Neděle 28. listopadu 1875

Jsem v Nice! Od Paříže až do Lyonu jsme jely ve sněhu. Ale je to zvláštní, nejsem jako dřív celá unesená, když přijíždím do svého města.
V Toulonu jsme potkaly Collignona a vezeme ho s sebou. Máma a Sapogenikoffovi nás vítají na nádraží. Dospělí si berou fiakr a my se vracíme naším kočárem. Dina mi hned vypráví o všech chvílích, kdy viděli Audiffreta, a o velkém skandálu v opeře. Máma a Dina tam dnes večer byly, v lóži č. 3, v č. 5 byli Audiffret otec a jeho dcera. Záhadný byl ve své lóži, kdosi zaklepe na dveře naší lóže, Dina otevře, je to Audiffret; ale ve chvíli, kdy jí chce podat ruku, se zarazí, zaváhá a vrhne se zpátky na chodbu jako vyděšený. Právě totiž uviděl vejít paní d'Audiffretovou, svou nevlastní matku, Dina se dívala klíčovou dírkou. Vrhl se ke své nevlastní matce.
„Chci Marii," řekla, „chci svou dceru, jdu si pro ni."
„Tu nedostanete, madame!"
„Chci vejít do její lóže, chci svou dceru a vejdu tam!"
„Nevejdete!"
„Chci vejít!"
„Vždyť to je proto, abyste udělala skandál, nejste oblečená do divadla."
„Chci svou dceru!"
A tu, cítě, že je sledován, bledý jako smrt, přistoupil ke své nevlastní matce a začal k ní tiše a italsky promlouvat se sepjatýma rukama, ale ona, opřená o zeď, celá v černém, zahalená do dlouhého pláště a krásná až k zděšení, opakovala jen tato slova: Chci Marii, chci Marii!
„Tak tedy počkejte, madame!" zvolal d'Audiffret. „Marie," řekl a otevřel dveře lóže, „je tu vaše matka!"
„To není možné!" zvolala Marie s hrůzou a odporem, prudce zavřela dveře a šla si zase sednout vedle svého otce.
Mezitím byli na chodbě Cresci a dva další muži a nešťastný Emil. Cresci se potil jako kůň a zapřísahal paní d'Audiffretovou, aby se ovládla.
„Bylo k politování dívat se na ubohého Emila," řekla Dina, „byl bledý jako smrt, vešel k sobě, ukázal se tam, pak se usadil u Arsonových, pak zase v jiné lóži, jako šílený, jako ztracený, a snažil se tvářit klidně. Co se týče otce a dcery, ti zůstali nehybní, jako by se báli pohnout, zavření ve své lóži, jejíž vchod kdosi hlídal."
„Zůstaly jsme co nejdéle," pokračuje Dina, „pod záminkou, že čekáme na kočár; v divadle už nezbyl nikdo kromě nás a Arsonových, kteří v salonu dole čekali, jak dopadne ta scéna nahoře, odkud bylo slyšet křik a rachot odhazovaného nábytku, muselo se tam odehrávat něco strašného, byl tam pan d'Audiffret, jeho žena, jeho dcera, Emil a dva právníci. Arsonovi čekali, protože jsou to přátelé a vědí všechno."
„Inu," řekla jsem, „lituji nešťastného Emila, a z celého srdce."
V tu chvíli přijíždíme před veřejnou zahradu, hraje hudba, a Emil je tam, chystá se nastoupit do kočáru. Měl na sobě dlouhý žlutý plášť, úplně jako Hamilton.
Strašně se mi chtělo vrátit se a podívat se na něj znovu, ale přijížděla jsem z nádraží, a pak — předstíral, že mě neviděl.
Přijíždím domů celá smutná, klábosíme o všem, o Audiffretových, o skandálu, o všech ostatních. Galula chodí k Howardovým, Audiffret lorňoval Helenu, která rudla jako třešeň. Paní Prodgersová si vzala Pepina a ukázala mu v divadle ňadra sotva zahalená závojem.
Audiffret byl velmi zdvořilý, pokaždé při hudbě přistoupil ke kočáru, ale o mně neřekl jediné slovo, a v divadle, v lóži, hovořil o všem jako obvykle, ale když mě kdosi náhodou jmenoval a padlo o mně pár slov, zarazil se v půli věty a v tu ránu odešel.
