Úterý 28. prosince 1875

Celý den se bavím tím, že dělám bláznivinky, a všichni mě v té hlouposti ještě povzbuzují.
Byly jsme u hodné paní de Mouzay, leží nemocná v posteli.
Viděla jsem Manaru, který po mně střelil koketním pohledem.
Záhadného není nikde vidět. Máma říká, že tu byl skalničkář Balestro kvůli nějaké práci a prý jí řekl, že pan Emile leží v posteli. Myslím, že si to máma vymyslela.
Zbylo tu od včerejška překrásné bažantí pero, které mi vnuklo nápad, jejž jsem hned uskutečnila. Vzala jsem dlouhý rukáv z červeného hedvábí, na jeden konec jsem přišila kruh z lepenky potažený hedvábím, druhý konec jsem nabrala a udělala na něm jakýsi střapec, vepředu jsem připevnila bažantí pero přidržené kokardou. Vznikla z toho jakási čapka, jejíž šedesát centimetrů dlouhý cíp půvabně splývá jako rybářská čepice. Tu čepici pošlu Záhadnému, z Varu a nákladní rychlostí.
Chci, ať pukne vzteky. Sešila jsem to opravdu pevně, aby to v prvním návalu hněvu neroztrhal, protože pak třeba té zásilce přijde na kloub a bude tu čepici nosit doma, jako Léon nosí ten starý divadelní klobouk.
Mimoto mu píšu toto:
Sardanapale z Věže, ty shniješ. Zvenčí samý květ, zevnitř hniloba. podpis: Alfeda-da-fe Miserere.
a na druhou stranu:
Jak se má tatínek? Bébé se daří dobře, už umí říct: Tatí, Emile. Jsi spokojený? Sama nevím, co ty duchaplné žertíky znamenají, ale upřímně se jim směji.
Jestli si myslíte, že přestanu. Ach, to tak! Bude je dostávat každý den. Má velmi špatnou povahu, stačí se podívat na jeho písmo: prchlivý, prudký, vrtošivý, zlomyslný.
Každá z těch vlastností mi ho ještě zkrášluje. Nemám ráda muže dobré, věrné, spořádané, upřímné, mám ráda ničemy, uličníky. Kdo si vzpomene, řekla jsem na to svůj názor už ohledně výrazu tváře vévody z Hamiltonu.
Salon zámku je osvětlen, píšu u stolečku, přede mnou dvě svíce. Otevřela jsem dveře svého toaletního pokojíku, který je přesně naproti oknu, takže je mě odtamtud vidět.
Ne, nejen kvůli tomu muži, ale vůbec mám ráda, když je vidět všechno, co se u mě děje.
Právě jsem si zámek prohlížela lorňonem; když zavřu dveře, pokojík se ponoří do tmy a není mě vidět. Tam nahoře je jen slabé, sotva znatelné světélko, skoro nic. Vypadá to jako svíce za záclonami, nebo je to možná lucerna nějakého fiakru — ne, lucerna by svítila víc.
Je zvláštní, jak mě to světélko tam nahoře baví, jak mě uklidňuje, a jak jsem naopak nespokojená, když je tma.
Byla bych docela šťastná, kdybych věděla, že je pořád sám u sebe doma. Ať si na mě třeba plive, dobrá, jen ať nehledí po jiných.
Ach, kdybych ho mohla někam zavřít, samotného, samotného, samotného. Jsem nespokojená, i když ho vidím ve společnosti mužů. Když mu není dobře se mnou, přála bych si, aby se nudil sám, někde zavřený. Ach, jaká by to byla radost!
Na okamžik se rozsvítila brána levé věže a teď je už úplná tma.
To zvíře je bezpochyby v klubu, protože v Opeře se dnes večer nehraje.
A co mě nutí, abych se jím tak zaobírala? Zahálka, a nic jiného.
Je za pět minut deset. Nemám co dělat, jdu spát. Ach, jak je ten život krásný!

Poznámky

Pozn. překl.: „Miserere" (lat. „smiluj se") — liturgické zvolání, zde v posměšně nábožném tónu. „Sardanapale" naráží na bájného zhýralého asyrského krále Sardanapala. „Alfeda-da-fe" je Mariin smyšlený pseudonym, slovní hříčka na „auto-da-fé" (upalování při inkvizici).