Čtvrtek 11. listopadu 1875

Sotva jsme v kočáře, máma opakuje, co mi řekla o těch očích a bledosti.
— Z čehož usuzujete, dámy?
— My neusuzujeme vůbec nic! odpovídají mi triumfálním tónem.
— To je štěstí!
U Antonova si Audiffret odnesl Olžin kapesník a rukavici, a s obvyklou rychlostí představivosti si matka a dcera namyslely, že je vše hotovo a zbývá jen poděkovat Pánu Bohu. Bláznivé! Když ani nehodil vizitku u nich.
Včera u večeře teta řekla, že se Audiffret konečně žení — se sestřenicí z Marseille — že viděla návrh smlouvy u Desforge, že jí Desforges vše vyprávěl. Říká to tak přirozeně, že tomu všichni věří — kromě mě, mámy a Diny, které jsme byly spoluúčastnice spiknutí. Olga byla rudá, s očima plnýma slz, se zklamaným úsměvem.
Těšila jsem se z jejího trápení — smála se a křičela jako posedlá, jako já, když jsem se dozvěděla o svatbě vévody.
Walitský, který ji šel doprovodit, byl svědkem rozkošné scény — zhroucení matky, která věřila, že je vše domluveno, výkřiky a grimasy dcery! Cukroušek!
Dnes večer první představení cirkusu; váhám dvě hodiny a nakonec nejdu.
Jestli tam bude Bibi, pohrdne mnou a bude se dvořit Olze a já budu zuřit. Nemám žádné potěšení z toho ho vidět — přeji si, aby viděl on mě, abych se mu líbila.
Ne, rozhodně nejdu. V každém případě je lepší nejít.
Večer se tráví věštěním a říkáním hloupostí. Dopis mi je stále slibován a já jen vykřikuji:
— Panebože! Jen ať přijde!
— Ale už ti píšou, řekla máma, tam, tam!
— Mámo, neříkejte hlouposti.
— Ale co vám na tom může záležet!
— Může mi na tom záležet proto, že je to vše, co si v tuto chvíli přeji. Pochopte to přece!
Nic si nepřeji tolik, a stane-li se to, budu se považovat za spokojenou.
— Podívejte! dělají máma a teta, s mnoha gesty údivu.
Má upřímnost je abrakadabrantní. Ale hle, řeknou nevímco, co se mi nelíbí, otočím svou židli a opřu si čelo o zeď.
— Tak tak! vykřikla teta, výborně, perfektní, drahá!
Pak si teprve uvědomím, že to, co jsem právě udělala, bylo tak audiffretovské, že by on sám neudělal víc — jako on. Zrudnu a posadím se... jak se patří, s úsměvem zvláštního významu, v němž se člověk nikdy nemýlí.
Celkem vzato si nestěžuji — mrzutost, kterou mám, je slušná mrzutost a ta, kterou je dovoleno pociťovat každé ušlechtilé duši. Je to milostná mrzutost.
Dělám si nárok, že jsem vážná žena — posuďte sami.
Čím se zabývám?
Skládáním dopisu otci Audiffretovi do veršů.

(pokračování)

