Čtvrtek 28. října 1875

Kapela hrála od půl třetí, což znamená, že sezóna začala. Ale málokdo věděl o té změně a promenáda vypadala velmi uboze — zvláště proto, že Lachaud obhajuje v té kauze malého [nečitelné], co zabil Brémonda. Všichni jsou u soudu.
Cestou jsme zašly k Antonoffovi, ten dobrák nám ukázal svou vilu. Chovám se k němu jako k ženám z rue de France a ke svým dobrým přítelkyním trhovkyním.
Právě když se chystáme ke stolu, přicházejí mé Grácie a večer jdeme do divadla.
Schovám se za Dinu, a tak se mohu volně dívat, na koho chci, a té volnosti využívám, abych pozorovala d’Audiffreta, který vstupuje do své lóže s tak zlým obličejem, že si toho všichni naši všimnou. Jsem spokojená — když ho nevidím, nudím se; skrytá se na něj mohu dívat volně. A je to podivné — když se smál, smála jsem se, a když zvážněl, zvážněla jsem a zamyslela se. Mám ho velmi ráda.
na okraji
[Pozn.: 23. listopadu 1875, Paříž. Oh! Ho!]
O druhé přestávce se ukáži celému divadlu, které je plné, a pak se znovu stáhnu do stínu.
Ukázala jsem se, protože jsem se bála, že by přišel, kdyby věděl, že tam nejsem. Ušetřila jsem si nepříjemnost a možná jsem se připravila o potěšení.
Fiouloulou nám přichází vyprávět, co se stalo u soudu, po něm vcházejí Záhadný a Pépino, který to vzal vážně a přichází pod dojmem z minulého večera. Dívá se na mě, postaví se za mě a mluví se mnou; ale dnes večer jsem ke všem stejná a Záhadný je ke mně lepší. Co musím dělat, aby byl lepší, mě velmi nudí, ale jinak to nejde. Chtěla bych s ním pořád mluvit, a když to udělám, bude se mnou zacházet jako se psem.
Prodgersová s Roissardem, svým milencem, v lóži naproti začne zívat a šklebit se, když vidí tyhle lidi u nás.
Proč ženy zívají, když žárlí a závidí? Moje matka si toho všimla stokrát, a já také tolikrát, kolikrát jsem za svůj malý život stihla.
Znovu žádám svůj portrét.
„Už ho nemáte, pane. A komu jste ho dal!“
„Ne, poslyšte, je velmi hezký, moc se mi líbí to černé pozadí.“
„Ten, co vám dám, je taky na černém pozadí.“
„Ach! Tak tedy...“
„Ohnivý kasteláne! Kdybyste mi chtěl udělat radost, chcete mi ji udělat? Buďte milý, hodně milý, vraťte mi můj portrét,“ říkám doopravdy mile.
„A potom mi nedáte jiný,“ řekl, už zviklaný.
„Ach! Když jsem si vzala ten druhý, abych seškrábala nápis, dala jsem vám slovo, že ho vrátím — vrátila jsem ho?“
„Ano.“
„Nuže?“
Doufám, že ho vrátí, a obávám se, že nemám dost charakteru, abych ho podvedla a nedala mu jiný.
Tohle stvoření řekne Giroflé nějakou drzost, jako onehdy mně.
„Slečno, spala jste na nose, podívejte, naklání se doleva.“
Je to pravda, Olga má tu vadu, která jí však nebrání být hezká. S ní má ta drzost úplně jiný charakter; říkají si nejrůznější věci a nikdo si ani nevšiml, co řekl.
Je zvláštní, jak ti dva malí šedí, dvě malé opičky, Danis a hrabě Laurenti, lorňují ve dvou z malé tmavé lóže.
Všichni tihle lidé — ti, co chodí do lóže, chci říct — přijdou zítra k nám...
Jako dříve!
Teta si nenechá ujít příležitost otrávit mi večer: přijde za mnou, když se svlékám, a vystřelí po mně několik šípů.
Ale pchá!

Poznámky

Pozn. překl.: Charles Lachaud (1817–1882), nejslavnější francouzský obhájce v trestních věcech své doby, proslulý od obhajoby Marie Lafargeové (1840). ↩