Sobota 6. listopadu 1875

Karty předpovídají velké nepříjemnosti kvůli tmavému králi. Je to děsivé.
Dnes ráno jsem vyšla na balkón pavilonu a dívala se dalekohledem na hezkou plachetnici, dost dlouho, pak jsem se obrátila k hradu, ale sotva jsem to udělala, spatřila jsem toho muže u jeho okna, a tak jsem rychle vešla dovnitř. Uvádí mě do rozpaků, mate mě — kdyby mohl odtud odejít, velmi by mi zavázal. Nikdy jsme spolu nebyli na noze pouhých známých, a teď, s tím chladem, jsme spolu na noze naprosto mimořádné.
A to první představení v Opeře, které mělo být tak krásné! Teď je všechno k čertu! Počítala jsem s plnou lóží lidí! No jistě, jen s tím počítej!
Ne, rozhodně se mi nic nedaří, z toho se člověk může zbláznit.
Těžko najít osobu odrazenější než jsem v tuto chvíli já. A ty proklaté karty! Už se nemohu bez hněvu dívat na srdcovou dámu.
Podívejte! Pamatujete, že se začalo škádlením Diny s Audiffretem, na samém počátku, před rokem? Jak je to podivné. Ne, upřímně, musím se stát rozumnou a vystoupit na svůj piedestal, povznést se nad ty mizérie. Jsem tak vykolejená a odrazená, že souhlasím se vším, jen ať neonemocním. Jen aby ne...
Hrůza! Bože, zbav mě těch myšlenek!
Obléknu se a vyjdu.
Stalo se vám někdy, že se nic nedaří? Účes nedrží, klobouk se každou chvíli posune, volán spodničky se trhá s každým krokem, kamínky mi vcházejí do pantoflí, pronikají punčochami a bodají mě do nohou!
Jdeme k hudbě, pak do anglického obchodu — objednávám si bílý flanelový kabátek a šedý redingot jako Audiffret; je to dost nošené, ale na mně to bude nové.
Sestupujeme z kočáru a za pár minut vidím přicházet Audiffreta s... s Désiré.
„Dobrý den, madam,“ řekl Audiffret.
„Dobrý den, pane,“ řekla zároveň teta, a my čtyři se na okamžik zastavíme jako váhavě, pak se mineme — což vytváří nejsměšnější situaci na světě.
Tady máte mé krále, křížového a srdcového!
Potkáme je znovu a tentokrát nasadím skvělý výraz. Ten nicejský lump zabránil Godardovi přiblížit se ke mně — málem ho chytil za rukáv.
Já a teta, obě jsme zuřivé; jdeme ještě do anglického obchodu, k Manbymu, abychom tam potkaly Dinu a kočár, a nacházíme tam Sapogenikoffovy; jsem tak podrážděná, že mě sebemenší slovo přivádí k zuřivosti, žádají mě o rady, dávám je vztekle, běhám po obchodě a chovám se jako šílená. Sebemenší slovo — řeknou mi dobrý den a já jsem zuřivá.
Držím se ze všech sil, abych všechny neztloukla.
Jestli myslíte, že to je kvůli Audiffretovi, mýlíte se — je to prostě kvůli té směšné situaci na promenádě a kvůli Godardovi. Bylo to ošklivé, směšné! Ale počkejte! Vezou Marii k Viscontimu a celou cestu jsem se třásla strachem, že Dina pozve mé Grácie do divadla. Přidejte k tomu dřevěnou bednu na dně kočáru, jejíž roh se mi zarýval do lýtka.
To není vše — vracejíce se po promenádě, vysadivše Marii u ní, vidíme Ninu a Olgu na lavičce, a právě v okamžiku, kdy projíždíme, se Audiffret k nim přibližuje a přivádí jim toho imbecila Godarda. To si dovedete představit! Ach! Kvůli tomu kreténovi Désiré si budu dělat zlou krev.
Neuzavírám svůj hněv do sebe, ale naopak nepřestávám mluvit.
„Víte, mám náladu jít a dát těm dvěma ženám facku!“
„Ale je to snad jejich vina!“ vykřikla teta.
„Ale je to snad moje věc? K čemukoli mi stačí mít na to chuť. Za chvilku bych je nefackovala ani za milion, ale teď — zadarmo a s potěšením. Když mám chuť, shledávám vše slušným, vše proveditelným, vše dobrým. Ale jedna věc mi brání — zostudila bych se. Ach! Kdybych byla vdaná!“
„Ale drahá,“ namítá Dina, „proč?“
„Proč? Protože pak bych sestoupila z kočáru — vidíš je, ty dvě ruské kupkyně, právě se na ně usmívám, nuže, sestoupila bych a dala bych každé z nich pohlavek. Ach! Jak by to bylo krásné! Jaký příjemný zvuk! Ale nemůžu, slečna nemůže.“
„Počkejte,“ pokračovala jsem, „dnes večer půjdeme do divadla, nevezmu si Sapogenikoffovy s sebou, a uvidíme, kdo přijde a kdo ne!“
Vracím se rozzuřená, bídná, a Frédéric, ten proklatý pes, se na mě vrhá celý radostný; stoupám po schodech a on mě pronásleduje svým lísáním; měla jsem trpělivost až do konce, ale dorazivši do svého pokoje jsem mu dala takový kopanec, že odešel kvílet pod postel, ale za dvě minuty se vrátil, vrtěl ocasem a díval se na mě, jako by prosil za odpuštění. Ach! Ti psi. Kdo by je dokázal nenávidět, i když nenávidí všechno! Jako já v tuto chvíli.
Pomalu se strojím, v bílém jako vždy, učesaná také jako vždy, lehce a půvabně; protože rukávy šatů jsou dost krátké, nasazuji si dlouhé bílé rukavice. Vypadám co nejlépe.
Barnola přišel hned k nám a zatímco tam byl, Záhadný učinil svůj vstup. Naštěstí jsem držela kukátko před očima, protože jsem hodně zrudla.
Všichni přicházejí, i Saëtone; Pépino, ta obrovská telegrafní tyč, přichází celý růžový a oživený. Ta velká hlava si myslí, že se může líbit, myslí si, že se o něj zajímáme, že mluvíme kvůli němu! Zlobí mě a rozesmívá! Dělá mi sladké oči! To právě potřebuji, že! Jak jsou muži hloupí! Nic nevidí!
S těmi podkroucenými kníry, s malými kníry nad malými ústy.