Karty změnily tón. Představení Opery bude pro mě krásné, a co je zvláštní, ten pán se mnou zabývá — aspoň to říkají karty.
Strašný vítr, ohavný prach, mé landau zavřené!
Fuj! To ošklivé město! Nice! Prokletí!
Sapogenikovovy jsou u Antonova. Přála bych si, aby se ta svatba uskutečnila.
Celou hodinu vykládám karty, a protože na jedno vykládání jsou třeba dvě minuty, vyložila jsem si tedy třicetkrát karty a třicetkrát jsem měla třicet úplných úspěchů. Rozveselovala jsem se průběžně a po třicáté jsem byla tak sebejistá a veselá, že jsem říkala jen Safra! a Sakra! — klení Překvapivého.
— Mám nápad! Pojďme do divadla, dávají novou hru!
Zeptala jsem se karet, jestli mám jít — odpověděly třiceti úspěchy. Nebylo co váhat.
Oblékám šaty nejistě bílé a jemné, z měkké, průsvitné látky, která se dá natahovat jako pletená z té nejjemnější vlny, a ušité jako cukroušek. Dávám si korzet pod košilku a šaty navrch, stažené v pase bílým páskem svázaným vpředu mašlí — mám pas zcela přirozený, pružný a jako jsem nikdy neviděla. Ani moji nejkrutější nepřátelé mi nebudou odporovat.
Ještě nejsem tak růžová, jak by bylo třeba, protože mám v tuto chvíli nepříjemnost, kterou snášejí nešťastné ženy, ale nejsem ošklivá.
Sál je plný, ale zatrachtěný svět. Ani jedna slušná tvář, samí Nicejci — letos sezóna nepřichází.
Audiffret je ve stínu za paní Roissardovou — spíše ho tuším, než vidím. Co se mě týče, nemám se v úmyslu schovávat — jsem dnes příliš sama sebou; šaty mě nekazí, jenom mě pokrývají.
V první přestávce máme Pépina, hezkého a upraveného, ale... máma ho shledává okouzlujícím — ať ho Bůh požehná. Ach! Kdyby byl Překvapivý, měla bych tolik co říct. Ale není to Překvapivý.
Překvapivý odchází se Saëtonem uprostřed představení.
Pépino odešel — máme Galulu, toho odporného koncipienta!
Ne, nikdy nebudu královnou!
Ptáme se Galuly, jestli je pravda, že se Audiffret žení s Marseillankou, a aby to nevypadalo... zkrátka, ptáme se také, jestli je pravda, že se slečna Lacroixová vdává za lyonského továrníka, a jestli je pravda, že slečna Macainneová přijela.
Poslední zpráva se náhodou ukáže pravdivou.
To jsou mé třicáté úspěchy! Proč nelze věřit v nic? Věřila jsem kartám — už nevěřím!
Zbyla mi jen útrata za eleganci a upřímnost! Sakra! Jak je ten život otravný!
Proklatý Audiffret — jenom mi dal špatné způsoby a nadávky!
— Radím vám, řekla mi dnes odpoledne teta, abyste se už tím mužem nezabývala a nemluvila o něm.
— Proč, paní?
— Nenávidím ho, nějaký čas ho už nemohu vidět, bezpochyby mi způsobí velkou nepříjemnost, protože ho nemohu vidět!
— Ale proč o něm už nemluvit?
— Protože je to prase, nezdvořák! Řekněte mi, stalo se někdy, že by nepřišel ke koncertu ke kočáru! Dříve nás tam čekával celé hodiny a hned se přibližoval a zůstával po celou dobu a všude se nacházel tam, kde jsme se nacházely my, a byl stále na promenádě, v lázni, všude, všude!
Nebylo co odpovědět — uznala jsem správnost pozorování a mlčela.
Není méně pravda, že mě pokládají za šíleně zamilovanou do něj. Nemají pravdu. Nemiluji ho. Chci, aby mě miloval, a to tak moc, že to vypadá, že ho miluji. Neboť jsem pro toho tvora dělala a dělám tisíc šíleností, a hlavně jsem toho řekla a říkám hodně.
Ach! Ano, mohu to říct s povzdechem — tento rok byl bouřlivým rokem mého mládí! Sakra!
Budu často zklamána, neboť si stavím vzdušné zámky z ničeho. Ne, ne právě z ničeho. Bylo z čeho stavět zámky. Zatrachtěný chlap, jdi!
Jak jsou ženy politováníhodné! Všechna privilegia mužům — je to muž, kdo se dívá první, je to muž, kdo žádá o představení, je to muž, kdo se přibližuje první, je to muž, kdo vyzývá k tanci, je to muž, kdo se dvoří, je to muž, kdo žádá o ruku!
Žena je jako ten papír, ten hodný papír, na který se píše, co se chce.
Je dobře, předobře přirozené, že ta chudá, bídná žena klame toho muže co nejvíce. To je její jediné privilegium, a ještě než ho oklame jednou, on ji oklame desetkrát, stokrát!
Kdybych byla královna, nechala bych shromáždit všechny muže na rozlehlém poli a nechala bych je ztlouct holí jednoho po druhém a nechala bych je projít před sebou jednoho po druhém po operaci.
Až budu mít vlastní peníze, najmu muže, aby chytili Audiffreta na ulici a ztloukli ho ranami holí; konzula Pattona také.
Jaká sladká myšlenka!
Bůh mě neslyší! Přece nemohu o Bohu pochybovat! Často mě to napadne, ale jsem velmi rychle potrestána.
Fuj! Ošklivá věc ten život!
Ne, nemám štěstí! Jsou tu jen psi!
Lehnu si na zem — to uklidňuje.