Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 31. prosince 1875

Jsou dvě hodiny odpoledne, dvě hodiny jsem vzhůru.
Včerejší trampoty mě dnes rozveselily. Minulou neděli uspořádali Audiffret, Tournon a Mayer večeři v London House a mezi pozvanými byly Prodgersová a Robensonová. To se dnes večer pobaví! Ach!
Jediná, opravdová, jedinečná Audiffretova vášeň, to byla slečna Robensonová — říkali mi ze všech stran, když jsme se se Záhadným seznámily, říkali mi to, jako by mi chtěli dát najevo, že nejsem a nikdy nebudu nic. Stará láska nerezaví.
[Na okraji: Je věru mrzuté, že mi Audiffreta kazí všechny ty nicejské trampoty.]
Dala bych nevímco za to, abych znala pravdu.
— Je to stará a svatá historie — a zdá se, že ta historie bude trvat a ze svaté a staré se stane moderní a soudobá. Po všech těch skandálech, po tom velkém skandálu v divadle, kdy je vypískali, jsou zase pohromadě, paní Prodgersová a slečna Robensonová. Záhadný však o ní a o tom skandálu onehdy večer v divadle mluvil dost lehkovážně.
Co slečně Robensonové hodně uškodilo, je její důvěrnost s paní Prodgersovou, neboť paní Prodgersová věru není vhodná společnost pro slečnu, to říkají v Nice všichni.
A kdoví, snad paní Prodgersová dohodí sňatek. Z hezké Američanky bude rozkošná paní zámku.
Je tu jedna anglická kniha, Fair in the fearless old fashion, kde se probírá nicejská společnost, kde se popisuje původ paní Bodgersové, dcery urozeného pána, provdané za Bodgerse, syna zahradníka a sám pokorného a ubohého kněze. Celý život snila o tom, že se stane někým, a po všech poníženích a všech myslitelných trýzních „Mrs Bodgers attained the summit of her ambition in Nice".
Říká se také, že její modrý budoár je svatební agentura jako hrom.
Dědičky a titulovaní lidé bez jmění se tam houfně scházeli.
Je starší než on. Záhadnému není pětadvacet, Špičaté je osmadvacet. Co na tom, když ji zbožňuje.
[Na okraji: Slečně Robensonové nemohlo být víc než šestadvacet.]
Už od léta Prodgersová vzkazovala po Saetonovi, že přiveze slečnu Robensonovou.
Audiffret na ni plival, teď za ní chodí. Je to trochu ponižující, ale ona to nebere tak zblízka a ví, že sama o sobě nemůže být nic, a proto se obklopuje magnety. Jen když jsou její salony navštěvované, jen když je její lóže plná.
O Američance se mluví špatně a přitom se jí dvoří.
Říká se: je velmi hezká, ale není to dívka, z jaké by si člověk udělal manželku. Hloupost, miluje-li člověk, miluje. Ano, ale miluje vůbec?
Stráví-li muž přestávku v lóži, je to snad důvod tomu věřit?
Ano, jednu přestávku — a tu večeři v London House a všechny ty další případy, o kterých nevím?
Prodgersová včera řekla:
— Emile, nepřišel jste k mému vánočnímu stromku, pan Saetone byl tak laskav a přišel.
Odpověděl něco, co jsem nezaslechla, a Špičatá řekla:
— Roztančil byste loutky, to by bylo nádherné.
Moje ubohá, nicotná vlnka rozhněvala Prodgersovou, jakže, ta holčička, ta nicka! řekla si, a vzala si zpátky, co bylo její — a Bůh jí žehnej, nebo ji ať vezme ďas.
Proč to všechno říkám?
Sapogenikovovi přicházejí a po večeři začínáme věštit a smějeme se skoro jako dřív, totiž ostatní byli jako dřív, ale já nemohla. Jako jména mi vyšla Pierre a François.
Zazvonilo se u domovních dveří a my všechny jsme se rozběhly otevřít; byl to listonoš a my jsme tak ječely, že byl celý popletený, pak jsme lily rozteklý vosk do studené vody. Mně vyšel tvar, který se dal snadno považovat za zámek se dvěma velkými cimbuřovými věžemi, a když jsem jej obracela ze všech stran (díváme se totiž na stín), vyšel mi postupně jakýsi přikrčený lev s jednou přední tlapou nataženou, držící růži. Není to zvláštní? Pak velká hromada nevímčeho, převýšená girlandou nesenou amorci.
Pokud jde o Marii, ó nešťastné děvče, její voskový tvar vrhal příšerný stín. Žena ležící jako mrtvá, s rukama zkříženýma na hrudi, zkrátka jako mrtví.
Ať jej obracela jak chtěla, ze všech stran to bylo totéž, a ta mrtvá žena se jí podivuhodně podobala.
