Středa 1. prosince 1875

Vidím do celé té věci. Galula neřekl nic, má příliš mnoho rozumu, aby něco řekl. Tu pěknou novinku si vymyslely Nina a Marie, ty veliké hloupé trumbery. Teprve teď si vzpomínám, kolikrát mi Marie mluvila o Galulově nešťastné vášni ke mně. Barnola, ten sběratel všeho, byl u Niny a ta roztomilá opice mu vyprávěla o Galulovi, a ten velký klevetník tu novinku popadl a roztrušuje ji dál. To je celé, jasné jako den o pravém poledni.
Dnes ráno jsem se šla projít docela sama, je tu příliš mnoho lidí, než aby člověk chodil sám.
Bihovec přichází a jdeme na hudbu. Je tu nával. Bihovec a Varpachovský, bývalý pobočník toho velkovévody Nikolaje, který natropil tolik skandálů, jsou poblíž nás.
A hle, Audiffret se blíží ke kočáru, vynořuje se kdovíodkud, jak má ve zvyku.
Poskakuje, klábosí a každou chvíli se tváří, že odejde.
„Zdržíte se v Nice dlouho?"
„Tak týden, myslím."
„Cože, vy zase odjíždíte!"
„Inu ano," řekla teta..
„A kam."
„Do Říma."
„Ano, do Říma," řekla jsem.
„Ale vy pořád jen cestujete, slečno, to je opravdu hrozné! Vy jste revolver!"
Vysvětli si to, kdo umíš! Já jsem revolver! Jaký nesmyslný člověk.
„A co tedy děláte vy?" ptá se teta.
„Inu nic, jdu na večeři, pak půjdu do divadla a pak půjdu spát. Když spím, jsem nesmírně roztomilý."
Trojnásobný hlupák!
Odchází a my jdeme pěšky, já, teta a generál, který mě rozesmává tím, že mě upozorňuje na různé způsoby, jakými si mě lidé prohlížejí: muži tvář, ženy šaty.
Potkáváme Záhadného s Désirém a dostává se nám dvou krásných pozdravů; nec plus.
Po návratu vyprávím Collignon o svých dopisech Audiffretovi a čtu jí Kassandřinu věštbu, kterou shledává velmi zdařilou, ale hodně smělou. Dnes večer v Opeře, s generálem.
Jsem zarudlá a nepřipadám si hezká.
Záhadný je ve své lóži se starým sešlým psem a všichni ostatní psi přicházejí k němu jako k nějaké dámě nebo k prefektovi.
Ricardo a Fiouloulou se na nás přicházejí podívat.
Ten mizerný Záhadný vychází o každé přestávce, ale není ho vidět v žádné lóži.
Zabývá se jen svými zpěváky. Dávají „Favoritku", Pasqua zpívá, že srdce usedá.
Nejsem zklamaná, už nic nečekám, ale teta zuří za mě, myslela si, že přijde, když přišel na hudbě mluvit s námi.
Vážně, nechápu ty nicejské pány, nechali se představit, projevili takovou dvornost, přijímali jsme je, a teď žádný z nich nesloží návštěvu.
S nejlepší vůlí na světě tomu nikdy neporozumím.
Ten sešlý pes je hubený a starý, ale podobá se svému mizernému synovi. Jsou na pohled krásní, když jsou spolu.
Ubohá Prodgersová je sama, nikdo se na ni nepřijde podívat.
Manara mě lorňuje a dva další v Bibiho lóži dělají totéž.
Při odchodu vidím jen Désirého a Enoteu.
Nedovedu si představit, co Audiffret dělá, je celý divný, k nikomu nechodí, nikomu se nedvoří, zabývá se jen zpěváky. Možná čeká na objevení Robensonové, která se, jako kdysi zprvně ve Spa, neukazuje.
Bojím se, že jsem se na něj dnes večer dívala příliš, ale jsme přímo proti němu, a člověk se bezděky dívá před sebe. Choval se docela přirozeně a nevyhýbal se tomu, aby se na mě díval, ba dokonce lorňoval, ale schovaný za svým otcem.
Takhle se mi to líbí víc, aspoň vím, na čem jsem, už se nešklebí a chová se jako ostatní.
Miluji ho mnohem méně, skoro vůbec. Jsem klidná, skoro spokojená. V divadle jsem se ukázala veselá. Zabývám se jím už jen ze zvyku.
Od této chvíle už se nechci nikým zabývat, za nikým se honit.
Stávám se Galateou. Ať mě oživí, kdo chce.
Takhle aspoň nebudu vypadat jako zbitý pes, jako sešlý pes.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „a nic víc", tj. žádný další kontakt.