Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 30. prosince 1875

Dopis podepsaný Alfeda-da-fe odeslán nebyl, a místo něj poslala máma z Monte Carla tento telegram:
Nice, Emile d'Audiffret, Věž Audiffret. Zvenčí samý květ, zevnitř hniloba. Miserere! Alfeda-da-fe.
Telegrafem je to mnohem lepší.
„Trpěls? plakals někdy v žalu? Chřadnuls bez naděje snad, s duší v smutku, se srdcem rozervaným? Pak rozumíš mému utrpení! (Mignon)
Začíná to v obchodě Ade. Zatímco jsme tam, vejde paní Tutčevová. Máma mi řekne, ať ji jdu pozdravit, ale já zrudnu a ani se nehnu, a tak k té zmiji přistoupí sama a promluví s ní.
Pokaždé, když jsem doma plakala, mi máma říkala:
— Jdi bydlet k tetě Tutčevové. — A nedávno mluvila vážně o sblížení.
Ale moje drahá teta je chladná, jak jen to jde. Nebyla sama, byla tam paní Meyneková, další otcova sestra.
Ta mluvila spíš jako teta, ta nevypadala jako had, žlutý a syčící!
Ale pomiňme tu suchou a nepříjemnou příhodu.
Byla jsem u Sapogenikovových, abych jim řekla, ať zítra přijdou bdít se mnou a věštit budoucnost.
Dnes večer „Sapho". Vzala jsem si jakousi neapolskou halenku z modrého crêpe de Chine a staré krajky. Předek je bílý, rukávy široké, zkrátka, nedá se to popsat, ale je to originální a rozkošné, jak jen to jde. K tomu bílá sukně a kabelka z bílého saténu.
Přicházíme na konci prvního jednání a sedíme vedle té Prodgersové, a s ní je ta Robensonová, a slyším hlas Záhadného. To mě hned zarazilo, jako udidlo zarazí rozběhnutého koně. Celou přestávku jsem zůstala bez hnutí a poslouchala, co se vedle povídá.
Není to nadarmo, že je Špičatá známá pod jménem Krásná Američanka. Proti její tváři se nedá nic namítnout, je mladá, svěží (přirozeně, nebo uměle, co na tom?) a rozkošná. Dalo by se říct, že je příliš hubená, to je pravda, ale tak okouzlující tvář tu vadu zahladí. Vlasy má... ach, to nevím, ve Spa byla světlejší než já, tady je tmavší. Ať tak či onak, má velmi pěkné oči, je velmi dobře učesaná. Když jsem se na ni dívala, hned jsem si připadala s příliš světlýma očima, s příliš velkým nosem, se špatně upravenými vlásky vepředu. Nic člověka tak nezošklivuje jako pocit, že je horší než ostatní, oči pohasnou a člověk ztratí veškerou sebejistotu.
Máma a teta jen těkaly očima z Američanky na mě.
— Marie má pěkná ústa, řekla máma po dlouhém zkoumání.
Sotva se zvedla opona, slyším Záhadného odcházet a vidím, jak ho ta Robensonová bere za ruku. Jak ji musel stisknout, a jak musí být šťastná!
Odešel k jedné anglické dámě, která sem nedávno přijela a přitáhla všechny muže. Tournon, Bergerault a další ještě jsou u ní.
Když ho tam vidím, trochu se vzpamatuji. Z dálky vidím špatně, vypadal dost protivně, stál tam jako proti své vůli a beze slova.
— Že vypadá hloupě, když mlčí? zeptala jsem se.
— Ne, odpověděla teta, ale vypadá divoce, má v sobě cosi z dravé šelmy.
Víte přece, že nemohla říct nic, co by mi ho víc zkrášlilo.
Slečna Robensonová... (všimněte si, jak jsem od „Špičaté" dospěla k „slečně Robensonové") slečna Robensonová je tedy dokonale hezká.
Prostě uznávám svou méněcennost a zdrcená se ani nehnu a po ničem netoužím. Jenže jsem hořela a musela jsem se každou chvíli kousat do rtů, jednak proto, že mi vysychaly, jednak abych se nerozbrečela jako zvíře přímo v divadle.
Záhadný zůstává jedno jednání a jednu přestávku u té Angličanky, pak se vrací do své lóže a melancholicky pózuje, ne jako dřív a přehnaně, ale je dobře vidět, že to nedělá schválně.
Prodgersová a Američanka odcházejí před koncem, hodně před koncem, a Audiffret nemá trpělivost zůstat déle než deset minut po nich. Ve chvíli, kdy se Robensonová zvedla a obrátila se zády k obecenstvu, jsem viděla, jak se pohled Záhadného upřel na její vatovaná záda — pohled bezděčný, který říkal dost.
Za takový pohled bych dala den svého života, ať by byl od kohokoli, a od Záhadného celý týden.
A to ještě jako by někdo o ten týden tak ubohého a smutného života vůbec stál.
Dokud jsem oživlá, šťastná, jsem hezká, ale jsem-li jako poslední dobou, sbohem všemu.
Stávám se a hlavně si připadám ošklivá, zmatená, ubohá, nejraději bych se schovala pod zem.
Američanka teď, když se vrátila domů, jistě spí šťastným a klidným spánkem, který jí uchová pleť a udrží její sedmadvacetiletou kůži. Zatímco já bdím, a to bdění mě vrásní, stárne, vysušuje.
V kočáře jsem nemluvila, cítila jsem, že se slovy by přišla potopa. Teprve minutu dvě před příjezdem jsem se cítila dost silná na to, abych řekla toto:
— Vskutku, pánové de Tournon a Bergerault se zachovali jako velmi nezdvořilí lidé. Byli pozváni, nepřišli, ani potom nepřišli na návštěvu, a ani se nezastavili v lóži. Ó, věru, to je jednat s lidmi jako s lůzou, úplně jako s lůzou.
— Nešli k nikomu, řekla máma.
— Neříkejte to, prosím vás, takové věci dělají jen nám.
— Všem, řekly máma a teta naráz.

Poznámky

Pozn. překl.: Verše z árie „Connais-tu le pays" z opery Ambroise Thomase Mignon (1866), oblíbené romantické opery o touze a ztracené vlasti. ↩