Sobota 7. listopadu 1875

To byl ale zvláštní den. Turecký karneval, podivné shromáždění, recepce u Choufleuriho! Nevím, jak to nazvat. Ztrácím se v tom a cítím se, jako by mi někdo namočil hlavu do umyvadla se špinavou vodou.
Dnes pan de Antonoff slavnostně otevírá svůj dům.
Prokazujeme mu tu čest, že přijímáme jeho pokorné pozvání.
Mám velké bílé vlněné šaty, jednoduché a dlouhé, dlouhé rukavice a slaměný klobouk pokrytý bílými péry. Připadám si líbezná.
Karty mě povzbuzují, i když mi černý král slibuje samé chmury.
Ve dvě hodiny stojí před malým sídlem č. 121, jak říkal Záhadný, několik kočárů, i kočár Fiouloulou; bereme ho s sebou, Antonoffa nezná. Ostatně se ptal, koho má pozvat, a teta mu nadiktovala jména a on je pozval. Protože to řekl desetkrát, ta slavnost se koná na naši počest.
Chodí se přece i k vlastnímu příručímu nebo správci, když otevírá dům nebo křtí dítě — proč tedy nejít k Antonoffovi?
Sapogenikoffovy s Dinou odjíždějí první; Záhadný je předjede, takže ho zastihnou, jak se prochází po terase.
„Přijíždíte sama?“ zeptal se Diny, která vcházela první.
„Ne, pane, přijíždím s paní Sapogenikoffovou.“
„A slečna Bashkirtseffová nepřijede?“
„Ne, jede za námi.“
Olga se zašklebila a nos se jí naklonil ještě víc na stranu.
Vcházím s okázalou blahosklonností; Antonoff, Daniloffová a služebnictvo nás přivítali na dvoře.
V malém salónku napravo jsou Audiffret, Saëtone a Cresci.
Nedivte se, že vidíte Cresciho — uvidíte tu ještě jiné. Celý tisk a čalouník Morel s paní jeho čalounicí.
Mezi hosty jsou Bihovetz, Gautier a jakýsi doktor Figuiera. Opravdu nevím, jak ten podivný den vylíčit — od dvou do šesti se nedělá nic, bloudíme z pokoje do pokoje, jdeme do pánova toaletního kabinetu, otvíráme jeho skříně, vytahujeme kožešinové čepice, zkoušíme je, zpíváme, smějeme se. Saëtone a Gautier na pohovce zpívají árie z „Alice de Nevers“, přidáváme se; pak přejdeme do ložnice, tam si aspoň sedneme — Olga, Audiffret, já, Dina a Marie. Obdivují mé nožky — Audiffret prosí, jestli by je směl vidět.
„Vlastně,“ říkám, „když jsem je ukázala panu Antonoffovi, dívejte se!“
A ukázala jsem svou nožku a komplimentů se jen pohrnulo. Po několika minutách obecné konverzace jsem odešla, nevím proč — myslím proto, že jsem se bála, že odejde on, a protože se v jeho přítomnosti cítím nesvá a rozrušená, když na mě plivá. On sám je v rozpacích. Všichni bloudí nebo se sobě vyhýbají, vláčíme se pokoji jako stíny těch v předpeklí — bez radosti a bez nudy.
V pravém salónu byl Audiffret se dvěma dalšími a já mluvila se Saëtonem u dveří; lehký sluneční paprsek osvětloval mou svěží tvář a cítila jsem, že se na mě dívají z pravého salónu, řekněme modrého salónu. Vše je měšťácké, bez stylu, bez vkusu, dokonce bez bohatství. Nábytek, lustry, lampy, vše.
Pak jdeme do zahrady, kde je střelnice a různé náčiní na gymnastiku. Slečny se houpají a pánové se oddávají „tělesným cvičením“. Hlavou dolů, s oděvy v nepořádku a pokrytými prachem vypadají jako gymnazisté. Audiffret se zdál nadmíru šťastný, že má příležitost nestýkat se se sobě rovnými, a dělal všemožné kousky, ale při velkém skoku spadl přímo na zadek do načervenalého písku, jímž jsou posypány pěšinky, a když se všichni rozesmáli, místo aby vstal, zůstal sedět a houpal hlavou jako ty čínské panenky, co vídáme na krbových římsách.
