Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 3. prosince 1875

Byla jsem klidná, byla jsem v pohodě, vyšla jsem si s Dinou v malé vydří čepičce, byla jsem hezká, lidé se na mě hodně dívali. Pak jsme vzaly Girofle, Giro, jak jí už nějakou dobu říkám; vezeme ji k nám na večeři a potom se smějeme a doopravdy vtipkujeme, ale nadarmo, není tu nikdo, kdo by nás poslouchal. Tolik pěkných slov nazmar! Kdyby je tak aspoň mohl slyšet nějaký novinář, drby z první ruky by byly zábavnější. Bůhvíco bych dala za to, aby nás Záhadný mohl vidět klíčovou dírkou: Giro s nohou přes nohu kouří cigaretu, Dina v pozici čínské loutky, bradu v dlani, a já natažená na zemi vedle Frederica.
[Na příč stránky: Frederic je pes!]
A co jsme o něm napovídaly! Lehla jsem si na zem, protože Dina řekla: „Je to dávný a posvátný příběh!" Ta slova na mě působí tak, jak na mě dřív působilo jméno Hamilton. Jsem z toho celá nervózní, celá nevím jaká, a kdybych si nelehla na zem, musela bych všechno rozbít, počínaje sebou samou.
„Chápu tě," řekla Dina, „i na mě to působí ošklivě. Kdo to kdy slyšel, taková slova kvůli Robensonové!"
„Že ano," zvolala jsem, zvednouc hlavu z koberce a nechajíc ji pak těžce zase dopadnout, „že ano! A tohle řekne nějaký Audiffret, zvrhlík, sukničkář, nicejský prostopášník, který tráví život mezi Laurou, Gioiou, herečkami, holkami a tak dále. Vždyť tohle se hodí leda pro Raoula de Bragelonne, románového hrdinu, muže, který miloval ženu, a ženu vůbec ne takovou, jako je Špičatá Američanka."
V ústech takového kluka, jako je Záhadný, to nabývá desetkrát, stokrát na síle, na zamilovanosti, na zbožnosti! Poslyš, abych takovou věc slyšela o sobě, dala bych všechno na světě! Taková věta vyvolaná nějakou Robensonovou! něco posvátného, svatého, s Robensonovou! Ach! víš, z toho člověk zuří!
„To si myslím, a co je mi vlastně po tom! a stejně zuřím i já!" řekla Dina.
„Ach! má drahá, kdybych neležela, musela bych něco rozbít, někoho vyhladit! Hele, myslím, že vstanu a rozbiju tuhle židli" — a vstala jsem, abych to udělala, ale Dina mě zarazila s poznámkou, že na nábytek nejsme bohaté.
Karty mi předpovídají černé věci. Byla jsem klidná, a hle, zase začínám žárlit na celý svět vůbec a na Robensonovou zvlášť, kterou jsem dnes zahlédla na promenádě, v zavřeném kočáře.
Je hrozné být opovrhovaný a všemi opuštěný! Na okamžik v létě mi bylo líp, přichází zima a já se zase stávám tím nejnešťastnějším stvořením. Nemluvě o Záhadném, ale hloupém Emilovi d'Audiffretovi, jen považte všechny ostatní, samé sviňáky, samé psy, samé Hamiltony, kteří na mě plivou.
To se musí změnit, nebo z toho chcípnu! Karty mi předpovídají blízkou smrt. Byla jsem trpělivá, dokud jsem byla dítě, ale dvanáctého ledna mi bude sedmnáct! Jsem zoufalá, nešťastná!
Před Giro a Dinou jsem zpívala „Znáš onu zem...". V košili a krátké sukni jako Mignon, s rozpuštěnými vlasy, s gesty a s citem, jedním slovem jako herečka. Zpívala jsem obdivuhodně.
Záhadný se dívá jen na Pasquu a chodí jen do zákulisí. Říká se, že je zamilovaný do Meccociové, prima donna leggiera. Myslím, že dostanu rozmar po Pasquovi, dám mu kytice a šperk. Už se mi jednou stalo, před sedmi lety, že jsem v Rusku protežovala jednu zpěvačku, dala jsem jí krásný medailon se smaragdem. To mě rozptýlí.
Nudím se jako ten poslední ubožák.
Je půlnoc, zítra nebudu svěží, ale co záleží na tváři! Je to nejspíš náš neblahý osud, být všemi opovrhovaní.
Ó! kdybyste věděli, jak je to hrozné pro povahu, jako je ta moje.
Sama, všude, pořád sama! Co jsem provedla tak špatného, abych byla tak trestána, tak špatně zacházena! Nemluvím o Audiffretovi, to by byl přepych.
Obracím se k Bohu a on mě odmítá, neposlouchá mě. Budu jednou šťastná? Nikdy, vždyť mám zemřít.
Říkáš to, protože jsi zamilovaná, řeknete. Ne, neříkám to proto, že jsem zamilovaná, jsou tomu dva roky, a loni se nedá říct, že bych byla zamilovaná, a byla jsem stejně nešťastná jako teď. Jsem unavená, unavená, unavená těch věčných nářků.
A jak si taky nenaříkat!
Ó! musím být veliká hříšnice! jinak by mě Bůh nedělal tak smutnou, tak opuštěnou!
„Paní de Daillens mi vyprávěla," řekla Dina, „že Robensonová vázala Bibimu kravatu přede všemi, u Prodgersové: ‚Pojďte sem, můj milý, ať vám upravím kravatu,' řekla, a Bibi před ní poklekl. Všechny dámy byly pohoršené."
A tohle je další věc, která mě rozzlobí!
Proč jen mnou opovrhují! Kdybych byla ošklivá nebo hloupá nebo sešlá nebo stará jako Lacroixovi, jako Storiatinová, ale je mi šestnáct, jsem hezká, mám důvtip. Nemáš se narodit ani krásný, ani důvtipný, ani bohatý, praví ruské přísloví, ale máš se narodit šťastný.
Ano, šťastný, to je to největší slovo. Proč jsem nešťastná?
Každý večer bych říkala to, co říkám dnes večer, kdyby nebylo nesmyslné opakovat pořád totéž.
Věřte, že i když to neříkám, myslím to pořád, a celou minulou zimu jsem to myslela. V každém okamžiku, všude, při hodině jako v divadle. Půjdu se modlit... ano, k čemu to! Copak mě někdo slyší, copak mě někdo vyslyší, copak má někdo se mnou slitování!
Helena a Lisa Howardovy jsou šťastné, ony ano! Jejich štěstí je pro mě urážkou, vždyť mě ony zhanobily!
Ptám se, proč jsem nešťastná! Ne, nemám důvtip, copak se někdo ptá na takové věci, když má důvtip.
Člověk se narodí šťastný nebo nešťastný a nic na tom nezmění ani modlitby, ani slzy, ani zákony!... Jsem toho živým důkazem. Všechno mi schází!
Ach! ano, mám celý byt pro sebe, mám šaty, mám botky jako nikdo! Ale k čemu! Ale co je mi to platné!
Je půl jedné po půlnoci.
Kdypak konečně pojedu do Říma. Chci studovat, ztrácím čas pro nic za nic, když člověk nic nedělá, má se aspoň bavit, chodit do společnosti. Ztrácím čas a nudím se, ta špinavá nicejská společnost mě odmítá.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „lehký soprán" — pěvkyně specializovaná na koloraturní role vyžadující pohyblivý hlas. ↩
Pozn. překl.: Ruské přísloví „Ně rodis krasivym, a rodis sčastlivym" — „Nenarodíš se krásný, nýbrž šťastný." ↩