Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 27. listopadu 1875

Jedeme vlakem v jedenáct dopoledne. Posnídaly jsme v deset, a když už bylo vše připraveno k odjezdu, pokojská tiše pootevřela dveře: „Slečno," řekla, „dozvěděla jsem se ještě něco."
Jediným skokem jsem se ocitla na chodbě:
„Co jste se dozvěděla?"
„Pokud jde o pana d'Audiffreta."
„Ano, vím."
„Inu, dozvěděla jsem se jméno té ženy, kterou si sem vodil, je to pořád táž, nikdy jiná, a když je v Paříži, chodí pořád k ní."
„Jakpak se jmenuje?"
„Madame Laura."
„Madame Laura?"
„Ano, ó! ale to je velmi vznešená kokota, má koně, kočáry a dvě pokojské. A když sem přišla k panu d'Audiffretovi, poslala ráno, aby se oblékla, pro svou pokojskou."
„To je všechno, co jste se dozvěděla?"
„Ano, je toho hodně, viďte?"
„Bezpochyby, děkuji."
Dala jsem pět franků, za svých pět franků jsem se dočkala.
Kokoty, pořád samé kokoty! Není to hanebnost? Nevím, jak smýšlejí ostatní, ti starší a otrlejší než já, ale co se mě týče, jsem pobouřena.
Milujte si hrubiány, kteří tráví život s takovou lůzou!
Celý ten den ve vagoně se třesu zimou, kouřím a miluji toho hrubiána. Je neuvěřitelné, kolik scén jsem si s ním vysnila, ne pro román, prostě jen pro sebe, celé dny, celé týdny, ó! takovou spoustu věcí. A viděla jsem ho tak krásného, že jsem ho milovala.