Dívala jsem se na to vše ze schodů před domem.
Pak zas bloudíme; dvakrát nebo třikrát jsem viděla Záhadného vyměnit pár slov s mou matkou a tetou, ale většinu času bloudil jako ostatní nešťastníci. Kněz je tu — ta hloupá figura mi složila kompliment, který uvidíte.
„Ach! Jaká nožka,“ řekl Antonoff, „jaká nožka! Ach, ale na vaši postavu je to zázrak! Ach, takovou jsem ještě nikdy neviděl! Ukažte mi ji, má krásná slečno, dám vám frank!“
„Tu máte, dívejte se!“
„Ale takhle se dá vydělat jmění,“ řekl můj duchaplný zpovědník, „bohužel není moc Antonoffů.“
Jak jsme stále bloudili, ocitla jsem se jaksi zase v salónu a posadila se na polštář před krbem vedle dveří; Pépino stál u mě a Audiffret byl přilepený ke dveřím a Cresci se ho ptal, jestli zůstaneme na večeři.
„Nemůžu,“ řekl Galula.
„Ani já,“ řekl Záhadný, „právě jsem obědval, v kolik se večeří?“
„Ve tři, myslím,“ říkám.
„Vidíte!“
„Ale i my jsme právě obědvali.“
„Tak!“
„Vůbec nevím, jak to uděláme — je to tak komické.“
Pak, pak, ach ať mě čert vezme, jestli řeknu, co se stalo. V hlavě mám všechno zamotané, cítím se celá podivně, přesto se držím výborně a nechávám si dvořit od Pépina, který se ode mě nehne. Olga a její matka, které přišly s velkolepými nadějemi, vyčkávají a nevědí, co dělat.
Panebože! Co by se ze mě stalo bez Pépina!
Vím, že nastala chvíle, kdy jsem zběsile žárlila, cítila jsem, jak mě opouští síla a jak je mi bídně, a musela jsem vypadat vesele, bavit se, ačkoli jsem se nudila a strašně trpěla.
Vešla jsem do modrého salónu a podívala se do zrcadla, abych se uklidnila, dodala si odvahy. Myslím, že v tu chvíli byl Záhadný u Giroflé! Vím dobře, že pro něj nic není, ale chová se k ní jako já k Pépinovi — chce za každou cenu ukázat, že se jí dvoří. Yourkoff a Pépino rozsvěcejí svíčky, novináři bloudí.
Přistoupila jsem ke stolku prohlédnout vizitky a spatřila vizitky zubaře, učitele klavíru a čalouníka. To je ale lahůdka.
Posadila jsem se znovu na polštář a s Pépinem jsme začali skládat krátkou zprávu o recepci, jakou novináři jistě napíšou. Říkali jsme si ty nejzábavnější zlomyslnosti na světě, potichu — podle našich tváří by si člověk opravdu myslel, že jde o něco úplně jiného než o kritiku; to jsem chtěla.
„Jen aby mě neposadili vedle čalounice,“ řekl Pépino.
„Nu, tak budete předstírat mdloby!“ odpověděla jsem.
„A černý sluha, bude taky večeřet?“
„Možná!“
„Poslyšte, slečno: minulou neděli četné ekypáže po nové silnici do Villefranche mířily k nádherné vile nově vystavěné panem Antonoffem...“
„Panem de Antonoffem.“
„Ne, generálem de Antonoffem.“
„Dobře!“
„Pokračuji: generál de Antonoff přijímal s dvorností, jež je mu vlastní a které se naučil, když vítal tolik dam, co přicházely kupovat klobouky do jeho krámu.“
„Pokračujte, dobře...“
„V zahradě byla zřízena střelnice pro milovníky a ti, kdo upřednostňovali před touto hrou zručnosti tělesná cvičení, se horlivě činili na gymnastickém nářadí. Slečny poletovaly na houpačkách jako bílé nymfy a bylo vidět pana d’Audiffreta hlavou dolů a s naježenými vlasy prokazovat podivuhodnou obratnost.“
„A když dopadl na zadek,“ přerušila jsem.
