Čtvrtek 4. listopadu 1875

Den studený, temný, deštivý! Výraz temný, zamračený, nálada smutná, myšlenky neklidné!
Stokrát opakuji! Nebýt výrazů mých blízkých, nebylo by nic! Ale dívají se na mě, myslí si o mně... Zkrátka! A proč! Protože ten muž nepřišel do lóže.
Jestli ještě není z čeho se mračit, brzy bude. Karty mi to říkají a bohužel mně říkají vždy pravdu!
Stále srdcová dáma s křížovým králem a kolem dokola nejčernější karty!
Jediný prostředek je utéct do Paříže, k čertu! Kamkoli, jen když odjedu. Zůstanu-li, budu mít příkoří bez konce! Ó Bože můj, buďte hodný, nechte mě odjet!
Dnes je svátek svatého Karla, slavnost Jeho nejjasnější Výsosti prince Karla III. Monackého, a naše maminky jedou na iluminaci.
Jsem smutná k smrti; mé Grácie nás potkají, chtěly jet s mými matkami, jsou zklamané.
Jdeme nahoru prosit Ninu, aby jela do Monaka, pak do divadla — odmítne! Je mi to jedno, nic si nepřeji. Děvčata mě vedou k de Daillens, ale je nemocná a nemůže přijít ani ona. Tak se rozohním, vracím se k Nině a dobývám ji útokem.
Nikdy mi tak nerozpoutali jazyk jako teď; zatímco se Nina, Olga a Dina nechaly čekat, Marie mě zavedla na takovou půdu! Safra!
Pépino má ústa, která jí vnukávají „malé zločinné myšlenky", a že se dá milovat Pépino i Girofla „na krátko", jenom kvůli „mnohem víc než pouhému koketování", a že věří, že mezi Giroflou a Olgou není nic než „Ach! U čerta, neřeknu, co řekla!" Zkrátka, že tam není láska, ale:
Muž je mladý... žena je krásná...
To jsou jen květy, neodvažuji se říct ovoce.
Cukroušek, moji psi!
Poslouchala jsem a mluvila málo, abych se nekompromitovala. Vzala by si Antonova, ale pod podmínkou, že bude mít „manžílky na straně".
— Máma mi říká: vem si ho, vidíš, nikdy jsem nemilovala tvého otce, a přesto jsem žila šťastně! Ano, ale já jsem jí odpověděla:
— Ale mami, říkáš šťastně, ale neříkáš, že jsi měla Coca pod sukní. — To mi řekla Marie.
Tato upřímná konverzace mě přivádí k pravdě: u mě není láska k Audiffretovi, je jen... jen... „Muž je mladý, žena je krásná." Je trapné to říct, ale je to nutné, protože je to čirá pravda. Kdybych byla mužem a on ženou, dopřála bych si ten rozmar, a jsem si jistá, že za velmi krátkou dobu bych měla dost — ale jsem žena, slečna!
A nemohouc dělat jako muž, dávám tomu rozmaru jméno, které se mu málo hodí — nazývám ho láska. Člověk dělá, co může.
Dává se „Alice de Nevers". Všichni ničemové nás chodí navštívit, Hector také, se Sommierem, Sommier, který „lituje, že u nás včera nikoho nezastihl, skládá poklony paní mé matce" a „zítra odjíždí".
Sommier velmi comme il faut. Pajác, jak ho nazývá Lucie Durandová.
Co se Audiffreta týče, zmítá se u dveří, jí naše koláčky a pobrukuje si. Vypadá celý rozcuchaně. Pépino je hezký a milý a já na něj, sama proti sobě, dělám sladké oči.
Držím se se svým Trápením prostě a dobře. Sama jsem z toho překvapená. Jsem rozumná a milá, jsem se sebou spokojená. U východu jsou všichni ti troubové kromě Překvapivého.
Máma a teta se vracejí zároveň s námi a pokládáme si obvyklé otázky.
— Ať je čert vezme! řekla máma, chodí kvůli Sapogenikovým, když Sapogenikovovy nejsou s námi, nikdo nechodí.
— To je mé věčné trápení! Ale matko, když se jim líbí Sapogenikovovy. Proto nenávidím vaše vtípky. Jeden špatný pohyb Audiffreta a vy jste všichni naježení a nespokojení!
— Zkrátka, chová se buď jako muž, kterého to vůbec nezajímá, nebo kterého to zajímá nesmírně.
— Vůbec ho to nezajímá, vykřikla teta, dříve ano, a bylo to vidět, ale to prasklo, je konec!
— Proboha, paní! Všichni ti lidé mi jsou naprosto lhostejní, mé jediné trápení jste vy, vy, co stavíte hrady, které se na mě řítí! Je to snad moje vina! Safraporte! Znepříjemňujete mi život svými odporným komentáři!
A ten muž nepřišel — a proč, a jak! A všechny ty malé výmluvy mezi vámi, ty malé zmírňovače sebeúcty! Ty malé žárlíčky! To je odporné! Jenom mě činíte nerozhodnou a hloupou! Přece víte, že stokrát přišli bez Sapogenikovových, že když Sapogenikovovy byly ve své lóži a my v naší, přicházeli do naší!
Ach! Jak mě ty všechny mizérie unavují! Začnu nenávidět toho proklatého Giroflu, co je způsobuje!
— Ale je to pravda, řekla máma, aby mě uklidnila, je to pravda, nechme toho, chybuju, chybuju.
Opravdu, přivedou mě k zuřivosti, zarytou v honbě za tím mužem, jen abych jim dokázala, že mnou nepohrdá!
Byla jsem spokojená, že ho nemiluji, že jsem přišla na to, jak ho miluji! A oni mě uvádějí v zuřivost, v žárlivost. Nikdy nepřipustím, že mě předřazuje té malé Olze.
Proboha, kdybych si jen mohla vtlouct do hlavy, že mezi Giroflou a mnou nic není. Že je jako Sommier, jako Pépino atd. atd. Ale nemůžu! Karty říkají ne, vše říká ne, a já trvám na svém. Oslí hlavo, jdi!
Tak si nikdy nepřivyknu myslet jak se patří. Audiffret je lump, co se baví.
Nuže, já jsem si řekla, že mě musí milovat! Čert ví proč.
Nevím, co je to dnes večer, zastavuji se v každém okamžiku a hledám, co napíšu, a přitom jsem klidná, a přitom bych neměla být. Co řekla máma, vypadá zcela jako pravda. Chodí jen kvůli Sapogenikovým. Vzrušme se, vyburcujme se, to nás přiměje psát, pojďme! Ne, nebere to.