Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 7. prosince 1875

Oblékám se do bílého jako obvykle, ale všechno nové a hezoučké až k pomilování, jenže vycházíme trochu pozdě, protože u nás byli Barnola a Varpachovský a procházeli jsme se v zahradě pod nádherným sluncem.
Na promenádě vidím hezkého mladíka, podobného Audiffretovi, ale s nevinnějším obličejem, a on mě zdraví. Domnívajíce se, že se zmýlil, nevěnujeme tomu pozornost, druhé setkání, druhý pozdrav; třetí setkání a třetí pozdrav! Tu dáme kočár otočit, abychom viděly, kdo to je, vidíme ho, ale nepoznáváme. A teta zvolá: To je Miloradovič! Představte si mé rozrušení.
Přikazuji kočímu, aby ho sledoval, mluvím sto hloupostí, držíc se za srdce, a na třídě u nádraží přikazuji zastavit s úmyslem promluvit s tím mužem a zjistit, kdo to je. Ale právě ve chvíli, kdy se chystáme zastavit, zmizí, a domnívajíce se, že vešel do hotelu Britských ostrovů, jedeme tam, ale vrátný odpovídá, že v hotelu není nikdo jménem Miloradovič. A tak celá rozrušená a mluvíc víc hloupostí než kdy dřív se vracím. Giro s námi. Jsem jako šílená a strašně se mi chce vyprávět to dobrodružství všem; popadnu Collignon a vyprávím jí to se vším všudy, s hřmotem a šílenými gesty. Co kdyby to byl opravdu Miloradovič! Ale teď uvažuji, jak by nás mohl poznat? Po skoro šesti letech nepřítomnosti, bylo mi jedenáct, jemu patnáct! Teta a Dina jsou sice pořád stejné, a pak, poslalo se Paulovi tolik mých fotografií! Ale ne, to není možné! A přece se mu ten muž podobá, teď ho matně poznávám, hodně se mu podobá, podobá se i Záhadnému, ale má méně dlouhý nos.
„Má drahá," řekla jsem Giro, „je to dokonalý Bibi, jenže vypadá příliš nevinně, chybělo by mu trochu neřesti ve tváři."
„Co se toho týče," odpovídá, „ať si ji vypůjčí od někoho, koho znám!"
„Ano, i koho znám já!"
Ne, vážně, jsem velmi zaujata, velmi zaujata.
Giro se vrací. Jdeme do Opery, teta, Dina a já, oblečené ve stylu Marie Stuartovny.
Já s touhou spatřit tam toho neznámého. Nevyjadřuji se dobře, protože jsem pila šampaňské, ale o tom budu mluvit níž.
Tak nejdřív Opera. Žádný Léon! Smutek! Polovinu večera je u nás v lóži Barnola, druhou polovinu ten obrovský Pepino. A kvůli těmhle ubohým doprovodům se Howardovi, kteří sedí naproti, cítí nesví!
Poslouchala jsem „Mignon" s potěšením a dojetím, zapomněla jsem na všechno, na toaletu i na publikum, a s hlavou opřenou o sloup jsem hltala ty rozkošné melodie. Ať mi dají „Mignon" v mém pokoji a budu se bavit zrovna tak, ba ještě víc. Když je publikum zajímavé, neslyší člověk nic. Viděla jsem tu operu tolikrát a pokaždé jsem dojatá. Scéna, kde chce cikán zbít Mignon, „Znáš onu zem...", požár a poslední scéna mi vždycky připadají nové a pokaždé mi přinášejí čtveré dojetí. Tak dobře rozumím Mignonině hněvu, žárlivosti a slzám, a Pasqua hraje a zpívá tak krásně. Zbožňuji „Mignon", je to ta nejrozkošnější, nejzábavnější, nejněžnější a nejúchvatnější opera.
Vracím se domů celá zamilovaná. Říkají mi, že je to do Audiffreta, budiž, musím být do někoho zamilovaná, padlo to na Audiffreta, tím líp pro něj.
Faktem je, že pro mě teď platí, že kdo má být krásný, musí se podobat Záhadnému. Ale ne, je to vliv „Mignon" a nic jiného.
Máma se vrací z Monaka a přivádí generála a my večeříme, jak se dá, ze zbytků oběda a šampaňského až do dvou hodin, proto se vyjadřuji špatně.
Kdyby to tak chtěl někdo vykládat ve zlém! Madam se vrací o půlnoci s nějakým pánem a slečny večeří až do dvou hodin se šampaňským, a přitom to bylo tak nevinné, tak prosté, tak jak se patří v sebemenších podrobnostech.
Plyn mě zprvu oslnil a oči se mi rozslzely, a teta říká, že jsem plakala; nechávám ji mluvit a vůbec se nezlobím.
Jestli to byl opravdu Miloradovič, karty mi tak naléhavě ohlašovaly krále sňatku s velkým bohatstvím. Ale ne, Paul by byl napsal, Alexandr by byl napsal. Kdo tedy ten muž je? Jen ať to není nějaký operní tenor!