Čtvrtek 4. listopadu 1875

Den studený, temný, deštivý! Výraz temný, zamračený, nálada smutná, myšlenky neklidné!
Stokrát opakuji! Nebýt toho, jak se moji blízcí tváří, nic by to nebylo! Ale dívají se na mě, myslí si o mně... Zkrátka! A proč! Protože ten muž nepřišel do lóže.
Jestli ještě není proč se mračit, brzy bude. Karty mi to říkají a bohužel mně říkají vždy pravdu!
Stále srdcová dáma s křížovým králem a kolem dokola nejčernější karty!
Jediné, co zbývá, je utéct do Paříže, k čertu! Kamkoli, jen když odjedu. Zůstanu-li, budu mít příkoří bez konce! Ó Bože můj, buď hodný, nech mě odjet!
Dnes je svátek svatého Karla, slavnost Jeho nejjasnější Výsosti prince Karla III. Monackého, a naše mámy jedou na iluminaci.
Jsem smutná k smrti; mé Grácie nás potkají, chtěly jet s mými matkami, jsou zklamané.
Jdeme nahoru prosit Ninu, aby jela do Monaka, pak do divadla — odmítne! Je mi to jedno, nic si nepřeji. Děvčata mě vedou k de Daillens, ale je nemocná a nemůže přijít ani ona. Tu se rozohním, vyběhnu znovu nahoru k Nině a vezmu ji útokem.
Ještě nikdy mi nikdo tak nerozvázal jazyk jako teď; zatímco se Nina, Olga a Dina nechaly čekat, Marie mě zavedla na takovou půdu! U sta hromů!
Pépino má ústa, která jí vnukávají „malé zločinné myšlenky“, a že se dá milovat Pépino i Girofla „nakrátko“, jenom kvůli „mnohem víc než pouhému koketování“, a že věří, že mezi Giroflou a Olgou není nic než „Ach! U čerta, neřeknu, co řekla!“ Zkrátka, že tam není láska, ale:
Muž je mladý... žena je krásná...
To jsou jen květy, plody se neodvažuji vyslovit.
Cukroušek, moji psi!
Poslouchala jsem a mluvila málo, abych se nekompromitovala. Vzala by si Antonoffa, ale pod podmínkou, že bude mít „manžílky na straně“.
„Máma mi říká: ‚Vem si ho, vidíš, nikdy jsem nemilovala tvého otce, a přesto jsem žila šťastně!‘ Ano, ale já jsem jí odpověděla:“
„Ale mami, říkáš šťastně, ale neříkáš, že jsi měla Coca pod sukní.“ To mi řekla Marie.
Tahle cudná konverzace mi pomáhá najít pravdu: k Audiffretovi necítím lásku, je tu jen... jen... „Muž je mladý, žena je krásná.“ Je trapné to říct, ale je to nutné, protože je to čirá pravda. Kdybych byla mužem a on ženou, dopřála bych si ten rozmar, a jsem si jistá, že by mě to velmi brzy omrzelo — ale jsem žena, slečna!
A protože nemohu jednat jako muž, dávám tomu rozmaru jméno, které se k němu málo hodí — říkám mu láska. Člověk dělá, co může.
Dává se „Alice de Nevers“. Všichni ti ničemové nás přijdou navštívit, Hector také, se Sommierem, Sommier, který „lituje, že u nás včera nikoho nezastihl, skládá poklony paní mé matce“ a „zítra odjíždí“.
Sommier velmi slušný. Pajác, jak ho nazývá Lucie Durandová.
A Audiffret? Vyvádí u dveří, jí naše koláčky a pobrukuje si. Vypadá celý rozcuchaně. Pépino je hezký a milý a já na něj proti své vůli dělám sladké oči.
K svému Trápení se chovám prostě a dobře. Sama jsem z toho překvapená. Jsem rozumná a milá, jsem se sebou spokojená. U východu jsou všichni ti troubové kromě Záhadného.
Máma a teta se vracejí zároveň s námi a přijde na řadu obvyklé vyptávání.
„Ať je čert vezme!“ řekla máma, „chodí kvůli Sapogenikoffovým, když Sapogenikoffovy nejsou s námi, nikdo nechodí.“
