Úterý 26. října 1875

Je to pozoruhodné — už se na hrad nikdy nedívám a nemám chuť se na něj dívat. Přitom dříve jsem nedělala nic jiného.
Vracím se z divadla, hrála se „Alice de Nevers“, která mi napodruhé připadá okouzlující. Stane se, myslím, mou favoritkou jako „Giroflé-Girofla“.
Jsem okouzlena i rozrušena, i otupělá — dým, pára v hlavě, možná se ty mraky při psaní rozplynou. Často to tak bývá, že nevím, co budu psát, ba skoro vždycky, a jak píši, myšlenky se mi rozmotávají.
Nejprve řekněme, že jsme byly u paní de Ballorové, které už dávno dlužíme návštěvy. Nerada chodím někam poprvé, ale jakmile to mám za sebou, jde to samo, a teď bych chtěla ty milé ženy vidět neustále.
Bereme Giroflé, celou v růžovém a s dobyvačnými úmysly. Jsem v bílém, učesaná po svém; a vpředu koruna mučedníka vystupuje zpod antické kadeře. Bibi je spokojena se sebou, Bibi je v klidu, karty předpověděly, že se pobaví.
Dvě minuty poté, co vstoupíme do lóže u jeviště v prvním patře napravo, vstupuje Bibi do lóže v přízemí nalevo. Tu levou lóži má na sezónu pronajatou on. Roissard, Saëtone a spol. Dnes je plná — Bibi, Saëtone, Roissard, Laurenti, Bounin atd. Všechny ty krásy dělají pekelný rámus, jako by byli doma, a o publikum se nestarají — to jest, on to dělal s velkou okázalostí.
Jako vždycky přichází první Fiouloulou a brzy nato celá dobrá společnost vtrhne do lóže: Saëtone, Pépino, Barnola a Bibi — ten poslední podle svého zvyku vstoupí teprve po několika opičárnách ve dveřích;
„Jak je vám po tom tanci?“ ptám se svého přítele Ricarda.
„Ale celkem dobře,“ řekl a dal se do poskakování.
„Jaký tanec?“
„U nás, v neděli.“
„Cože, vy jste tancovali bez nás?“
„Bohužel! Ale je to vaše chyba, proč nechodíte?“
Obklopí Barnolu, ten už se chystal vyprávět, ale jdu za ním do salónku lóže a zakážu mu mluvit — všichni jsou v tom „malém růžovém salónku“.
„Dovolte, abych vám tadyhle něco sundal,“ řekl Bibi s pohledem na mou korunu.
„Ne, ne, to je tam naschvál.“
„Ale to jsou větvičky z růže, trny — ale proč?“
„To nejsou větvičky z růže, je to smalt a drží mi to vlasy.“
„Ale ne, vůbec ne, to jsou pravé větvičky.“
Pak se všichni otočí k nám a rozebírají mou korunu.
Zapůsobila přesně tak, jak jsem si přála.
Postupně Saëtone, Barnola a Fiouloulou odcházejí.
Postavím se za tetu a Pépino se postaví za mě, naproti mně Olga, vedle ní Bibi.
Znovu žádám svůj portrét jako v neděli a se stejným úspěchem. Horlivě a s potěšením zjišťuji, že se stále zdokonaluji a chovám se čím dál lépe. Byla jsem k Bibimu zdvořilá, ale ani o píď víc. Pépino byl můj kavalír; ve stínu nebylo dobře vidět, jeho pleť vypadala lépe a jeho velké černé oči dělaly velmi uspokojivý dojem, takže jsem se na něj dokonce dívala s jistým potěšením.
Zase se mluvilo o mých rozích.
„Je to zcela prosté,“ řekl d’Audiffret, „slečna si to nasadila, protože už tu byla růže... a tak musel být i růžový keř; podívejte se, podívejte, jak říkám hezké věci.“
„Ach! Ale to se nepovedlo.“
„Ten herec,“ řekl, „to je ten, co hraje v La Tour de Nesle.“
„La Tour de Nesle jsem neviděla, zakázali mi ji, stejně jako Le Procès Veauradieux — a mrzí mě to.“
„Viděla jste Le Procès Veauradieux?“ zeptal se Girofla vážně a díval se mi přímo do očí.
„Ne, pane,“ odpověděla jsem a vydržela jeho pohled jasnýma a nevinnýma očima, „máma nechtěla.“
„A ty, Bibi,“ říkám a otočím se ke Giroflé, „viděla jsi?“
„Ne.“
Bibi je trochu dotčený, že se mu dostává tak málo pozornosti, zvyklý, jak je, strhávat všechno na sebe. Vystačí si s Olgou, jak se dá, tře si hlavu o zeď — je to podivné zvíře! Musí se vždy cpát do nějakého kouta, nebo se věšet na nějaký strom, nebo tlouct hlavou o nějakou zeď. Opravdu je zábavný.
