Středa 8. prosince 1875

Spala jsem do dvou hodin, sotva mám čas se před promenádou naobědvat. Je velká zima, jsem nucena nosit svou kožešinu, která mi ostatně spolu s velkými bílými šaty, lemovanými odshora dolů příčně našitými prýmky, dodává vzezření kněžny ze staré Polska nebo bojarky ze staré Rusi.
Nic není krásné než bílá.
Jen bílá je půvabná.
Má vládnout všude.
A dokonce i na stole.
Co jsem to říkala! Slečna Buenová dorazila. Ubohý Emil, až se vrátí, nebude vědět, na kterou stranu se vrhnout.
A teď máma v nepřítomnosti toho ničemy chce ve všem vidět protějšek mé cesty do Paříže.
„Vy si myslíte, že se mnou zabývá," říkám, „vyveďte se laskavě z omylu, on na mě plive."
„Ať se vámi zabývá, nebo nezabývá," odpovídají mi, „ale fakta jsou tady, možná je to náhoda, ale je to opravdu k smíchu."
[Na okraji: Představit si, že celý vesmír přijíždí do Nice kvůli Audiffretovi! To je přespříliš.]
Nejsem to jen já, kdo věří, že ten muž má být můj. To mě utěšuje.
Svého krásného neznámého jsem neviděla, hledala jsem ho všude a marně.
Dnes večer jsem četla dobré knihy, už je to tak dlouho, co nic nečtu. Je to moc špatné a hodně tím trpím.
Nikdo si nedovede představit, jak netrpělivě toužím jet do Říma a vrátit se k práci. Studovat, studovat, studovat! To je mé přání!
Jsem celá rozradostněná při pohledu na své milé knihy, na své zbožňované klasiky, na svého milého Plútarcha. Vezmu si s sebou několik knih, které budu v Římě číst, protože nepředpokládám, že uvidíme mnoho lidí, v Římě nikoho neznáme. Ohimè!

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „běda, ach jé".