Pondělí 27. prosince 1875

Vybalili jsme naše ruské stříbro a pařížské křišťály.
Máma mě poslala ke hraběnce Kutuzovové, abych ji poprosila, ať dnes večer přijde, ale nebude moci, byla pozvána ke staré Lucii Dolgorukovové. Nevím, proč mi u té dámy bylo nějak nesvůj. Můj dobrý duch mi napovídá, že tam byli nepřátelé a rozsévali drby.
Sapete cos'è la calunnia? Don Basilio ve la spiegherà.
Teď, když jsou dvě hodiny ráno a já jsem zavřená u sebe v pokoji, v dlouhém bílém županu, bosá a s rozpuštěnými vlasy jako panenská mučednice, se mohu klidně oddat hromadě hořkých úvah.
Knížecí večeře, nádherné osvětlení, rozkošná róba, půvabná tvář — a to všechno pro Bihovetze, Ricarda, Varpahovského, Pepina a Galulu! Věru, stálo to za to!
Gautier přišel první.
— Odpusťte mi, že přicházím v tomhle obleku, ale myslel jsem, že to je až zítra; vcházel jsem do Italského divadla a Audiffret z něho vycházel a povídá mi:
— Jakže, vy nejdete k těm dámám? Všichni pánové tam jdou. — A Audiffret je nemocný a nebude moci přijít.
Musím přiznat, že jsem to čekala.
A taky Tournon a Bergerault nepřišli.
Rozkošný večer, dvacetkrát se mi chtělo zaúpět a vrhnout se na zem, ale pomyslela jsem si: měj trpělivost, děvče, snad tě Bůh za to trápení odmění, jen trpělivost! A měla jsem trpělivost od devíti hodin večer do dvou do rána. [Na okraji: Pepino byl ale rozkošný.]
Kolem desáté dostala máma tento dopis, orazítkovaný v Středomořském klubu.
Madam, přes svou živou touhu strávit večer u Vás nemohu, neboť následkem silné migrény, jež mě hrozně sužuje, jsem nucen se vzdát atd. atd. E. d'Audiffret.
Malý Emile má malou migrénu. Rozkošné.
Všechno nepříjemné, co mě potká, mám na svědomí svou drahou matku. Stokrát jsem od svého návratu z Paříže říkala, ať Audiffreta nezve, a ona, domnívajíc se, že mi udělá radost, ho pozvala. Prosila jsem, ať ho nezve, protože jsem dobře věděla, že nepřijde. Máma mi tím vskutku udělala velikou radost, tak velikou, že ani nevím, jak to vyjádřit.
Myslím, že jsem opilá, hodně jsem při večeři pila.
Nemám co říct, leda la vecchia canzone! Misera me!
Člověk musí být pěkně tvrdohlavý, aby chtěl zůstat v Nice.
Zítra partirò. Ne zítra, ve čtvrtek, po premiéře „Sapho".
Odjedu a ponesu si v srdci všechno zlé a smutné, co jen člověk může nést!
Měla jsem podivný sen. Letěla jsem vysoko, velmi vysoko, nad zemí, v ruce lyru, jejíž struny se každou chvíli povolovaly, takže jsem z ní nedokázala vyloudit jediný akord. Stoupala jsem stále výš, viděla jsem nesmírné obzory, oblaka ohnivá, modrá, žlutá, červená, smíšená, zlatá, stříbrná, rozervaná, podivná, pak všechno zešedlo, pak znovu oslnivě zazářilo, a já stoupala dál a dál, až jsem nakonec dospěla do takové výše, že to bylo děsivé, ale strach jsem neměla; oblaka vypadala zmrzlá, šedavá a lesklá jako olovo, vše se rozplynulo, v ruce jsem stále držela lyru se špatně napnutými strunami a daleko pod mýma nohama byla načervenalá koule, země.
Jestli si myslíte, že to dnes večer byla nějaká zábava.
A jaký obličej jsem dělala před služebnictvem, před hosty, neboť každý z nich jako by říkal, Barnola jako ostatní:
— A co Audiffret? Hleďme, hleďme, hleďme, jakže, nikdo jiný tu nebude!
Capite bene signor miei, capite, voi capite, ne son sicura.
Jestli si myslíte, že kdyby se celá moje bytost protáhla ohněm, našel by se v ní jediný atom milostné uraženosti, pěkně se mýlíte.
