Neděle 24. října 1875

Jdeme pro mé Grácie, abychom šly spolu do kostela; kousek před jejich domem nás Překvapivý předjede a okázale zvedne hlavu před okny Sapogenikovových.
Ale protože jsem se včera rozhodla, že se jím už nebudu zabývat, nerudnu a neříkám ani slovo.
Jsem zcela přirozená a škádlím Olgu, která je rudá a rozechvěná. Dávám jí Bibiho jen tak jako kohokoli jiného, a ona je nadšená.
Nezlobím se na sebe, řekla jsem hloupost jako talisman, ten talisman neměl úspěch, nuže, nechci si dělat zlou krev. To hlavní, čeho se nejvíc bojím, je všeobecné pohrdání. V nouzi se spokojím s pouhou zdvořilostí, jen ať se neodvracejí, a jsem v klidu.
Giroflé září, provdáváme ji za Girofla a každý komponuje budoucí scénu. Projevuje se hodně představivosti a smějeme se příběhům jedněch o druhých. Je to zábava, chci říct kratochvíle, kterou mezi sebou hojně pěstujeme.
Antonov — nevíte, co je to Antonov — to je dost kuriózní člověk, sám vypráví svůj příběh. Byl ubohým příručím v nevímjaké krámě v Petrohradě, když si uvědomil, že je hloupé hnít na dně. Uvědomiv si to, našel si věno i s ženou, nesmírně ošklivou, a stal se sám obchodníkem. Jako obchodník s galanterií si udělal velké jmění, šest set tisíc rublů, říká se, pak opustil ženu a vyplatil jí odškodné, zlikvidoval, prodal svou firmu a přijel s herečkou, zpěvačkou, do Nice, té úslužné nádoby na vše, na růžový lístek stejně jako na vavřínový list.
Herečka, paní Kronnebergová, platila za jeho ženu. Majíc hezký hlas, zpívala v Opeře, s úspěchem, dosaženým zejména díky svému postavení, ruská dáma, kvaziamatérka atd. Přes Operu se Bibi-Antonov seznámil s celebritami Nice, totiž: Saëtone, d'Audiffret otec a syn atd.
Jednoho krásného dne ho paní Kronnebergová nechá na holičkách, Bibi-Antonov dělá dobrou tvář ke zlé hře, koupí pozemek na silnici do Villefranche a staví si dům. Je velmi komicky oblečený, s diamantovými knoflíky. Malý, tmavý, působí kulatě, s rybíma očima, je mu pětačtyřicet let, ale vypadá nejvýš na třicet. Mluví jen rusky, žádné vzdělání. Důvtip? Praktický důvtip, spekulační, peněžní — důvtip zbohatlíka.
Vpravdě si ten popis nezaslouží, ale přišel k Nině, pak k nám, a za týden uspořádá u sebe slavnost na oslavu svého domu. Vysmíváme se mu a každý vtipkuje na jeho účet. Je dva roky vdovcem a touží si vzít další společnici. Marie se mu líbí, my se tomu dost smějeme, díky Bohu.
Je teplo, vycházím na promenádu pěšky s Giroflé. Svědomitě prohlížíme zahrady Gioie a Rosalie Léonové přes mřížoví.
Dovolte, abych se k tomu vrátila. Dovolujete. Dobrá, je to proto, abych řekla, že myslí-li Bibi na Olgu doopravdy, mám to raději než cokoli jiného. Aspoň mám ten objekt na dosah. Bídná útěcha.
Zase jsem našla své nitro, je co nejklidnější a dívá se na můj povrch a krčí rameny.
Máma s tetou si vezmou fiakr a nechávají nám landau.
Dina, já, Marie a Olga. Jsem v bílém a hezká, letní klobouk.
[Čtyři řádky škrtnuté]
Teprve když se vracíme na koncert po jednom okruhu po promenádě, se přiblíží, ráčí se přiblížit pan Emile d'Audiffret, v doprovodu věrného Fiouloulou. Řekla jsem, že Chevalier a Fiouloulou jako jediní složili návštěvy? A podívejte se, ti dva nejhorší.
Ráčí dokonce říct, jak hezký kočár, že je to opravdová kytice květin atd.
— To jsem právě před chvílí říkala, říkám.
A to je vše. Sotva pár slov vyměněných a hned se loučí. Přesto, byli jsme spolu, ve stejné skupině, a já ho shledávala dost milým. Ale Fiouloulou! Mluvil velmi rychle do obou uší Emilových, bez přestání; řekl by člověk, že mu našeptává pro představení. Někam se opožďovali, šli poslouchat Marii Ambrovou, myslím, u nějakých Rusů. Imbecilové.
Vracíme se v půl osmé.
Usedáme k pianu, Marie doprovází s Olgou. Dám se do svého Orfea a Eurydiky a strhnu celou bandu do „Giroflé-Girofla" — tančíme jako šílenci a zpíváme, na zemi po celé délce salonu: Bihovetz, Walitský, Barnola, Nina, všichni, všichni jako v „Giroflé-Girofla"; jsme udýchaní a nemůžeme přestat. Barnola si poskakujíc nasadí ženský klobouk a dělá stydlivou za záclonkou, se svou tmavou vousatou tváří!
Trvá to dost dlouho, loučíme se v tanci, ve skocích, je trochu těžké si podat ruku, protože zatímco jeden stoupá, druhý klesá, jako mořské vlny.
Šílenství zachvátilo všechny, bylo to rozkošné. A když zůstaneme samy, mluví se o Překvapivém. A říkají, že se mi líbí, a já říkám, že ne, ale že vždy potřebuji někoho a že po pravdě jedině on tu může nést jméno muž.