody.
Z těch dopisů jsem vyloženě nadšená. Ten od mnichů je jen začátek dlouhé korespondence, kterou si přečtete s potěšením.
Generál u nás večeří a jdeme s ním znovu na „Sapho". Sál je plný, ale elegantní pánové a dámy úplně chybí. Napadá mě hromada zábavných věcí, které rozesmějí celou lóži.
Ricardo přichází, jako vždy. Manžel té Angličanky byl celou dobu ve své lóži, jako ten tlustý hlupák, co je, zatímco jeho žena se směje a baví s bratrem Emilem, Tournonem a ostatními.
Pepino vykukuje zpoza svého sloupu.
Poslyšte, zuřím nad smrtí „Sapho"! Ti tlustí surovci v bílém, ti neoblomní a nesmyslní pohané!
Ubohá žena!
Myslím, že říkám hlouposti, ale ať, jsem veselá.
Při odchodu za mnou přichází Pepino.
Domani partirò, sono lontana da voi! — zazpívala jsem z Mignon.
— Opravdu zítra, slečno? — Řeknu mu tedy, že ano, a on je mým smíchem tak dojat, že mě usadí do kočáru a žádá o dovolení přijít zítra na nádraží.
Zítra, ano zítra. Jsem ráda, že odjíždím.
Myslíte, že je mi příjemné dívat se, jak mi všechny radosti procházejí pod nosem!
Addio dunque, tutti quanti!
Jsem celá šťastná, neboť jsem si vymyslela celý plán, plán, který padne jako ty ostatní, ale zatím mě baví. Máme v Nice svůj dům, je nemožné, aby se Záhadný jednoho dne nevrátil.
Dobře chápete, jak bych ho v takovém případě přijala — i ta nejmenší hrdost velí jednat takto. On bude zuřit, jak je v pořádku věcí, a já budu šťastná.
Dobrá, a co když se ožení? Ouvej, ouvej! Inu, ožení-li se, ať, nebude to můj první zhacený plán.
A co když se nevrátí vůbec? To je málo pravděpodobné, jsme sousedé, známe se. Zkrátka — kdyby nebyly dvě hodiny ráno, sepsala bych celý příběh o prodeji duše, o mniších atd. atd.
Neplakala jsem, ani jednou jsem se necítila smutná. Velmi pěkný den na začátek roku. Nevím, jestli to je vidět, ale cítím, že mluvím a jednám jako Audiffret.
Odjíždím a myslím jen na návrat. V Římě bezpochyby změním názor. Jen ať mě zítra nic nezdrží!
Bože, dej, ať mě nic nezdrží.
A přece „právě tady bych chtěla žít".
Ach, ty proklaté Angličanky, kdo to je?
Sešit jsem už zavřela, ale napadla mě spousta věcí, které bych řekla. Dívala jsem se na velkou karikaturu, kde jsme my pět. Myslela jsem na všechno, na paní Prodgersovou, na Angličanky, na toho Niceana, na Sapho, na Mignon, na minulé jaro, zkrátka na hromadu věcí. Měla jsem mnoho co říct, a přece, hleďte, končím. Je to proto, že odjet je mrzuté, ano, ale zůstat je hrozné.
Pasqua má tak přirozené dramatické výrazy a pohyby, že mě uchvacuje a dojímá. Tak co jsem to chtěla napsat? Že jsem klidná i rozrušená, smutná i veselá, žárlivá i lhostejná. Připadá mi, že zdejší společnost je snadno k mání, a zároveň že je to nemožné.
„Chci zůstat a chci uprchnout." „Jak to skončí?!"
Nemohu jít spát, jsem celá rozrušená. Ó, jen klid, prosím, nejde o pana d'Audiffret, ale prostě o to, že odjíždím. Je to dojetí. Nejistota, neurčitost, změna.
Opustit známé pro neznámé... Známé se mnou zachází zle!
Nuže, neřekla jsem, že je hrozné dívat se, jak mi všechny radosti procházejí pod nosem! Ó ano, je to hrozné.
Bože, dej, ať odjedu, ať mi nic nezabrání v odjezdu. Ať odjedu a ať se vrátím.

Poznámky

Pozn. překl.: P.P.C. = „Pour Prendre Congé" — zkratka na navštívence znamenající návštěvu na rozloučenou před odjezdem.
Pozn. překl.: V originále italsky (z italské verze opery Mignon): „Domani partirò, sono lontana da voi!" — „Zítra odjedu, jsem od vás daleko!"
Pozn. překl.: V originále italsky: „Addio dunque, tutti quanti!" — „Sbohem tedy, vy všichni!" (operní zvolání).