Copak já mám pro takovou uraženost vůbec místo? Taková uraženost je svým způsobem příjemná, čistotná, pěkná.
Já jsem ubohé, nešťastné a prokleté stvoření.
Je tu Bůh.
A co byste chtěli, abych po Bohu žádala? Aby mi dopřál žít, jak si přeji — jsem tím už unavená stejně jako On.
Celý můj život ubíhá v prosbách a touhách a setkávám se jen se zklamáním a odbytím, ve věcech malých jako ve velkých.
Nakonec se člověk unaví. Dobrá, jsem tedy unavená, a co dál? Inu, pro Boha! Pak se vrátím tam, odkud jsem vyšla, znovu prosím a toužím, pak znovu dospěji k onomu bodu krajního zoufalství, a pak začnu nanovo; a jako každé jaro pučí na ještě mrtvých stromech listí, tak i v mém ubohém srdéčku po velkých souženích znovu vyraší důvěra a naděje; zkusme to ještě jednou, říkám si, snad tentokrát... ale sotva to pomyslím, je mi tvrdě dokázáno, že jsem blázen, věřím-li ve změnu, v ono cosi, co očekávám jako Židé Mesiáše — a co nepřichází.
Celý můj život je teď v tomto deníku, nejklidnější chvíle jsou ty, kdy píšu, a jsou to možná mé jediné klidné chvíle.
Tolik hořet, tolik vřít, tolik plakat, tolik trpět — a žít! A žít!
Proč mě nechávají žít?
Ach, jsem netrpělivá, můj čas přijde... Ráda bych tomu věřila, ale cosi mi napovídá, že nepřijde nikdy, že celý život pročekám, čekajíc, čekajíc, stále čekajíc, a čekajíc, a čekajíc, a čekajíc.
Raději si zoufám docela, neboť po těch palčivých chvílích vždycky přijde trocha klidu, jako po dešti přichází slunce.
Není to ten zkažený večer, kvůli němuž si stěžuji, ten večer je jen záminka, slovo, jehož se člověk chytí, aby mohl mluvit o tom, co si myslí. Vzpomínám si na pozvání do Středomořského klubu, vzpomínám si na všechno.
Nechci veřejnou lítost, ale přála bych si bytost, která by mě četla, chápala, litovala, plakala se mnou, upřímně, vědouc, proč pláče, rozumějíc mi, vidouc až do nejzazších koutů mého srdce.
Zemřu-li brzy, všechno spálím, ale zemřu-li stará, někdo si tento deník přečte. Myslím, že dosud neexistuje žádná fotografie, mohu-li se tak vyjádřit, celé existence jedné ženy, všech těchto myšlenek, všeho, úplně všeho. Bude to zvláštní.
Zemřu-li mladá, brzy, a nebude-li tento deník naneštěstí spálen, řeknou: ubohé dítě, milovala Audiffreta a odtud pramení celé její zoufalství.
Ať si to říkají, nehodlám dokazovat opak, neboť čím víc budu mluvit, tím méně mi uvěří.
Co je hloupějšího, zbabělejšího, ničemnějšího než lidské pokolení? Nic! Nic!
Lidské pokolení bylo stvořeno k záhubě... no, málem jsem řekla, k záhubě lidského pokolení.
Jsou tři hodiny ráno, a jak říká teta, bděním nic nezískám.
Jsem rozzlobená, neplakala jsem, nevrhla jsem se na zem. Jsem klidná, a to je špatné znamení. Lepší je zuřit.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Sapete cos'è la calunnia? Don Basilio ve la spiegherà." — „Víte, co je to pomluva? Don Basilio vám to vysvětlí." Narážka na slavnou árii o pomluvě z Rossiniho opery Lazebník sevillský.
Pozn. překl.: V originále italsky: „la vecchia canzone" — pořád ta stará písnička; „Misera me" — já nešťastná (operní zvolání).
Pozn. překl.: V originále italsky: „partirò" — odjedu (přechod do italštiny pro emocionální účinek). „Sapho" je opera Charlese Gounoda (1851) o řecké básnířce Sapfó.
Pozn. překl.: V originále italsky: „Capite bene signor miei, capite, voi capite, ne son sicura." — „Dobře rozumíte, pánové moji, rozumíte, vy rozumíte, tím jsem si jista." Opět narážka na árii o pomluvě z Rossiniho Lazebníka sevillského.