Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 27. listopadu 1875

Jedeme vlakem v jedenáct dopoledne. Posnídaly jsme v deset, a když už bylo vše připraveno k odjezdu, pokojská tiše pootevřela dveře: „Slečno," řekla, „dozvěděla jsem se ještě něco."
Jediným skokem jsem se ocitla na chodbě:
„Co jste se dozvěděla?"
„Pokud jde o pana d'Audiffreta."
„Ano, vím."
„Inu, dozvěděla jsem se jméno té ženy, kterou si sem vodil, je to pořád táž, nikdy jiná, a když je v Paříži, chodí pořád k ní."
„Jakpak se jmenuje?"
„Madame Laura."
„Madame Laura?"
„Ano, ó! ale to je velmi vznešená kokota, má koně, kočáry a dvě pokojské. A když sem přišla k panu d'Audiffretovi, poslala ráno, aby se oblékla, pro svou pokojskou."
„To je všechno, co jste se dozvěděla?"
„Ano, je toho hodně, viďte?"
„Bezpochyby, děkuji."
Dala jsem pět franků a za těch pět franků jsem si přišla na své.
Polosvětnice, pořád samé polosvětnice! Není to hanebnost? Nevím, jak smýšlejí ostatní, ti starší a otrlejší než já, ale co se mě týče, jsem pobouřena.
Milujte si hrubiány, kteří tráví život s takovou lůzou!
Celý ten den ve vagoně se třesu zimou, kouřím a miluji toho hrubiána. Je neuvěřitelné, kolik scén jsem si s ním vysnila, ne pro román, prostě jen pro sebe, celé dny, celé týdny, ó! takovou spoustu věcí. A viděla jsem ho tak krásného, že jsem ho milovala.