Pátek 5. listopadu 1875

Co mi říkaly karty!
Led! Nula stupňů. U všech rohatých!
Byla jsem včera příliš klidná — a tady ji máme, tu zuřivost, která nechtěla přijít!
Nebyla jsem zuřivá — ale teď jsem, buďte bez obav!
Naši, kteří vyšli přede mnou, mi hlásí, že se Audiffret projíždí v dvoukolce, s livrejí atd. Ale ten chlapec mě tak ochladil a odradil, že si nijak nepospíším.
A opravdu ho vidím, jak řídí ten svůj loňský kočárek.
Jsem pěšky, teta pookřeje, já se nehnu — člověk si není jistý ničím.
„Tamhle je Girofla,“ říká, „jde nám pěšky naproti.“
„Ach! Bože můj, jak strašně zrudnu.“
Nezrudla jsem, a on nás minul a pozdravil podruhé, ale nezastavil se. To je opravdový úder hromu! Nikdo si nedovede představit můj hněv a mé zahanbení. Ach! Jsem tak uražená!
Teta se odváží utrousit pár vtípků o livreji, koni a cylindru, na které odpovídám bez přetvářky. Cítila jsem se, jako bych skákala z mostu do moře. Zima, strach!
škrtnuto[Zrušen 1 řádek]
Máma se zastaví u nás v kočáře, ale teta, která z dálky zahlédla Záhadného, mě prosí, abych ještě šla pěšky. Ale Záhadný projde jako poprvé.
„Nepřibližuje se!“ řekla teta.
„A vy mě necháváte chodit, aby se přiblížil,“ odpověděla jsem. „Je to zbytečné, nepřiblíží se!“
Kočár se znovu vrací a znovu je z dálky vidět, jak ten muž přichází, ale tentokrát otevřu dvířka a rychle nasednu — nechtěla jsem třetí ponížení!
Mlčela jsem, protože jsem cítila, že kdybych promluvila, rozpláču se.
„Ach, ale,“ vykřikla jsem konečně a odpovídala všem najednou, „přestaňte laskavě se svými výmluvami a konejšivými poznámkami! Ach! Nebýt vás, jak bych byla klidná.“
Ale, ó překvapení, hle, na promenádu přichází Nina s Giroflé — Giroflé napodobuje mou chůzi a můj způsob pozdravu.
„Dobrá,“ říkám, „tamhle jsou další dvě na lovu Girofla!“
A procházíme se sem a tam, abychom pozorovaly přechod Venuše přes Slunce. Naštěstí, a to velké štěstí, Venuše nepřitahuje Slunce a vše proběhne dobře — dobře pro mě, ne pro to nešťastné děvče, které se narovnalo, nasadilo svůj nejvznešenější výraz a s rukama zkříženýma v pase čekalo.
„Ach! To byla legrace!“
„Přestanete s těmi hloupostmi, madam?“ vykřikla jsem, „proč to pobíhání! A ty oči, které na mě děláte! To mě trýzní! Vaše pohledy úkosem, vaše komentáře!“
škrtnutoJdu nahoru k Nině.
„Nic mimořádného tu není,“ odpověděla máma, „nikdy od počátku jsem na Audiffreta nehleděla jako na vhodnou partii, ale když už se s námi seznámil, když k nám chodí, je zcela přirozené, že ho vidím raději než ostatní.“
Jdeme nahoru k Nině — ta ženská mě zároveň rozčílila i rozesmála.
„V Římě,“ řekla máma, „bude třeba ze všeho nejdřív vzít si učitele zpěvu a malování.“
„Ano,“ říkám, „a začnu chodit do galerií.“
„Ale co tam budete v galeriích dělat!“ řekla Nina.
„Ale kopírovat, studovat!“
„Ach! Ale vy jste od toho tak daleko,“ řekla s přesvědčením.
Slyšíte ji — takhle mě ta bláznivá ženská soudí. Ale co! Je mi to jedno. Každá matka má své slabosti a slepoty.
Hořela jsem touhou vrátit se domů.
Jsem svrchovaně rozmrzelá, uražená, zarmoucená!
Znovu mi vytanulo na mysli to ohavné strašidlo, ta ohavnost, jed všeho, ten příšerný had! Ten prokletý člověk, jehož jméno nechci z pověrčivosti napsat. Ten odporný člověk, ten hnusný baron, který mi všechno kazí, který mi otravuje všechny myšlenky!
Dej pozor, může to dopadnout jako s... — ten pekelný hlas, co mi vždy křičí totéž! Ach! Ne, Bože můj, tady to tak nebude, tenhle se v ničem nepodobá té druhé hrůze! Velký Bože, dej, ať na něj zapomenu!
Nechci o tom už mluvit, nechci o tom nikdy víc mluvit! Zatímco píšu, čas od času vykládám karty — vyšla čtyři esa.
„Kdo ví,“ řekla máma, „možná mu řekli, že to my se jím tolik zabýváme, protože Sapogenikoffovy si povídají se všemi sluhy a všude se vyptávají, a možná mu namluvili, že jsme to my. A pak ta pověst o svatbě — nechce jí dávat za pravdu, a tak se drží chladně.“
Je to pravda, ano — chlad, ten chlad, z toho mravního ledu je mi zima i tělesně.
„Je velmi krásný,“ dodala matka.
„Ano, velmi krásný,“ opakovala teta.
„Ať vás čert vezme,“ pomyslela si jejich dcera, „proč mi říkáte, co vím, a živíte ve mně myšlenky, které bych měla s hanbou zahnat!“
Dává se „Modrovous“ — on je v divadle.
Ať ho miluji nebo ne, na tom nezáleží! Důležité je, že mi záleží na všem, co se ho týká. Je opravdu nešťastné mít citlivé srdce! Přemýšlím a přemýšlím o všem od počátku. Jsem pověrčivější než kdy dříve a chvěji se při pohledu na šťastné karty — karty, co předpovídají to, po čem tak, tak, tak toužím!