Olga a Dina měly nezajímavé stíny. A čtvrt na dvanáct byla připravena čtyři zrcadla, dvě u Diny, dvě u mě. A pustily jsme se do velkého věštění. Dívala jsem se vší silou, bez hnutí a skoro bez dechu, v košilce a s rozpuštěnými vlasy, jak se sluší. Asi v půlce přišla Marie otevřít dveře, aby si vzala šaty, a Giro div nezaplakala nad tím surovým vyrušením. Je surová, ta Marie, velké nemehlo bez jemnosti a bez taktu. Pak vešel Victor jako špatně vychovaný pes.
Ale neodvrátila jsem oči, světla se slévala, chodba se prodlužovala a já matně viděla krásný salon, úplně prázdný, pak se vše smísilo. Oči mě pálily, umírala jsem touhou něco spatřit, a najednou z drobných nepostižitelných stínů, ze zmatených světel se utvořila tvář tak podobná Záhadnému, že jsem zrudla až do krve, a hned nad tou tváří další, naprosto stejná, a obě zmizely. Ještě jsem se z toho třásla, když jsem spatřila bílou vázanku a nad tou vázankou hloupou a ošklivou tvář, směs Godarda a Robillarda. Ta se utvořila třikrát.
Ale to všechno bylo velmi mlhavé, nedá se to nazvat viděním. Třáslo se to, tančilo, tvořilo a přetvářelo každou chvíli; před dvěma lety jsem viděla mnohem líp a dodnes si pamatuji muže s lahví u pultu v London House. Muž s černými vlasy, hladce oholený, to je všechno, co vím, neboť mu láhev zakrývala střed obličeje.
V půl druhé Marie zase vešla a úsečně Giro nakázala, ať se obleče. Tak jsem opustila zrcadlo a šly jsme do pavilonu, kde byli všichni a kde byly máma a Nina, které se vracejí z Monaka.
Když Sapogenikovovi odešli, teta řekla, že Nina vyprávěla, jak nás všichni ti mladíci s Grosem pomlouvali. Z toho vzešel hovor o těch pánech a ptaly jsme se, proč se všichni odtáhli.
Každý uváděl svůj důvod. Žádný nebyl dobrý, a já žádný lepší neznala. Walitský tvrdí, že se Audiffret rozhněval kvůli těm dopisům. Dobrá, a co ostatní? Ostatní proto, že jim to Audiffret tak nakázal. Hloupost! Hloupost! Audiffret se začal odtahovat už od července, když jsem byla v Paříži se Štěpánem; vzpomeňme, že nepřišel, ale dejme tomu, že jsem tehdy byla sama, neznal mého strýce! Dobrá, a co potom, po Schlangenbadu, byla jsem v Paříži s tetou, a nepřišel.
Když jsme se vrátily do Nice, řekl, že u nás byl, ale že jsme už byly pryč. Lež!
V Nice nepřišel na návštěvu, po mé cestě do Florencie přišel jen jednou, a to večer. Po tom večeru řekl, že odjíždí, neodjel, a už ani nesjížděl kočárem jako dřív, aby se s námi projel.
Zkrátka se odtahoval ve chvíli, kdy jsem ještě nevěděla, že má shnít.
Potom jsme se sešli u Niny, v neděli 26. září. Předevčírem, v úterý, jsme ho viděli s Gioiou, a ve středu byl odeslán první Shniješ. Vidíte přece, že to není těmi dopisy.
Data jsem si ověřila podle svého deníku.
A je to.
Tak je tedy rok u konce. Jsou tři hodiny, je už 1876.
Ó můj Bože, dej, ať je mi přicházející rok příznivější než ten, který minul.
Je tu způsob, jak se očistit, a až po mém odjezdu bude každý den dostávat dopis, začne smýšlet jinak. A dopis z Ameriky ho přiměje věřit, že je to ta Robensonová. Jestliže psát přestanu, řekne si: ví, že já vím, a už nepíše. A tak nepřestanu, právě naopak.
Dnes jsem nevyšla, ale teta viděla Tournona a Audiffreta na koni s tou Angličankou a její sestrou. Kdo jsou ty ženy? Krásné nejsou.
Fuj, ten ošklivý rok! Jen ať je ten nový lepší. Můj Bože, dej, ať je lepší.
Bože, co je s tím Emilem d'Audiffret okolků! Jak to skončí?
Zatím odjíždím v neděli.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále uveden anglický název knihy, Fair in the fearless old fashion (zřejmě dobový satirický román o nicejské společnosti). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Mrs Bodgers attained the summit of her ambition in Nice." — „Paní Bodgersová dosáhla v Nice vrcholu svých ctižádostí." ↩