„Donesli mu, co jste o něm řekla," povídá mi matka, „a teď vás nenávidí."
„Jen považte, jak se to hodí," řekla jsem chladně, „já ho také nenávidím."
„Ale on nenávidí vás," řekla teta, „od lásky k nenávisti je jen krůček," dodala, protože tam byl Collignon.
„Musíte být tak opatrná," pokračovala matka, „řekla jste: ‚Audiffret je dobrý tak na jedno kolečko valčíku, ale na manželství, fuj! to je špína!' — a nepodívala jste se, jestli jsou v pokoji sloužící."
Snad má pravdu, paní má matka.
Co se stalo, stalo se. Pomyšlení, že bude chodit k Howardovým, mě mrazí, neříkám už nic a poslouchám ostatní ve stavu, který by každého dojal k lítosti.
Sapogenikoffovi mají v opeře lóži. Půjdu tam.
Koupu se před Olgou, pak jí čtu své vznešené dílo a poté se oblékáme.
Mám na sobě šaty z bílé baréže, šité jako košilka, trochu jako noční košile, vpředu jakoby náhodou rozevřené a v pase stažené širokým dětským páskem. Jsem unavená a ne tak bílá jako obvykle.
Audiffretové, otec i syn, jsou tam. Kdo ví? Kdo z těch dvou je obětí, muž, nebo žena?
Možná je to ničemnice, zpustlá žena, která chce své děti jen kvůli penězům a kvůli skandálu. Ale může také být, že manžel je hrozný, surový (je vyhlášený svou surovostí), zhýralý, hrubý člověk, který ji za pomoci svého syna trýzní.
A kdo to ještě může vědět, ďábel snad, já ne.
Ta scéna na chodbě divadla, ta žena tak krásná, oblečená v černém, opřená o zeď a dožadující se své dcery, mě naklonily na její stranu.
Na druhé straně, ach! kupříkladu na druhé straně je tu jen ten mladík. Otec je hrubián, dcera nehodná holka, která před soudci vyprávěla o své matce hrůzy, prý měla poměr s monackým knížetem a už ji nechtěla nazývat svou matkou.
A kdo ví, to dítě je možná rozjitřené, naučené tohle říkat, otcem přesvědčené, že jeho matka je špatná žena. Kdo ví? Pořád, kdo ví. Nikoho nesoudím, vyprávím to proto, že tahle záležitost, týkající se muže, o kterého se zajímám, se mě téměř osobně dotýká.
Sál je ještě smutnější než obvykle. Nikdy, co jsem v Nice, jsem neměla v Opeře příjemný večer. Pepino mě zdola pozdraví a odchází k Prodgersové, která mu dnes večer jistě zase ukáže něco velmi krásného.
Audiffret syn vypadá rozcuchaně, nevím, co provedl, vyhýbala jsem se tomu, abych se na něj dívala. Nechci, aby si myslel, že mě zajímá. Otec, tak vybraný, je na pohled krásný se svým synem.
Ke konci, když starý zůstane sám, lorňuji ho, schovaná za Marii, snažila jsem se v jeho tváři najít rysy toho mladého, podobá se mu.
Nikdo se na nás nepřišel podívat. Sál byl celkově ošklivý a smutný, my čtyři se smějeme navzdory všeobecnému smutku.
Vracím se otupělá a netečná, to je ten nejhorší stav. Raději bych plakala.
Ó! ty karty! ty zatracené karty, které mi předpovídají i ty nejmenší věci.
Na zítřek mi slibují převelikou radost na srdci a že uvidím tmavého krále. Inu, zarazila jsem se, sepjala ruce a zavřela oči, taková jsem byla šťastná z těch karet. Nechci říct, že ho miluji, a přitom dělám, jako bych ho milovala. Pokaždé, když se chystám říct miluji ho, couvnu. Dnes večer jsem ho dobře neviděla, bez kukátka dobře nevidím a neodvážila jsem se ho lorňovat.
