Středa 10. listopadu 1875

Měly jsme to štěstí vidět ohnivého pána hradu u jeho okna, já a Dina.
Zatímco jsme na koncertě, projíždí nás ve svém hezkém malém kočárku a daleko od toho, aby se vyhnul mému pohledu, pozdraví. Mohl snadno nepozdravit — landau bylo napůl zavřené a projel velmi rychle.
Jaký hezký chlapec.
Říká si aspoň: jaká hezká dívka?
Antonov a Němekov jsou u nás. Podívejte se na ty krasavce!
Po skončení koncertu jdeme nahoru k mým Gráciím a pyšníme se na jejich balkóně. Bibi projde a ani se nepodívá, k mému velkému uspokojení, protože Olga byla rudá a toužebná!
Ale byla jsem na pokraji odjezdu ve dvě do Paříže, jenže premiéra Opery je ohlášena na sobotu — zůstávám po tříhodinovém váhání. Slabá povaha!
Odjedu v neděli.
Jaká škoda, že nemám šaty s výstřihem. Mám tak krásné paže. V Nice nikdy neviděli takovou bělost a takové tvary.
[Dva řádky škrtnuté]
Jdu pěšky s mámou — mám ji raději, protože jsem vyšší než máma, která je střední postavy, zatímco teta je o půl hlavy vyšší než já.
Ani živá duše ze známých.
— Zdá se, že se líbíš, řekla mi matka se spokojeností, celý svět se na tebe dívá.
— To proto, že jsem v bílém, odpověděla jsem skromně.
Audiffret projíždí v kočáře a znovu zdraví.
Už nerudnu.
— Jak je bledý, řekla máma.
— Možná je nemocný, říkám se smíchem, neboť paní moje matka by ráda přičetla jeho bledost něčemu jinému. Ale on projíždí promenádou znovu ve stejném směru, jako my kráčíme.
— Bože můj, vykřikla máma, jak se dívá! Je to poprvé, co ho vidím takhle na tebe upřeně hledět. A naše oči se setkaly, dokonce jsem se prudce odvrátila, protože tě probodával svým pohledem.
— Opravdu! Ale ne, to je jeho způsob dívat se na všechny, taková povaha očí.
— Ne, ne, ale! pokračovala, jako by mluvila sama k sobě, nikdy jsem ho neviděla takhle se dívat, a jak je bledý!
Čekáme dost dlouho na kočár, sedíce na lavičce; stmívá se, ale nemám strach — jsem tak známá.