Neděle 27. října 1875

Hledáme daleko, co máme blízko. Příkladem budiž Pépino.
Kvůli tomu zatracenému Bibimu jsem si zašpinila hezký bílý župan barvou. Šla jsem do prvního patra, otevřela okenice a sedla si do okna, kde jsem zůstala, dokud jsem neuviděla Bibiho u jeho okna, pak jsem odešla; ne tak docela — sedla jsem si na chodbě a zpoza zavřených okenic jsem úzkou škvírou lorňovala Záhadného, který se ukázal několikrát, ale mě nebylo vidět. Že je nebe šedé, jsem viděla, ale takový ohavný liják jsem nečekala! A já, která...
U Niny zastihnu své matky a teta mi říká, že dvakrát potkala Girofla — jednou u Desforgesů, a podruhé, to ho jen viděla, v salonu Théâtre Italien, jak tančí na jedné noze před Crescim a Saëtonem.
Chvályhodné zaměstnání!
Nedělám nic jiného, než že odříkávám úryvky z „Alice de Nevers“; je tam hlavně jedno: „Na rameno ar!... kebuzy!“ a jedno: „Ano, tatínku!“, které odpovídá osm Tisteho dcer na jeho „Na rameno, ar!“
A stává se, že dědeček je velmi mrzutý, když to křičím, což mě rozesmívá, a všichni se smějí, a opakuji to tolikrát, že k večeru už odpovídá teta: „Ano, tatínku!“
Celý den křičím, směji se a škádlím dědečka, ale ne vážně — sám se skoro směje.
Ráda bych, aby dnes večer někdo přišel. Hraje se „Giroflé-Girofla“, poprvé to vynecháváme. Vykládám karty — nejsou tak skvělé jako včera, ale dost na to, abych zůstala učesaná a skoro připravená.
O tváři toho muže se říká tolik dobrého, že mi připadá krásný.
Včera, když se na mě díval vážně a ptal se, jestli jsem viděla Veauradieux, jsem obdivovala jeho nádherné oči; ne ty italské, černé, mastné oči, ale oči živé, zářivé, rozkošné.
Řekněme jednou provždy, že je krásný, a přidejte k jeho kráse pověst, kterou mu dělají, a před ní pověst, kterou udělali jeho otci nebo kterou si jeho otec udělal sám, a uznáte, že je zajímavý.
Jednoho dne jsem řekla: „Ten chlapec to dotáhne daleko.“ A máma se mě celý ten den ptala, proč si to myslím a kam to dotáhne atd.
Dotáhne to daleko, po stezce ctnosti.
Chvástala jsem se svým včerejším chováním — a nebylo čím; zdála-li jsem se lhostejná, pak jen proto, že jsem lhostejná byla. Neboť jakmile všichni odešli, zuřila jsem, že je teta nepozvala, zuřivě jsem si strhla rukavice a ulámala všechny knoflíky a jen stěží jsem se uklidnila. Copak nechápou, že se nudím?
Strávit večer v rodině — to je pro ducha to, co kropicí konev pro oheň! O čem se mluví? O domácích strastech, nebo, jako pochoutka, o Giroflovi. Umění, dějiny — o těch tu člověk neuslyší ani zmínku. Cítím, jak postupně otupuji. Nedělám nic, chci jet do Říma, znovu začnu brát hodiny.
Nudím se! Cítím, jak mě postupně obaluje pavučina, která tu pokrývá vše. Ale bráním se! Čtu.
Nikdo nepřijde, už odbilo deset. Karty mi to říkaly. Ach! Ty karty. Zívám, budu číst a spát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Partez ar !... quebuses !“, „Oui papa“ a „partez, ar !“ – repliky z Hervého operety Alice de Nevers; vtip stojí na povelu přerušeném uprostřed slova. Marie tu píše Partez („odejděte“), 2. listopadu Portez; povel zní zřejmě Portez arquebuses ! („Na rameno arkebuzy!“). ↩
Pozn. překl.: Zkrácený název frašky Le Procès Veauradieux (doslova „Proces Veauradieux“; viz 26. října). ↩