Pátek 22. října 1875

Vstávám brzy ráno, musela jsem tedy chvíli čekat, abych se dozvěděla, jestli je tu. Neodjel! Ale to je ještě horší, řekla jsem si, když se otevřely okenice.
Prší, ale ve tři překrásné počasí a vycházíme. Jdu pěšky s tetou.
Ten muž je na balkoně klubu.
A hle, Olga v oblacích — jejich dům je vedle klubu a ona je u okna, zatímco on je na balkoně.
Kočár zastaví přímo před lavičkou, kde sedí, Bibi a Laurenti. Nemůže jinak než vstát a přijít pozdravit. Ta ohavná bytost říká mámě, že se ty slečny příliš parádí a že by je oblékl do pytloviny.
— Tak vy hned nastoupíte do kočáru, slečno? řekl mi, zatímco jsem si oblékala kabátek.
— Ano, pane, dost jsem se nachodila, řekla jsem nejistě, rozzlobená a rozrušená.
Za chvíli projíždíme znovu a vidíme tytéž lidi na téže lavičce a Saëtone je s nimi.
Máma s tetou říkají, že se zabývá Olgou, já mlčím zuřivá. Nakonec vybuchnu nadávkami proti všem těm Nicejcům. Zaslouží si to.
— Co je to za chování?
— Kdo o ně žádal?
— Přišli a teď ani nesložili návštěvy!
Zlobím se přede všemi. Stoupáme k Nině.
Ta bláznivá Marie, co věří v návrat Cimy!