Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 23. října 1875

Zapomněla jsem vyprávět svůj včerejší sen. Viděla jsem myši, na které jsem poslala kočky, které je zadusily — pak se ty myši proměnily v hady a zalezly do svých děr, zatímco kočky se vrhaly na mě, zvláště jedna, co mě škrábala do pravé nohy.
To je včerejší den.
Chtěla jsem číst, chtěla jsem myslet, chtěla jsem plakat! Nemohu nic! Psát a psát, to je vše, co mohu.
Poprvé za týden mě nebolí hlava a cítím se naprosto dobře a jsem růžová.
Ráno jsem byla u mámy se všemi ostatními.
— Podívej se, Nadino, řekla, jak Marie hubne, opravdu ve městě řeknou, že to je proto, že...
Neslyším konec, země mi zmizí pod nohama a padám do křesla a zakrývám si tvář rukama.
To mi ještě chybělo! A zase ta myšlenka pochází od mé matky. Ach! Za to ji nenávidím! Bože můj, co jsem tedy provedla! Co jsem provedla! Jak vykoupit své zločiny? Jestli si mám uříznout prst pravé ruky, uříznu si ho!
Co dělat! Co jsem provedla? Spáchala jsem tolik hrůz, že můj trest nemá hranic! Bože můj, Bože hrozný, Bože neúprosný!
— Dino, Dino, šeptala jsem, vidíš, rozumíš mi, vysvětlila jsem ti svou hrůzu a svůj strašný přízrak! Co je to za kletbu! Ach! Ano, kletbu. Vidím dobře, že na tomto světě pro mě nic dobrého není. Jak chcete žít, když všechno chybí, všechno padá, všechno se odvrací! Člověk má odvahu do jistého bodu, osměluje se, doufá, ale přijde chvíle, kdy už nemá sílu!
Dobrá! Posmívejte se, zhýčkaní lidé! Cože! Řeknete mi, odvažujete se pronášet taková slova, když vaše matka žije, když máte tetu, co vás zbožňuje, dům, co vás poslouchá, jmění k dispozici, když nejste ani chromá, ani nemocná! Pokoušíte Boha!
To mi řeknete a já vám odpovím, že život je tvořen z malých věcí, tak jako těla jsou tvořena z molekul. Když všechny molekuly shnilejí a jdou k čertu, tělo nemůže dál existovat; právě tak život — když všechno, co ho skládá, zabarvuje, činí milovaným, když se to vše obrátí ve zlé, selže! Když vše, vše uniká, když se ani nejmenší přání neplní, když vše mizí, když vše klame! Ne, pokračovat tak je nemožné, a proto věřím, že si mě Bůh brzy vezme zpět. Ne nadarmo se letos rozbila dvě zrcadla.
Řekne se, že když je člověk mladý a zamilovaný, má často chuť zemřít. To je nesmysl — nemám nejmenší chuť zemřít, ale předvídám svou smrt, neboť tak zbytečný, tak ubohý život nemůže trvat.
K čemu jsem dohnána! K tomu, abych řekla, že miluji d'Audiffreta. Řekla jsem to jako talisman a ten talisman se obrací proti mně, nic z toho nevzešlo a zůstávám se svými výdaji za prohlášení, se svým ponížením, se svou hanbou!
Dnes ráno jsem měla chuť se smát a říct, že to ne já jsem řekla miluji ho, ale že to bylo Bibi. Dnes večer žertovat nemohu.
Ostatně ani sama nevím, jestli je to pravda.
Chvílemi jsem si jistá, chvílemi se mi to zdá nemožné a nepravděpodobné. Co mě raní nejvíc, je to, že nikdo nepřichází — nechápu ty lidi. Proč se seznamovat, chodit každý den, navyknout na sebe a pak najednou, bez důvodu se odvrátit! Snad ostatním to nic nedělá, ale mě to raní, zarmucuje, zasahuje do srdce. Možná je to směšné, ale je to tak.
Desetkrát jsem se přerušila, abych plakala. Pokaždé, když si vzpomenu na to léto a srovnám ho s přítomností, jsem naprosto nešťastná.
Což není zásluhou mít něžné srdce, přilnout k lidem? Nemám žádné zásluhy, jsem nehodna všeho, Bože můj!
Potkaly jsme toho muže ve městě, u pošty — landau bylo napůl zavřené a pozdravil jen mámu. Jindy, zanechavše mámu a tetu na nádraží, ho potkáváme u veřejného parku, ale tentokrát jsem to já, kdo ho téměř nepozdravil — zamyslela jsem se a ten stupidní napůl zavřený landau mě donutil trochu vysunout hlavu, abych odpověděla na pozdrav Nicejce.
Stoupáme k Sapogenikovým. Olga září — nepochybně ho viděla a on ji zvlášť pozdravil. Je na nejlepší cestě popletit hlavu té dívce, tomu ubohému dítěti, které jen co jí někdo sundá klobouk nebo se usměje, představuje si všechna nebeská štěstí.