„To je mé věčné trápení! Ale matko, když se jim líbí Sapogenikoffovy. Proto nenávidím vaše vtípky. Stačí jeden Audiffretův chybný krok a vy jste všichni naježení a nespokojení!“
„Zkrátka, chová se buď jako muž, kterého to vůbec nezajímá, nebo kterého to zajímá nesmírně.“
„Vůbec ho to nezajímá,“ vykřikla teta, „dříve ano, a bylo to vidět, ale to prasklo, je konec!“
„Proboha, madam! Všichni ti lidé jsou mi naprosto lhostejní, mé jediné trápení jste vy, vy, co stavíte hrady, které se na mě řítí! Je to snad moje vina! Safraporte! Znepříjemňujete mi život svými odpornými komentáři!“
A ten muž nepřišel — a proč, a jak! A všechny ty malé výmluvy mezi vámi, ty malé náplasti na ješitnost! Ty malicherné žárlivosti! To je odporné! Jen kvůli vám jsem nerozhodná a hloupá! Přece víte, že stokrát přišli bez Sapogenikoffových, že když Sapogenikoffovy byly ve své lóži a my v naší, přicházeli do naší!
Ach! Jak mě všechny ty malichernosti otravují! Začnu nenávidět toho proklatého Giroflu, co je způsobuje!
„Ale je to pravda,“ řekla máma, aby mě uklidnila, „je to pravda, nechme toho, mýlím se, mýlím se.“
Opravdu mě doženou k tomu, že se za tím mužem zuřivě a zarytě poženu, jen abych jim dokázala, že na mě nikdo plivat nebude!
Byla jsem spokojená, že ho nemiluji, že jsem přišla na to, jak ho miluji! A oni mě dohánějí k zuřivosti a žárlivosti. Nikdy nepřipustím, že dává přednost té malé Olze přede mnou.
Proboha, kdybych si jen mohla vtlouct do hlavy, že mezi Giroflou a mnou nic není. Že je jako Sommier, jako Pépino atd. atd. Ale nemohu! Karty říkají ne, vše říká ne, a já trvám na svém. Ty jedna oslí hlavo!
Nikdy se tedy nepřinutím myslet, jak se patří. Audiffret je lump, co se baví.
Nuže, já jsem si řekla, že mě musí milovat! Čert ví proč.
Nevím, co je to dnes večer, každou chvíli se zastavím a hledám, co napíšu, a přitom jsem klidná, a přitom bych neměla být. Co řekla máma, vypadá zcela jako pravda. Chodí jen kvůli Sapogenikoffovým. Vzrušme se, vyburcujme se, to nás přiměje psát, pojďme! Ne, nezabírá to.
Olga mě při loučení něžně políbila — důkaz, že se považuje za šťastnou. Dnes večer se nedokážu zlobit, jsem jako zmrzlá. Všichni jsou mi lhostejní.
Co si asi Audiffret myslí? Možná si myslí, že ho miluji. Pche! To by bylo k smíchu.
Je už hodně pozdě a já bdím, abych psala o prasácích! Musím zaplnit tuhle poslední stránku. A už posté se zastavuji.
Dnes večer v divadle to bylo docela přirozené. On dole, já nahoře, občas jsme se na sebe podívali jako cizí lidé.
Jsem Bohu vděčná, že mě uklidnil. Už dávno nerudnu, je mi volně.
A přece! Jak krásné by to bylo, kdyby Audiffret chtěl být Bibi. Jak bych stoupla v očích celé domácnosti, jak bych dokázala, že se Sapogenikoffovy se mnou nemohou měřit.
Poznámka editorů
[Pozn. red.: V rukopisu uloženém v BNF [FNA 12 331] odpovídající stránky (s. 237 a další) chybějí.]

Poznámky

Pozn. překl.: Karel III. (1818–1889), monacký kníže od roku 1856, za jehož vlády vzniklo kasino a nové město Monte Carlo. Svátek svatého Karla 4. listopadu se v Monaku slavil jako knížecí jmeniny, mší s Te Deum a večerní iluminací. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