Zas někdo zvoní, je půl jedenácté a bláznivá, jak jsem, vyřítím se na chodbu a dívám se dolů celá rozechvělá — a marně! Tak, teď si ho představuji v divadle, se zavřenýma očima ho vidím a srdce mi buší a chce se mi plakat.
Podívejte, kárová dáma právě vyšla na srdce křížového krále a já se usmívám a jsem šťastná! I kdyby mě miloval, nikdy by na mě nemohl myslet tolik jako já na něj.
Vždyť on má tolik zaměstnání, hraje, všude ho doprovází celá svita, chodí všude, zatímco já jsem schovaná, skoro celý den sama, celý můj život se řídí tím, co dělá osoba, která mě zaměstnává — myslím jen na ni, dělám všechno jen pro ni, žiji jen jí. Pochopte, jak je taková povaha mučitelná! Kvůli každé maličkosti padám z výšin na zem, vidím vše černě, zoufám si, pláču! Ať karty řeknou, že mě miluje, a skákala bych jako šílená! Několikrát to dnes večer řekly — ach! Kéž by bylo možné nahlédnout do mého srdce!
Ach! Právě mi řekly spoustu příjemných věcí a jsem celá rozveselená a oživená.
Při každém ochlazení mi připadá jako velký kníže, všechny jeho činy se mi zdají plné vznešenosti a majestátu.
Jsem jen bláznivá.
Má nálada je proměnlivější než vítr.
Dnes je vše černé, pláču pro vše — pro Řím, pro Giroflu, pro vše! Ponižuji se, miluji, válím se v blátě!
Odporná povaha!
Jak jsem nerozhodná, jak bídná! Co říkají karty, tomu nelze věřit — dnes jsem je vytáhla víc než stokrát.
Ne, ne, ne, vše mi chybí, vše mi chybí! Šílená, šílená, šílená, nevidíš, že jsi prokletá v těch nejmenších věcech! Pro žert, pro to, co všechny ženy mají, aniž by prosily, se válím po zemi, modlím se k Bohu!
Bůh, který mě neposlouchá! Je to věc tak mimořádná, chlapec zamilovaný do dívky, že Ho musím prosit na kolenou, se slzami!
Nejvíc mě rozzuřuje, nejvíc mě dohání k vzteku, že pro takovou hloupost upadám do tragiky, zatímco on na to ani nemyslí a v tuto chvíli možná tleská nějaké komické písni nebo se šklebí s Prodgersovou, aniž by se o mě staral víc, než kdybych neexistovala!
Proč milujeme druhé!
To proto, že jiné ženy někdo miluje, protože ony mají nápadníky, aniž by o to prosily Boha — proto zuřím, proto jsem rozzuřená!
Ta Robinsonová, ta Špičatá Američanka, ani nevysloví jméno Boží, neví, co to je modlit se celou duší, mluvit k Bohu, být ve vytržení, v extázi jako já — a ten muž ji miloval a řekl, že to byla záležitost „svatá“.
Zapřísahám vás, neberte tyhle úvahy za lásku, berte je za to, co jsou, postavte se na mé místo a pochopíte mě a budete mluvit jako já! — tím spíš, že nikdy nezapírám: když miluji, tak miluji. A ani se nemýlím, bohužel vidím příliš jasně!
Postavte se na mé místo a pochopíte mé ponížení, můj vztek. Žádat tu nejjednodušší, nejdosažitelnější věc! Žádat ji jako milost, jako štěstí po tak dlouhou dobu, věřit v Boha, modlit se k Němu a nemít nic.
Dobrá, už vidím ty lidi, co se mi vysmívají, protože míchám Boha do všeho.
Posmívejte se, ale kdybyste byla na mém místě, byla byste stejně rozzuřená jako já! Když jsem žádala, já malá třináctiletá holčička, aby mě miloval vévoda z Hamiltonu, abych ho přiměla opustit Gioiu — tehdy jsem žádala příliš mnoho, ale teď!
Co žádám?
Zalíbit se Audiffretovi, nicejskému bonvivánovi! Ale taková věc by se neměla žádat!
Je tolik obtíží, že si představuji, že je to kníže, a jeho dobytí se mi zdá stejně obtížné jako dobytí království — ta nejšpinavější věc nabývá odporem na hodnotě!
Zvláštní je, že od první chvíle, kdy mi ho představili na pláži, jsem na něj hleděla jako na nepřítele. On a já mi tehdy připadali jako dva protivníci konečně postavení tváří v tvář a připravení k boji. To byl můj první pocit. A nemýlila jsem se! Ach! Zuřivost, běsnění! Nepředstavitelné!
Ach! Bože můj!
Odjet nelze — peníze ještě nepřišly. Znáte reálnější, odpornější, silnější překážku?
Jsou chvíle, kdy pochybuji o všem, kdy se mi vše zdá strašné!
Má ošklivá povaha všemu přikládá důležitost — nebudu se snad teď rozpomínat na spoustu věcí a dělat z nich události, a srovnávat, a litovat!

Poznámky

Pozn. překl.: Offenbachova opereta. ↩
Pozn. překl.: William Douglas-Hamilton, 12. vévoda z Hamiltonu (1845–1895), do něhož se Marie roku 1873 v Nice zdálky zamilovala. Gioia (paní Amélie Gioia) byla tehdy jeho milenkou; roku 1875 je milenkou Audiffretovou. ↩