Byly jsme na balkoně, z něhož je tak krásně vidět na balkon klubu. Držela jsem Giroflé kolem pasu a měla jsem velikou chuť ji stisknout, udusit, tak mě ta blízkost učinila žárlivou a tolik závistivých myšlenek se navalilo.
Dříve to byla Gioia, teď je to Olga. A co kdyby to vzal vážně!!...
Ach! Pak mi nezbude než se oběsit ponížením.
Dát přede mnou přednost Olze, Olze, Olze!
Ale blázním! Nedává přednost nikomu. Kokota odjela nepochybně proto, že neměl dost peněz, a on se baví tím, že cestou trápí hlupáky jako já.
Byli jsme u de Daillensové, mluvilo se o obětích.
— Ach! Já, řekla, to nemám ráda a nejsem pro to stvořena, ale taky nechápu ty nešťastné vášně, jak se říká — nemohu milovat toho, kdo mě nemiluje, shledávám to podlým a rychle se odpoutávám.
Na, chyť si to, holka má. Ztratila jsem veškerou sebeúctu, všechnu! Jsem otupělá, stávám se nevím čím, dovoluju si nejohavnější věci.
Dokud jsem terffiduovala, to šlo, ale milovat! Řekla jsem to v naději na úspěch, jako v té pohádce... a nenacházím než výčitky! Vyčítám si ten okamžik. Nic opovrženihodnějšího než žena klopýtající na každém kroku, natahující ruce, nabízející srdce, a marně, marně, marně!
Zuřím při pomyšlení na své ponížení a jeho triumf! Když mi nejen nedvoří sebemenší dvůr, ale ani nepřijde, ani nenechá svou vizitku, jak vyžaduje ta nejprostší zdvořilost — nuže! Právě tuto chvíli si vybírám, abych řekla v pokorné póze a s očima plnýma slz: Miluji ho!
Kéž bych se mohla rozšlápnout jako hmyz!
Mezitím jsem si vyrobila malé rohy ze dvou růžových větviček plných trnů a bez listů, které jsem spojila kadeřinkou vlasů, aby se skryla nit, a které nazývám „koruna mučedníka" jako v Židovce, a budu ji nosit až do rehabilitace. Ano, nyní se chystám odškodnit v Římě — proč bych tam měla být šťastnější než zde? Nechci dělat plány, abych neměla další zklamání tak kruté jako tohle. Ať je to jakkoli, budu nosit svou „korunu mučedníka", dokud se nepomstím nebo neodškodním, jak kdo chce.
Mám moudrý, výtečný rada sama pro sebe: nechat toho Girofla na pokoji, otřepat se, nadechnout se jako po dlouhé únavě a přestat na to myslet. Je jasné jako den, že nemám na co čekat; trvám-li na svém, snižuji se, stáhnu-li se, byť trochu pozdě, vycházím z aféry s jakousi ctí a budu si celý život vděčná za ten ústup, zatímco setrvám-li, nedělám si nic než výčitky a lítost.
Stáhám se, následuji svou radu, otřepávám se, nadechuji se (vstala jsem, abych to udělala), otevírám doširoka oči, třesu hlavou, abych z ní vyhnala ošklivé myšlenky. Cítím se lépe.
U čerta! Dokažme, že nejsme tak snadno poraženy, jak si myslí! Dokažme krásnému Nicejci, že člověk před ním nepadá vždy na kolena. Zuřím na sebe, žárlím na minulost, závidím šťastným ženám, které jsou obklopeny, vyhledávány — závidím jim, až bych plakala, křičím v sobě, ptám se, v čem jim jsem podřadná! Je jich tolik — a hloupějších a ošklivějších! Jsem prokletá? Ne, nechme toho. Slíbila jsem, že na to přestanu myslet, slíbila jsem být silná: Budu silná.
Budu jako dříve říkat, jak a kde jsem ho viděla atd., ale zakáži si sentimentální myšlenky! Budu si neustále opakovat, že je to hanba, že je to nedůstojné! Že se pokračováním snižuji. Vezmu si příklad z mužů. Ach! Jak je nenávidím za jejich aroganci, za jejich železný charakter! Povznesu se nad ně, nad něj. Dokončil mou výchovu, jsem vyléčena. Pár ztracených iluzí, pár zklamaných nadějí a jsem z toho venku. Chtěla jsem říct, že chmýří srdce je vytrhané, ale to není pravda — mé srdce... je nedotčené. Můj duch je zhořklý. Zklamání ničí člověka.
Obalme své srdce trojitým bronzem... a ani to nedovedu, vycházím z aféry o pár per méně, ale vycházím celá a pera dorostou tak dobře, že to nebude znát.
Nechci už toho muže milovat. Nechci na to myslet, nechci se už pokoušet mluvit jako dřív. Zakazuji si to!