Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 17. listopadu 1875

Od pondělka se mnohé změnilo.
Především nechci vůbec umřít, kdekoli a jakkoli; a pak — stydím se za sebe.
Chtěla jsem si z toho muže tropit žerty, a je to on, kdo si tropí žerty ze mě — ta urážka spojená s hněvem, který cítím za svou pondělní slabost, mi ho dává nenávidět. Nikdo mě nikdy tak nerozzlobil jako on, nikdo mě nikdy nepřiměl tolik říct, nikdy jsem kvůli nikomu tolikrát neměnila náladu.
Nikdy konečně jsem se tolik nerozčilovala. A on si ze mě tropil žerty. Proto přísahám před Bohem, že se pomstím. Ať je to jakkoli — naskytne-li se příležitost zapálit Věž, zapálím ji.
Je třeba odpustit. Ale ovšem! Odpustit! Ne tomu bídákovi. Jen já vím, kolik mi nadělal zlé krve za rok, a vezmuli v úvahu vše, co mi dal vytrpět, vidím, že pomstou-li mu neudělám ani polovinu toho, co on mně.
Kolikrát jsem se ponížila, před sebou i před ostatními! Ne, slabá ženo, nenech se týrat pro nic, nezapomínej, nezapomínej hlavně!
Zapomenu, řeknu si: nemá to cenu.
Ne, bídná holko, má to cenu!
— Nuže! Přísahám zde, přísahám před Bohem, že tak či onak se pomstím, že popadnu první příležitost a že za nedostatku lepšího najmu muže, aby ho ztloukli.
Zeslábnu-li, budu si jen muset přečíst tento deník, kde jsem věci zakulatila, kde jsem tlumila rány, co jsem dostávala.
[Poznámka z roku 1881: Nic jsem nezakulatila a to vše je mi úplně jedno.]
V šest přijíždíme; nenašedše nic v Grand Hôtelu, bereme si byt v hotelu Splendide — hotelu toho muže.
— Jestli to stojí za to, řekla mi teta, brát si za hrdinu nicejskou špínu jako toho Audiffreta a psát o něm spoustu věcí!
Rozhodně tomu teta vůbec nerozumí, a to je velké štěstí, protože bych si zasloužila být pověšena, kdybych dala najevo, jak jsem ponížená.
Podívejte, právě mi připomněla, co řekl ten proklatý muž o Robinsonové: „To je dávná a svatá historie." — Nikdy si nepředstavíte, jaký účinek na mě ta slova mají!
Kdybych byla u sebe, lehla bych si na zem, ale teta je tu.
Včera byly Sapogenikovovy v Opeře — to byla jejich zvěstní listina; při pouhé myšlence, že Audiffret mohl zajít do jejich lóže, se cítím zuřivá a připravená plakat.
Počkej, proklatý muži, počkej, nehodný a prodejný tvore! Bůh nebude chtít, abych stále trpěla bez pomsty!
Musím ho hodně milovat — říkám to proto, že při pouhé myšlence, že je milý k ženě, nebo prostě že mluví s ženou, chtěla bych ho uškrtit!
A když pomyslím, že miluje nebo bude milovat... Ach! Ne, to nemyslím, protože kdybych to myslela, musela bych rozbít vše v pokoji, nebo se vrhnout na zem a plakat a výt.
A přesto kdybych mě miloval, nesvolila bych být jeho ženou.
Nikdo v domácnosti na něj nehleděl jako na vhodnou partii; věnovali mu pozornost, protože jsem se jím zabývala já; mluvilo se o něm, protože viděli, že mi to dělá radost — a jistě, kdybych řekla, že si ho chci vzít, považovali by mě za šílenou a zvedli by křik, neboť sní o trůnu pro mě.
Také si ho nechci brát! Říkám jen, že žárlím do šílenství. Proto jedu do Říma — s tím mužem před očima nebudu moci pracovat, budu jen kouřit, plakat a trápit se.
Od té doby, co ho znám, mé studie velmi trpí, a od té doby, co mnou pohrdá, nedokázala jsem přečíst knihu, hrát půl hodiny na piano. Bloudím [Začátek stránky chybí]
[Pr]ávě jsem přečetla pondělí — mluvím jen o svých šatech!
[K č]emu si vedu deník, neříkám-li, co si myslím? Ale v pondělí jsem nemohla ani psát, tak jsem byla bídná.
Srdce se mi svírá a pýcha se bouří, když pomyslím, že musím říct: miluji ho. Ať mě zbijí, ať mi plivnou do tváře, zasloužím si to! Koneckonců nezoufejme — jsem zamilovaná a budu ještě stokrát.