„Mezitím,“ pokračoval Pépino, „v salóně se jako kouzlem prostřel skvostně servírovaný stůl...“
„Mezi vznešenými cizinci,“
„Ano, bylo možno spatřit pana Limousina (redaktora Žurnálu zkrachovalců), paní Daniloffovou s...“
„S nádherným drdolem!“
„Našeho laskavého ředitele pana Cresciho,“ pokračoval Pépino.
Ale v tu chvíli jsem uviděla, jak se Audiffret přibližuje k Olze a Saëtonovi, kteří byli přímo naproti u konzoly čelem k našemu krbu. Saëtone se okamžitě rozplynul jako mlhavý oblak.
„Pokusím se být tak zábavný jako pan Saëtone,“ řekl Audiffret a posadil se k dívce.
Od té chvíle jsem nechala mluvit svého kavalíra, odpovídala mu strojově, a zatímco jsem dělala, že se mu věnuji, pozorovala jsem své dva mladé lidi. Ten muž stál ke mně zády, psal všemožné věci na všemožné papíry, přímo na konzolu, a vypadal, jako by to vše dělal pro ostatní — viděla jsem dobře, že se nudil, a ačkoli vypadal zabraný do rozhovoru se slečnou, mlčel, skláněl se nad konzolou — zkrátka chtěl, aby ho považovali za zabraného, a nebyl.
A Olga, rudá jako rak, byla tím zdáním okouzlená a štěstím nevěděla, co dělat.
A já jsem zuřila, přestože jsem věděla, že nic není. Na večeři se pořád čekalo; odvedla jsem Bihovetze, Pépina a toho odporného, vychytralého, klevetivého Galulu hrát se mnou karty. Saëtone, Záhadný a Giroflé prošli naším salónem do pokoje generála de Antonoffa.
Hráli jsme krále, Limousin se díval — jen aby tu hru nepopisoval.
Pépino vyhrál.
„Ach!“ vykřikla jsem, „nejsem královna, tak odcházím!“
Poslyšte, pane Gautier, to kouzlo trvá, zdá se mi, příliš dlouho a večeře pořád nikde.
Ráda jsem vstala; přešla jsem do vedlejšího pokoje, kde jsem viděla Giroflé mezi Saëtonem a Záhadným, jako kdysi já. Opravdu, ten muž je jejich král a oni jednají jako dobří dvořané. Ostatně nemám si co stěžovat — byla jsem obklopena, jak jen to šlo. Ale jak jsem ucítila, že kromě Záhadného byli všichni jen příšernosti! Bez něj je člověk obklopen, a jako by nebyl. A jeho komoří to vědí, je jejich král — kde je on, tam je veselí.
Je tu jediný muž — je zcela přirozené, že se bez něj nudíme. Ostatní jsou jen jeho atd.
On to ví a oni to vědí také, z čehož plyne, že neklamu nikoho, a nešťastný Pépino mi není k velkému užitku. Ale ano — aspoň je čím zakrýt rozpaky.
Ach! Bez něj!
Celou dobu si udržuji nádhernou pleť a chovám se přirozeně a dobře. A to je div, pomyslím-li na svůj nepokoj a svůj vztek.
Nemohu snést nadšené, okouzlené lidi — často je taková Dina, a pak bez důvodu ztrácím trpělivost a říkám jí drzosti.
Představte si tedy mou netrpělivost, když vidím Olgu s tvářemi barvy ruské kůže a Ninu, jak se vznáší, plave v mateřské spokojenosti a hledí na své děti očima tchyně. Byla jsem připravená na všechno, ale nastala chvíle, kdy jsem cítila, jak slábnu — chtěla jsem plakat nebo ztlouct ty ruské kupkyně, kupce ruské.
Konečně večeře!
Gautier mi nabízí paži, Olga je s Záhadným. Zařídíme se tak, abychom byli mezi sebou a zatlačili novináře na druhý konec, s čalouníkem a čalounicí.
