Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 30. listopadu 1875

Ten mizerný otec a ta mizerná dcera odjeli, protože jejich patro ve Věži je zavřené. Jistě prchají před paní d'Audiffretovou, která je tady. Emil je nejspíš také pryč, karty to říkají, a navíc ho není vidět na promenádě.
Včera mi karty předpověděly veselý den a ten jsem také měla. Dnešek je celý černý. Je velká zima. Jsem promrzlá. Kvůli tomu počasí není nikoho vidět. Paní Sabatierová dnes otevírá své salony. Čím dál sezona postupuje, tím víc cítím naše neblahé postavení, naši osamělost. Potkala jsem obě dcery Howardovy, vypadaly nějak obzvlášť oživeně a šťastně, hned jsem si představila, že právě viděly toho muže. Měly přesně ten výraz. Podle povahy toho oživení člověk hned pozná, co je jeho příčinou. U Heleny, jestli to nebyl ten muž, byl to nějaký muž.
Bude pro mě hrozné, jestli začne chodit k Howardovým, zůstávat u nich při hudbě, procházet se s nimi pěšky! S Howardovými! Jen považte!
Ubohý člověk, je teď tak soužen svými rodinnými záležitostmi.
Včera jsem podle svého zvyku chtěla prosit Boha, aby do mě Audiffreta zamiloval, a nedokázala jsem to, netoužila jsem po tom dost, to, co mě trápilo, je to, co mě trápí pořád — náš život, naše postavení.
Musím snad říkat, že na nic jiného nemyslím a že mé soužení, na okamžik v létě zapomenuté, se vrací hroznější, mučivější, nesnesitelnější než kdy dřív!
Paní Sabatierová přijímá; každý den se otevřou nové salony. A... my, my nejsme nikde! Ó zatracení!
Shledávám zdejší společnost hanebnou a hned řeknu proč.
Paní Prodgersová, která už tolik let baví, shromažďuje společnost, rozveseluje celé město, přijímá víc než kdokoli jiný, která utratila velkou část svého jmění, aby ta zdejší prasata nakrmila a hostila, až se říká, že je zruinovaná — paní Prodgersová je obětí hanebného spiknutí! Zatímco všichni jsou u Sabatierové, prochází se se svými dětmi.
Její postavení je hrozné. Teď patří všechny mé sympatie jí. Mám paní Prodgersovou ráda. Musí být tak nešťastná, tak ponížená.
Ó společnosti, společnosti! Kdypak tě budu držet v hrsti, abych tě zardousila, pod nohou, abych tě rozdrtila.
Jsem tak šťastná, že jsem doma, ve svém domě. Bydlím ve svém velkém toaletním pokoji, bývalé tetině ložnici. Za měsíc bude má ložnice hotová, uvidím ji, až se vrátím z Říma. Nemyslím na nic jiného než na návrat z Říma, na to, že budu mít svůj kočár, že budu pokračovat ve studiích, která začnu v Římě, že budu poslouchat předpisy svých profesorů. A pak jet do Ruska.
Tolik věcí utrpělo, tolik peněz se ztratilo kvůli mé zmařené cestě.
A pak myslím na toho Rusa. Když nic lepšího není, mohl by člověk vzít zavděk i s ním.
Bláznivá, jaká jsem, zapomínám tedy, že mi všechno schází a že se mi nic nedaří, a mluvím jako vítěz!