Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 10. prosince 1875

Heu! misera!
Klidně tento den nečtěte, ó vy, kteří tento deník nikdy číst nebudete, protože budu zase mluvit o svém věčně novém a bolestném zármutku.
Na hudbě byl nával, šťastná Leechová natáčela na všechny strany svůj zářivý kanárčí obličejík. Winslowovi přijeli. Lewin se svou ženou Klementinou, těhotnou až běda. Myslím, že by se člověk měl schovávat, když je v takovém stavu.
Špatně jsem si vzala korzet a šaty a bylo mi velmi nepohodlně, což spolu s mrzutostí, že vidím, jak se všichni znají, vídají, mluví spolu, ze mě dělalo náramně nešťastné stvoření.
A přitom, co jsem hledala svého neznámého, jsme objevily vzácnou krásu.
Mladík mezi dvaadvaceti a čtyřiadvaceti lety, velmi vysoký, obdivuhodně urostlý, distingovaný a skvostný ve svém kroku, v sebemenším pohybu. Tvář krásná a rozkošná, pleť, jakou jsem nikdy neviděla, nádherné a ne hloupé rysy a oblečení v hamiltonovském stylu. Nikdy v životě jsem neviděla tak krásného muže. Dokonce jsem se při pohledu na něj začervenala a hned jsem ho bezděky srovnávala s Audiffretem, a vůbec ne ve prospěch toho druhého. Procházel se po chodníku na straně domů a já se zařídila tak, abych ho několikrát potkala.
Podruhé jsem objevila, že má dost světlé vlasy a dost tmavý knír.
Konečně kolem půl páté, když na promenádu začal padat chlad, vystoupila jsem z kočáru a vešla zahradní brankou právě ve chvíli, kdy ten skvostný mladík procházel kolem naší vily.
Máma si myslela, že jsem ho neviděla, a zavolala mě zpátky ke kočáru, takže se ho mé šaty málem otřely.
Je tak krásný, tak krásný, tak krásný, že musí být buď hloupý, nebo něco jiného. Taková dokonalost nemůže existovat, chci ho zítra vidět znovu, abych si ho lépe prohlédla.
Myslím, že jsem ho jeden večer na okamžik viděla ve Wiesbadenu s Leechovými, a řekla jsem tehdy, že ho shledávám nádherným.
„Ráda bych věděla, kdo byl ten mladík, je-li to velký pán a jak se jmenuje..."
Sir Frederic Johnstone je proti němu ničema. I sám Hamilton je méně krásný, protože Hamilton je trochu příliš zavalitý.
Paní d'Audiffretová se prochází ve fiakru a špatně oblečená, potkáváme ji všude.
Svou přítomností tady působí skandál.
Po návratu domů se oddávám všem svým zármutkům a jsem připravená rozplakat se pokaždé, když promluvím.
Čím víc je tu lidí, čím je Nice skvělejší, tím víc trpím. Tenhle život mě zabije, už ho nedokážu snášet, jsem příliš nešťastná.
Změním tón, místo abych dělala scény a plakala, budu mlčet a nechám na své tváři vidět, co se děje v mém srdci, snad se nade mnou někdo slituje a víc se zařídí.
V Nice nám nemůže být dobře, Georges, ten zbožňovaný, předrahý člověk, kterého bych nejraději zardousila, natropil příliš mnoho skandálů, a všechen ten skandál dopadl na mě, nešťastnou.
Nepřítomnost dvou zim může něco zmoct. Bože můj! dej mi odjet, buď dobrý! Vidíš, jak trpím, vidíš mé zlomené srdce, mou zkalenou, zatemnělou, nešťastnou mysl!
Pojmi mě do svého milosrdenství, velký Bože! Odpusť mi, že své modlitby píšu, ale zdá se mi, že když píšu, slyšíš mě lépe.
Svatá Panno, jejíž božské jméno nosím, svatá Panno Marie, proste za mě Boha.
A vy, Ježíši, který jste byl na zemi, pohleďte na mě laskavým okem, pochopte mou bolest, nepohrdejte lehkomyslným a marnivým stvořením, které vás úpěnlivě prosí, abyste je přijal na milost.
Vidíte, jak jsem nešťastná, pomozte mi!

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „Běda! já nešťastná!" — klasické zvolání sebelítosti. ↩