Zaujímám čelo stolu; napravo Pépino, Dina, Bihovetz atd.; nalevo Saëtone, Marie, Galula, Olga a Audiffret. Dál seděli ostatní.
Hodně se směji, neboť čas od času jsem cítila, jak se pohled Záhadného upírá na nás, jako by naslouchal.
Pop jí jako zvíře a Morel, čalouník, drží tlustý chřest jako svíci a obdivuje ho, než ho spolkne.
škrtnuto[Zrušeny 2 řádky]
Nejpodivnější tabule, jakou jsem kdy viděla. Je nás celkem třiadvacet.
„Černý sluha nevečeří,“ řekl mi Pépino.
Aniž jsem přestala hrát svou roli, viděla jsem své dva trýznitele. A k mé velké radosti jsem viděla Audiffreta nuceného, téměř znuděného. Každou chvíli se otáčel ke Galulovi, jako by volal o pomoc, smál se a díval se na strop jako opice.
Jediné, co celý ten den dělal přirozeně, bylo, že jedl.
Dobře cítím, že ho uvádím do rozpaků, jako on mě.
Nina jako něžná matka je vedle Záhadného a připadá mi, že mezi těmi dvěma ženami vypadá komicky.
Ale slyším, jak se směje, slyším jeho hlas, vidím, jak se sklání k Olze a žárlím — zdá se mi, že není ani hodina, co byl můj. Každý výbuch smíchu, každé slovo, které ke mně dolehne, je mi urážkou.
Stýská se mi po něm, jeho hlas mi jde až k srdci — opravdu, chvílemi se mi po něm velmi stýská. Přistihnu se, jak se směji a mluvím přesně jeho hlasem, a to na mě působí podivně, ale ne nepříjemně.
Po večeři se stůl odnese, přes koberec se prostře plátno a chystá se tanec.
Ale zapomínám na to hlavní! Při každém chodu operní zpěváci, schovaní za červeným damaškovým závěsem, spustili sbor, jednou z „Ernaniho“, jednou z „Hugenotů“ atd. atd. To bylo ještě to nejlepší, ale přerušovalo to jídlo.
Poznámka editorů
[Dolní část stránky odstraněna]
Právě jsem tancovala se Saëtonem a stála do něj zavěšená u okna.
Audiffret právě tancoval s mými dvěma Gráciemi.
„Věnujete mi kolo valčíku, slečno?“ řekl a přistoupil ke mně.
„Po panu Saëtonovi,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Ale prosím, slečno!“ vykřikl Saëtone a pohnul se, aby ustoupil.
„Ne, ne, pane,“ řekla jsem a zadržela ho. A nemohla jsem jinak, neboť Záhadný se vzdaloval pozpátku, s rukama zkříženýma na prsou na znamení pokory, a zdálo se, že je nadšený, že se mě zbavil.
Teď lituji, že jsem s ním netancovala — ach, a jak, z celého srdce! Ale co chcete, nejsem žádná třicetiletá žena, která se tomu všemu upsala, jsem v těch trampotách nováček, nejsem zvyklá a často zabloudím. A pak je třeba počítat s mým vnitřním vztekem.
O pár minut později se Záhadný vytratí s Crescim.
Jaké uspokojení cítit se nejhezčí, nejlépe urostlá!
Jaké štěstí moci právem pohrdat ostatními ženami!
Jaká radost moci si oprávněně říct, jsem tu jako královna! Nemuset se obávat žádné sokyně. Dnes večer — mluvím o dnešním večeru, protože jinde jsou jistě ženy lepší než já.
Nad vodou mě držel ten pocit nesporné nadřazenosti, nemožnosti srovnání mezi mnou a ostatními zde přítomnými dívkami. Opravdu nevím, jak bych se z toho dostala, kdybych si připadala horší než kdokoli jiný.
Čekala jsem na kočár s obrovskou netrpělivostí. Zbývali jen my a Sapogenikoffovy, Fiouloulou a Gautier.
V půl desáté přijede ten vytoužený kočár.
„Konečně jsem v kočáře!“ vykřikla jsem a parodovala tím: „Konečně jsem v Římě.“
„Tak co,“ řekla Dina, aby rozhovor rozproudila.