„Cože,“ řekl, „vy nechcete, aby nám pan Barnola vyprávěl, jak jste byly v neděli oblečené! Nám, důvěrným přátelům!“
„Nevěděla jsem, že jste naši důvěrní přátelé.“
„Cože! Když jsme spolu tancovali v zahradě toho dobrého pana Domandyho, jsme důvěrní přátelé, a to na celý život!“
„Kdybyste s námi tancovali minulou neděli, pak by to bylo na celý život,“ říkám se smíchem a aniž bych si všimla sebemenší narážky v jeho slovech.
Marie, Marie, jsi anděl! Chováš se jako, jako cukroušek! Ach! A vida, cukroušek, říkám to každou chvíli, zase jedno Bibiho slovo. Zkazil mi způsoby.
Ach! Nebojte se, jen doma; před lidmi jsem stále táž.
Pépino zůstává poslední, když odchází, vracím se na přední okraj lóže jako když na hladinu vyplave špína. Ach! Ach! Holka moje! Umírněte se, jaké hrůzy to říkáte! Fuj!
Vracím se tedy na přední okraj lóže a po rozhovoru s Pépinem dbám, abych se tvářila zářivě.
Všichni se na nás dívají, jako bychom byly kněžna Souvoroffová, nebo něco ještě podivuhodnějšího.
Řekla jsem, že jsem okouzlena i rozrušena — okouzlena, protože, koneckonců víte proč, a rozrušena, protože teta soudí, že jsem měla být milejší. Těmi slovy mě nutí pochybovat o správnosti chování, s nímž jsem byla tak spokojená! Ne, nechci nikoho poslouchat, ať jsou k němu ostatní cukrouškové, já chci být, jak jsem se rozhodla.
U čerta, ať mi nemátou hlavu, ať mi nebrání! Každý dělá, jak chce. Jsem zdvořilá, jsem slušná — ať po mně nechtějí víc!
„Mám před sebou rozhodnutí, velké rozhodnutí,“ říkám Pépinovi.
„Aha!“ vmísil se Girofla, „jaké rozhodnutí, podívejme!“
„Ptám se sama sebe,“ řekla jsem, když jsem si počkala, až se Pépino zeptá, jaké rozhodnutí, „ptám se, jestli mám nechat růst tyto vlasy, nebo je dál stříhat.“
„Měla byste si oholit všechny vlasy,“ řekl Záhadný.
„Nechte je růst, slečno,“ řekl Pépino.
„Myslíte?“ odvětila jsem, aniž bych si všimla Záhadného.
Ale protože všichni jeho poznámku slyšeli a opakovali ji.
„Co? Co jste mi řekl? Neslyšela jsem.“
„Řekl jsem, že byste si měla oholit vlasy, ale pod podmínkou, že mi je všechny dáte.“
Neodpověděla jsem nic a pokračuji s Pépinem. Co jsem mohla odpovědět! Jeho slova nelze přičíst ničemu jinému než svrchované drzosti, nebo svrchovanému hněvu. Drzé lidi neslyšíme, když je nemůžeme rozdrtit, a co se hněvu týče, co se hněvu týče — nejsem tak domýšlivá, abych věřila, že se na mě hněvá.
Ale předpokládejme, předpokládat se může vše — ach! Ne, podrážděnému muži se nesmí odpovídat o nic víc než drzému.
Giroflé u nás večeří do jedné ráno a tím nejroztomilejším způsobem říkáme tak roztomilé věci, že opravdu — ti pánové, co nejspíš večeří ve stejnou dobu jako my, by neřekli víc. Ale buďme k sobě spravedlivé — říkaly jsme ty věci — jak to říct? — zkrátka... s takovou grácií a závojem, že se víc tušilo, než slyšelo, a když to člověk uhodl, zůstal celý omámený tím, jak to bylo řečeno, nebo ukázáno, neboť často ani neříkáme — podíváme se na sebe a je to hotové, a vybuchneme smíchy. Kdyby to mohl někdo slyšet, obdivoval by naše způsoby hodné nejjemnějších večeří, nejjemnějších soupé.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „buona compagnia“. ↩
Pozn. překl.: Drama Alexandra Dumase st. (1832), doslova „Nesleská věž“. ↩
Pozn. překl.: Fraška Alfreda Hennequina a Alfreda Delacoura (1875), doslova „Proces Veauradieux“. ↩