Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 29. prosince 1875

Když jsem se dnes ráno procházela s Collignon a Victorem, potkala jsem toho Američana, kterého představil Winslow, a šel celou dobu s námi.
Malý Emile, ten s migrénou, se klidně projíždí na svém dvoukolovém vozíku, zatímco my posloucháme koncert.
Jdeme zase navštívit paní de Mouzay a ta mi dává sedm doporučujících dopisů do Říma. Dej Bůh, aby mi posloužily tak, jak si přeje ta drahá a výtečná žena, která mě má tolik ráda! Ať je klidná, její náklonnost neplatí žádné nevděčnici, mám ji ráda z celého srdce. Jsem tak málo hýčkána, že mě i ta nejmenší pozornost zasáhne přímo do srdce. A přitom jsem chtěla milovat každého — jenže každý na mě plive.
Když scházím po schodech, vidím osvětlená okna Středomořského klubu a stíny tanečníků. Každou středu matiné.
Při večeři postupně ztrácím vládu nad sebou samou a nakonec se rozpláču. Collignon si mě bere na klín, laská mě a konejší. Díky jí! Ale utěšit mě nedokáže. Plakala jsem ještě víc, protože jsem si jí nemohla postěžovat. Dobře ví, co mě přivádí k zoufalství, ale stydím se jí to říct.
Ach, myslím, že umřu, příliš pláču, nemám ani okamžik klidu.
— Vždyť dnes ráno jste vypadala dobře naladěná, veselá, povídá mi Collignon.
Ano, vskutku, neúpěla jsem, ale člověk nemůže úpět pořád — a jsem si vůbec jistá, že jsem neúpěla uvnitř?
Je špatné si zoufat v mém věku. Ještě mi není sedmnáct.
Až dosud jsem... ne...
Copak se to nezmění? Copak nikdy, nikdy, nikdy nebudu žít jako ostatní? Vidím, jak všichni ti lidé projíždějí v kočárech. Jsou šťastní, klidní!
Jistě, každý má svůj žal, jeden je nemocný, druhý zamilovaný, další touží po penězích, ještě jiného trápí něčí nepřítomnost nebo smrt, každý má svůj žal, dokonce i několik, ale ne takový jako já.
Mně je žalem celý život.
Jistě si říkáte: ubohá zahálčivá holčička, myslí si, že je nešťastná jen ona, zatímco je šťastnější než leckdo jiný. Ale kdepak, rozumím životu dost dobře na to, abych soudila zdravě. A můj žal je ze všech ten nejprotivnější. Člověk ztratí drahou bytost, pláče, rok, dva, zůstane někdy smutný na celý život, ale má chvíle, kdy zapomene, vše se zahladí. Největší bolest s časem ztrácí na síle. Ale trýzeň neustávající, věčná!
Můj věk svádí k domněnce, že jsem bláznivá holka, která... Ach, to mě unavuje! Jestli mi nevěří, jestli mě nechápou, tím hůř!
Právě jsem si přečetla dopisy paní de Mouzay; lepší a roztomilejší už člověk být nemůže.
Ach, kdyby jich bylo víc takových jako ona!
A vizte, většinou ti, kdo chtějí, nemohou!
Je to šest let, co opustila Řím, a velmi pochybuji, že si na ni její známí vzpomenou. A pak, její vliv nikdy nebyl velký.
Dala mi sedm dopisů: jeden pro slečnu Sophii Haighovou, tetu sira Haigha, který je stále po boku vévody z Edinburghu, jeden pro monsignora de Falloux v paláci Ruspoli, jeden pro abbého Liszta, jeden pro hraběnku Antonelliovou, rozenou Garciovou, do paláce Antonelli, jeden pro Jeho Eminenci kardinála Antonelliho do vatikánského paláce, jeden pro barona Viscontiho, bývalého ředitele Empirisme, a jeden pro markýze d'Épinay, sochaře.
Co z toho vzejde? Dio lo sa.
Tak velice pochybuji a tak velice jsem zvyklá na trampoty, že se bojím, aby nám jméno paní de Mouzay neuškodilo. Bojím se toho, protože mi připadá, že vše, co je nám přátelské, musí být odmítnuto a štváno jako my.
Co naplat, mám to draze zaplacené!
Dnes večer velké představení v Opeře a bude hrát Sivori. Nejdu tam. A volné byly jen dvě lóže, jedna v prvním pořadí a druhá vedle Záhadného. V nejhorším by mi ta v prvním pořadí mohla stačit, ale nechce se mi tam. To je mi potěšení! Potkávat samé neznámé nebo nepřátelské tváře!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Dio lo sa" — Bůh ví (přechod do italštiny pro dramatický účinek). ↩