„Tak co!“ odpověděla jsem, „ještě jsem měla chuť ty ženské nafackovat. Jejich nadšený výraz mě dráždil. A ta tlustá matka, co plavala — protože nechodila, plavala štěstím!“
„Měla jsi k němu být milejší,“ řekla máma.
„No jistě, měla jsem si ho snad zavolat a posadit vedle sebe.“
„Proč ne?“
„Proč ne! Protože by si sedl a za sekundu by vstal a odešel a já bych tam zůstala jako husa v té nejsměšnější pozici.“
„To je pravda,“ řekla Dina, „je toho schopen.“
„A navíc,“ pokračovala jsem, „je ještě velké štěstí, že jsem se tak držela — myslíte, že je snadné tvářit se, že se bavíte, když se nudíte, když zuříte!“
„To je pravda,“ řekla máma, „držela se dobře.“
„To bych řekla, madam.“
„Ale nebylo proč zuřit.“
„Že ne? Vy to nemůžete pochopit, vy nejste ženy, nevím, co jste. Beru si vše k srdci, život se skládá z maličkostí. Vím dobře, že Olga v tom nic neznamená, ale on chce, aby si všichni mysleli opak, a to mě zlobí!“
Zatímco se máma chystala ke spánku, natáhla jsem se na šezlong a klela, hubovala a stěžovala si.
Nedělám nic potají a vyprávím své záležitosti všem — mé sebemenší příhody dělají velký rozruch a celý dům o nich mluví. Ráda chodím k mámě, když zasedá rada, stočím hovor, kam chci, a poslouchám debaty.
Posílají mě spát, ale nehnu se.
„Nedohánějte mě k vzteku! Nevidíte, že jsem rozzuřená!“
„Ale,“ řekla máma, „bude ještě sto Audiffretů!“
„Vy tomu nerozumíte, hned si všude představujete Lásku. U čerta, co se lásky týče, žádná není! Je tu hněv, vztek!“
Když pomyslím na ty holky, co sem přišly — ošklivé, špatně oblečené, hloupé — trochu jsem je vychovala, vyčistila, upravila, a teď si myslí, že se se mnou mohou měřit! Vím dobře, že je to šílenství, že to vidí každý, ale právě jejich slepá a hloupá drzost mě dráždí!
„Víte, mámo,“ řekla Dina, „u stolu jsem pozorovala, a ujišťuji vás, Marie byla jako královna!“
„To vím, u všech všudy, moc dobře!“ vykřikla jsem, „proto také na nikoho nežárlím — zlobí mě ta hloupá spokojenost, ten nadšený, okouzlený a vážný výraz z přemíry spokojenosti, ten triumfátorský, namyšlený výraz!“
„Ale má drahá, proč se zlobit — jsou šťastné, nechte jim jejich štěstí, jsou tak komické.“
Když jsem se vrátila do svého pokoje, ze všeho nejdřív jsem zamkla dveře na klíč, i ty od toaletního kabinetu, protože v tom kabinetu je vikýřek vedoucí na chodbu a pod ním komoda, a kdo na ni vyleze, vidí ke mně; pak jsem si lehla na zem. Snad můj duch nebyl dost rozrušený a ztrápený, ale má póza — natažená na zemi, vlasy v nepořádku, šaty rozepjaté — má póza, pravím, byla tak ztrápená, že jsem se rozplakala, a protože jsem měla hlavu zvrácenou, slzy mi tekly do poloviny tváří z očí a pak padaly na koberec u uší a vytvářely tak pravé úhly s čarami, po nichž právě stekly. Bylo to velmi dojemné.
Když jsem vstala, abych se posadila před zrcadlo, viděla jsem, že jsem tak bledá, až jsem se lekla. Bledá jako mrtvá, s kruhy pod očima, s bílými rty.
Jaká ošklivost!
Chtěla jsem se za tu záležitost modlit, ale cítila jsem v sobě chlad, nemodlila jsem se dobře.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: sospesi („zavěšení“) — odkaz na Dantovu Božskou komedii, Předpeklí (Limbus), kde přebývají duše ve stavu bez radosti i trýzně. ↩