Ale je nedůstojné se tím zabývat, říkám si, je to hanebné, je to špinavé, kvůli muži, který se na mě ani nepodívá, který se mi vysmál. A já ho nemiluji, a přitom mimo něj pro mě v tuhle chvíli nic neexistuje. Všechno, co dělá, mi připadá dobré. Myslím jen na něj, oblékám se jen pro něj, u každého nového klobouku jsem v Paříži přemýšlela, jakým dojmem na něj zapůsobím; když na mě promluví, když přijde, jsem dokonale spokojená, když je pozorný, jsem šťastná. Kde není on, není pro mě nic. Sleduji jeho sebemenší činy, sebemenší věci nabývají na důležitosti, když je řekne on, vybavuji si jeho sebemenší slova a často mluvím jako on, nakolik je to jen možné, aniž bych měla mužský a hluboký hlas jako on.
Nemám vzpomínky na nic než na něj, v každém okamžiku najdu, co o něm říct, nebo zopakuji jedno z jeho slov.
Záleželo mi na tom, abych to všechno vyjádřila přesně. Udělejte si závěr. Vím dobře, co řeknete: Miluješ ho! A možná se mýlíte. Nemiluji ho, nenávidím ho vší silou, kterou bych ho byla mohla milovat.
Ponížil mě, popudil, urazil, přivedl k zuřivosti, k vzteku a nikdy mu to neodpustím.
Na mé odpuštění mu pranic nezáleží! Bezpochyby, ale mluvím za sebe. Nic na světě ve mně nesmaže záští, které jsem si jednou uchovala. Připadá mi, že kdyby... ne, neřeknu to, bylo by to příliš hloupé; inu, připadá mi, že ať by udělal cokoli, nikdy bych nezapomněla, že mnou jednou pohrdl.
Chápete, kolik je v tom slově urážlivého, hrozného! Pohrdnutá!
Já to chápu, já, která si pamatuji facku, kterou mi dal bratr před více než dvanácti lety a která mě, kdykoli si na ni vzpomenu, rozzuří stejně, jako bych ji právě teď dostala; já, která jsem si v hloubi srdce uchovala jakousi nenávist ke svému bratrovi kvůli té dětské urážce. Byla to ostatně má jediná facka, ale zato jsem jich já pořádnou hromadu rozdala všem kolem.
Chtěla jsem Audiffreta milovat, on mnou pohrdá, dám se tedy do toho, abych ho nenáviděla a na každém kroku, při každé příležitosti mu dělala příkoří, a to ne jen teď a tady, ale všude, celý život. Ach! ani neví, kolik zloby bylo dnes odpoledne v mých očích, když jsem se podívala do zrcadla, sama jsem se trochu zděsila.
Odpustit lze všechno kromě pohrdání. Odpustila bych krutost, unáhlenost, urážky pronesené v záchvatu hněvu, dokonce i nevěru, když se člověk vrátí a stále vás miluje, ale pohrdání!
Ach! najděte mi tedy ženu, opravdovou ženu, která odpustí pohrdání, která nezanevře na muže, jenž jí pohrdl!
A já nešťastná! což nejsem dost přehlížená, zapomenutá, což mnou všichni dost nepohrdají! Ó! vážně jsou chvíle, kdy zoufám, kdy už nemám sílu být statečná, kdy mi všechno schází, kdy přede mnou všechno prchá, kdy se na mě všechno šklebí! Ale ne, nic, nic! Ach! ano, šaty, šaty se velmi vydařily, a klobouky také! cha! cha! tak vida, co mám já — šaty!
Jen považte, jaká šťastná dívka! Ale na koho si to stěžuji? na okamžik jsem uvěřila, že se všechno změnilo, mýlila jsem se. Všechno je jako dřív, pořád jsme zavrhovaní, přehlížení. Ó! ne, nic se nezměnilo, naprosto nic.
Audiffret není než stéblo slámy, kterého se chytám, abych si mohla stěžovat na jiné věci!
Bože! Bože! Což neukončí mé soužení! Ať odjedu! Ale v Římě to bude zrovna tak! Jsem na tomto světě prokletá. Je to hrozné říct, ale ještě hroznější zakoušet.
Už nemám sílu, už nemám odvahu! Bože, Bože! Bože můj, změň přece můj život! Což si nezasloužím slitování! A přitom se k tobě tolik modlím.
Bože můj, ty jsi mé jediné útočiště! Proto k tobě stále přicházím, sestup přece trochu ke mně!