Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 12. listopadu 1875

Bože můj, pomyslela jsem si, dívajíc se dnes ráno do zrcadla, jsem bledá jako ve Spa! Tentokrát vím, komu to vděčím!
Odešla jsem do zahrady, zůstala tam hodinu přemýšlet a hryzat si nehty, procházet všechny věci v duchu. Nechci už vstupovat do salónu — připomíná mi staré dobré časy a ukazuje mi celou nudu přítomnosti.
Už nevěřím kartám! Karty byly má útěcha!
Měla jsem od počátku vidět, že v tom nebylo nic vážného. Faktem je, že toho bylo dost, aby se hodně věřilo — ano, pro ostatní, ale ne pro mě; viděla jsem a chápala tu hru, ale doufala jsem v něco jiného.
Jak si zabránit doufat, čekat na to, co si člověk přeje!
Znovu jsem se dala do kouření — to pokaždé, když se nudím; většinu času se zamykám u sebe, píši, myslím, bloudím pokojem, dívám se do zrcadla a kouřím. Jsem naprosto neschopná číst, dělat cokoli.
Zpráva o slavnosti u Antonova ve Vie mondaine se tolik podobá té, co jsme složili s Pépinem, že jsem se tomu včera s ním hodně smála.
— Jak je zlomyslný! řekla máma, zatímco jsme jely v kočáře z divadla — trestá ji, protože byla trochu koketní s Pépinem.
— Netrestá ji, řekla teta, je to nezdvořilý sedlák; řeknu jen to, že jeho známost může být jen kompromitující. Vidí ho s dívkou a okamžitě se o tom mluví všude, a pak se vzdálí.
Teta má pravdu. Ví se, že bývá jen se ženami, jimž se dvoří. A chová se tak schválně — ukazuje celému světu, že se zajímá, běhá za tou osobou, je stále s ní a dává si pozor, aby se dvořil veřejně tak, aby se o tom mluvilo, a pak se stáhne spokojený s účinkem.
Není to hanebné!
Ach! Kdybych byla muž, dělala bych totéž, a víc.
Není to od dneška, co vidím jasně — viděla jsem vždy tak, ale počítala jsem s tím, že se pomstím a zároveň pomstím tolik žen tím, že se nechám vážně milovat. Chtěla jsem ho mučit, přivést k zoufalství, dokonce zabít.
A co jsem chtěla příliš mimořádného?
Nestává se snad každý den, že se proutník, sukničkář zamiluje k zbláznění a sám je na řadě týrán! U čerta — milují se ošklivější a hloupější než já!
Ne! Není to jako ve Spa! To bylo na chvíli, ráno. Díky Bohu! Strach z toho, že budu bledá a slabá celý rok jako ve Spa, mě nutil chvět se pokaždé, když jsem se viděla trochu bledou.
Tři setkání!
To první, to je papa v odkrytém fiakru, oblečený v šedém. Chci mluvit o starém Audiffretovi — mezi námi mu říkáme papa.
To druhé u Italského divadla: sotva kočár zastavil, ten muž z onoho dne, ten, co málem skočil na kočár a kterého jsme od té doby neviděly, udělal pohyb k otevření dvířek, pak couvne jako omámený.
Vystupuji z kočáru celá zrudlá; stačilo, aby na mě skočil, ale neudělal nic. Dobrá, pomyslela jsem si, bude mě považovat za italskou zpěvačku.
Ale v předpokoji jsem se zarazila, neboť přes skleněné dveře salónu-kanceláře jsem poznala Překvapivého — sedícího na holi, či spíše stojícího na holi, gestikulujícího, tlachajícího a kolébajícího se před Crescim, mužem z kanceláře, primadonou a ještě pár osobami.
Počkala jsem na mámu a vešla teprve za ní.
— Dobrý den, slečno, jak se máte, řekl a podal mi ruku.
— Dobrý den, pane, odpověděla jsem celá se třesouc uvnitř a bledá navenek.
Naprostá nepřítomnost otřesu. Vidíte přece, že nepochází ode mě.
Ihned se Cresci dal do úklonů, představoval nám své umělce, hemžil se kolem mě.
Ubožák! Neví, že jsem v nemilosti.
— A kdy nám dáte „Mignon"?
— V pondělí, slečno, v pondělí.
— Cože pondělí! Myslela jsem, že to bude v sobotu!
Pak s celým překvapeným výrazem začal říkat, že to kvůli mně posunul představení. Skutečně jsem ho o to prosila u Antonova, ale nemyslela jsem, že to udělá. Ten večer byl stanoven na 13. — a hle, odložen na 15. Cresci s dokonalou upřímností ujišťuje, že je to kvůli mně.
Ten podivný muž zatím vešel a posadil se.
— Ale vy neodjedete, zašklebil se Překvapivý, paní odjede, ale slečna zůstane.
— Naopak, řekla máma, to paní zůstane a slečna odjede.
— Ale vůbec ne!
Byla jsem tak dojatá a rozrušená vnitřně, že si nepamatuji nic z toho, co bylo řečeno. Ach! Ano, pamatuji si, že Překvapivý řekl:
— Vidíte, slečna má velký spěch jet do Paříže do Grand Hôtelu.
— Si, si! říkám lehkým tónem a s hlavou nakloněnou na stranu.
— Paní, vyberete si předplatné, pokračovala jsem, obracejíc se k matce.
— Nuže, teď se půjdeme, řekl Překvapivý a odešel, podav ruku mé matce, mně a ostatním.
— Marie, řekla tiše máma, zůstaneš tu a já se ho půjdu zeptat, kdo je ten muž.
— Dobře, a zatímco odcházela se ptát, prohlížela jsem plán divadla, celá ještě omráčená ze setkání a zejména z odchodu toho muže.
— Nuže, drahá, řekla máma, vracejíc se, víš, kdo je ten muž? Je to baryton z Opery!
Bereme si předplatné a vycházíme.
Máma našla toho muže piruetujícího před tetinou kočárem.
— Ptala jsem se, kdo je ten muž, protože upřeně hleděl na náš kočár nevhodným způsobem.
— Není to blázen? zeptala se teta.
— Proč?
— Protože se choval tak podivně!
— Ale paní, díval-li se tak, je to ohromení z obdivu!
Pak se ho máma zeptala na noviny o jeho svatbě.
— Nikdy v životě, paní! To je lež!
— Ale celé město o tom mluví.
Jedeme na promenádu — jsem zuřivá, raněná, stěžuji si, hubuju!
Pokaždé doufám ve zvrtat a pokaždé jsem nepříjemně zklamána!
Sakra sakra!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „E quando ci darete Mignon?" — A kdy nám dáte Mignon? ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Lunedì, signorina, lunedì." ↩
Pozn. překl.: V originále italsky (s chybami): „Come lunedì! Io pensavo che sarebbe sabato!" ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Vedete, la signorina ha gran fretta d'andar a Parigi per il Grand Hôtel." ↩