Pondělí 15. listopadu 1875

Velký den! Opera! Celý den jsem neklidná.
V půl čtvrté vyrážíme. Mám šaty z bílého mušelínu, hladkou sukni s velkou nařasenou obrubou dole, živůtek Marie Stuartové a účes sladěný se šaty.
Paní moje matka mě nezapomene rozčílit všemožnými poznámkami.
Do divadla přijíždím na pokraji pláče.
Velmi hezký sál, Audiffret sám ve své lóži a krásný jako anděl.
„Mignon“, tu roztomilou operu, zpívají obdivuhodně.
Opravdu začínám věřit, že si něco namlouvám. Jsem ošklivá k poděšení! Ne, nejsem ošklivá, zdaleka ne — podle toho, jak se na mě lidé dívají, jsem si jistá, že je to naopak. Všichni mě obdivovali kromě pána hradu, který měl oči neustále upřené na scénu a v každé přestávce odcházel za herečkami a herci.
Jen na pár minut vešel do lóže paní Spangové a Leechové, dvou skvělých starších žen s jejich hezkými dcerami.
Bihovetz a Antonoff přicházejí k nám, a to je vše. Vztekala jsem se, když jsem viděla matku a tetu celé schlíplé, že u nich nikdo není — ony, které počítaly, že před Howardovými uvidí můj triumf atd.
Manara, můj nepřítel, je v lóži pana a paní d’Aspremont, mluví o mně a lorňují mě, Danesiovi také, všichni ostatní také.
Prodgersová je vedle nás, mluvila jsem tak, aby mě slyšela, a ona mě s potěšením poslouchala.
Když Pasqua, primadona, začala zpívat „Connais-tu le pays“ — tu romanci, co jsem zpívala Záhadnému, když jsme byli spolu zadobře — vstala jsem a naslouchala vestoje; máma a Dina zabíraly přední místa, musela jsem vstát, abych viděla.
Záhadný se na mě ani nepodíval — vlastně nevím, vidím tak špatně, neviděla jsem, kam se dívá.
„Až budou zpívat ‚Connais-tu le pays‘,“ řekla máma před pár dny, „srdce se mu rozbuší — jestli se mu líbila byť jen na okamžik.“
Nevím, co dělalo srdce toho bídáka — vím, že se na mě ani nepodíval a poslouchal Pasquu s neuvěřitelnou pozorností. Každý rok má svou romanci. Loni to bylo „On revient toujours à ses premières amours“ — letos árie z „Mignon“. Obě pro mě skončily smutně.
Kolem poloviny představení se začínám cítit hezká jako obrázek a ke konci se na mě Záhadný začne dívat, schovaný za Rosy.
U východu procházím mezi špalírem pánů, kteří se na mě dívají, až jim oči vypadnou, a nedívají se špatně. To se pozná.
Srdce se mi dme pýchou a radostí — neboť jestli jeden mnou pohrdá, mnozí jiní mě umějí ocenit.
Píši jako šílená, nevím, co říkám.
Léonie mě přichází svlékat, ale posílám ji pryč a zamykám se. Když jsem totiž přišla domů, najednou jsem se uviděla v zrcadle. Vypadala jsem jako královna, jako portrét, co sestoupil ze svého rámu; už jsem nemusela říkat: Ach! Kdybych se oblékla, jak se dříve nosilo, byla bych krásná! Byla jsem oblečena, jak se dříve nosilo. Byla jsem krásná. Zpívala jsem před zrcadlem. Stále mi připadá, že mě ostatní nevidí takovou, jaká jsem.
To je absurdní, všichni mě vidí — jinak by se na mě nedívali.
Jaká škoda, že nemohu místo těch malých černých písmen nakreslit svůj portrét, takovou, jaká jsem byla. Má mimořádná pleť, mé zlaté vlasy, mé tmavé oči ve večerním světle, má ústa, má postava. Ti, kdo mě viděli, vědí, jaká jsem byla.
Zůstala jsem prostá, jak se na dívku mého věku sluší, a přece jsem byla oblečená jako nikdo jiný. To je to těžké — být jiná než všichni, a přitom nebýt výstřední ani přezdobená.
škrtnutoJakmile jsem v županu, cítím velkou touhu pla[kat], celá nešťastná
Pak se cítím celá nešťastná, začínám zpívat „Connais-tu le pays“, kleknu si a s pláčem se svezu na zem.
Proč? Nevím. Uleví se, když si člověk lehne na zem.
Pasqua v poslední scéně, milostné scéně, měla v hlase tón, z něhož mrazilo.
Bože můj, myslela jsem si ležíc na zemi, pláču, protože miluji, protože má duše potřebuje milovat, chtěla bych v tuto chvíli, aby vešel, otevřel mi náruč, a opřena o jeho srdce bych chtěla umřít. Doopravdy, a šťastně!
To je ono — kdo mečem zabíjí, mečem zahyne.
To já miluji! Kdo plivá na strop, plivá na sebe.
Věděla jsem, že kdybych šla k zrcadlu, přihrnula by se spousta pýchy a začala mi vyčítat — proto jsem zůstala natažená na koberci, trpící a šťastná zároveň.
Jak je krásné milovat! Chtěla jsem se rozzlobit, chtěla jsem zůstat klidná, chtěla jsem rozbít vše v pokoji, chtěla jsem křičet — a dokázala jsem jen plakat.
Ne! Ne! Nechci! Nechci pýchu, nechci výčitky.
Co záleží na tom, je-li hoden či nehoden! Neanalyzujme, pro smilování. Cítím, že začnu dlouhou rozpravu, ale nechci — to ať je jindy.
Celá oddána pocitu chvíle nechci nic slyšet. Řekla jsem, že miluji! Je to tak?
Podívejme. Padla jsem bez sil na kolena, myslela jsem na toho muže, cítila jsem se bídná, zoufalá, a ještě jinak, nevím jak, ale byl to mučivý pocit, a z toho pocitu jsem se rozplakala, plakala jsem a přála si zemřít v náruči toho muže jeho náruči.
Myslíte, že je to láska? Já myslím, že ano.

Poznámky

Mignon: opera Ambroise Thomase (1866) podle Goethova románu Léta učednická Viléma Meistera. ↩
On revient toujours à ses premières amours („K první lásce se člověk vždycky vrací“): refrén romance z komické opery Nicola Isouarda Joconde (1814, libreto Charles-Guillaume Étienne), za Mariiných časů už příslovečný. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Nescio“. ↩