Středa 20. října 1875

Bibi vstává ve stejném rozpoložení jako včera, je trochu smutná. Ale za dvě minuty je to pravý opak. Jde do pavilonu a s viditelným uspokojením zjišťuje, že slovo Bibi dala všem.
Dostává dopis od Bibi-Marie, která jí říká Bibi a Bibi říká všem. Když slyším, jak ostatní každou chvíli říkají Bibi, cítím se hrdá, jako bych Bibiho přivedla na svět.
„Co je to, Bibi?“ zeptala se máma s úžasem.
„Ale to je slovo nebo jméno té potvory, co každou chvíli ztrácí kalhoty,“ odpovídá teta.
Nikdy jsem si toho nevšimla. Walitský ho předvádí všemi možnými způsoby. Teta říká, že vypráví rozkošně. Je to pravda, člověk se vždycky nasměje.
Co bych nedala, Panebože, abych byla v tuto chvíli obklopená! Odešel a já jsem sama. Ach! Zuřivost! Dala bych všechny své diamanty, abych byla v těch posledních čtrnácti dnech hodně obklopená a hodně obletovaná.
Je to nemožné, ještě tu není dost lidí. Nejsem v módě!
Ach! Bože můj, jak bych chtěla být v módě! Jen na těch čtrnáct dní tady! Panebože, tolik Tě prosím! Ach, učiň zázrak. Je to jediná pomsta, o kterou žádám, o kterou úpěnlivě prosím. Panebože, laskavý Pane, Svatá Panno, slyšte můj hlas!
Kdybych byla v módě, bylo by mi jedno, že Bibi odpadl, ale byl jediný, odešel a já nemám nikoho. Kdybych byla v módě, nebyl by odešel úplně.
Bože můj, udělej, ať jsem v módě. Bože můj, cítím, jak je ta modlitba směšná, a přesto ji opakuji. Panebože, udělej, ať jsem v módě.
Ano, ale jaký zázrak to dokáže? Kvůli Bibimu za mnou chodili všichni ti oškliví Nicejci. Už žádný Bibi, už nikdo!
Mám novou vášeň. Bakara. Mám nadpřirozenou touhu jet do Paříže. Kvůli svým toaletám, které se mi zdají nepodařené. Ale o tom až potom. Padaly kroupy, pršelo a nakonec se dá vyjít ven. Zavlekli mě do nejrůznějších obchodů, což Bibi nudilo. Pak jde Bibi pěšky s tetou, Bibi je v tmavých krátkých šatech a šedém klobouku, Bibi je trochu bledá.
„Zrudněte předem,“ řekla jí teta, „jde tu váš krasavec, co ztrácí kalhoty.“
Vzdálenost nebyla dost velká, aby se do ní zrudnutí vešlo, a Bibi zrudla právě ve chvíli, kdy Bibi oslovil tetu.
Bibi nejdřív na omluvu řekne, že je tu teprve tři dny.
Jde s oběma dámami po promenádě a zase jako by všechny oči tu skupinku hltaly.
Co tu mají? A co je na tom tak mimořádného?
Podle toho, jak se Bibi blížil, chtěl se postavit vedle Bibi, ale teta ho obratným manévrem odsunula doprava a postavila se mezi oba Bibi. Bibi nemluví s Bibi a Bibi je tím dotčena.
Když Bibi odešel, teta předstírala, že se zlobí. Nazvala ho tím, kdo každou chvíli ztrácí kalhoty, řekla, že má poškrábaný nos, nazvala ho darebákem, ničemou, řekla, že nás potkal naschvál, že jasně vidí celou jeho hru, že Bibi je odporná potvora, ohavná bytost, podvodník, podlý pozér, že to vše dělá naschvál.
A Bibi se vrací domů celá rozveselená a oživená.
„Na shledanou večer, madam,“ řekl Bibi při odchodu.
Dnes večer se poprvé hraje „Alice de Nevers“, komická opera od Hervéa, a naše lóže je dávno zamluvena. Lóže u jeviště v prvním patře napravo, lóže Gioie.
Oblékám se s větší péčí než obvykle. Účes Marie-Antoinetta, jen bez pudru. Všechny vlasy vyčesané nahoru, i ofina vpředu, nechávám jen několik pramínků z každé strany. Odkryté čelo, tak krásné a bílé, mi dodává královského vzezření. A vzadu nechávám splývat dvě dlouhé a široké lokny, zvlněné a stočené jen na konci.
Šaty z taftu barvy holubího hrdla a bílé fichu. Slovem Marie-Antoinetta v plné míře. Cítím se dobře a shlížím na ohavný dav z výšin své vznešenosti.
Ve chvíli, kdy přistupuji k přednímu okraji lóže, vchází Bibi do křesel v přízemí. Sapogenikoffovi jsou v lóži v prvním patře.
Osvětlení jako za dne. Hodně se na mě dívají, a dívají se dobře.
Na Bibiho jsem udělala dobrý dojem, to cítím. Zpočátku se nemohl ubránit a díval se na mě jako ostatní, ale potom upřeně hleděl na jeviště a dělal přitom grimasu, která ho velmi hyzdila.
Bihovetz přichází, Barnola přichází, Coco přichází, Walitský přichází, Fiouloulou přichází. Ale Bibi byla tak zabraná do Bibiho, že sotva stačila odpovídat na to, co jí kdo říkal. Bibi se zdálo, že se podobá paní du Barry — byl to pravděpodobně jen takový pocit.
Bibi si o každé přestávce chodila sednout dozadu do lóže, aby v případě návštěvy nemusela každou chvíli otáčet hlavu. Ale přichází poslední dějství a tentokrát se Bibi posadí do křesla vlevo, skvěle osvětlená nástěnným svícnem vedle — Bibi zářila.
Bibi a Enoteas jsou u paní prefektové. Vidíte Bibiho, jak si hraje na vážného muže a chodí jen k prefektovi!
Ve chvíli, kdy se zvedne opona, obě ty krasavice vstanou a za minutu jsou u nás. Přijímám je naprosto přirozeně.
Máma právě odešla. Teta s námi zůstala.
Na promenádě jsem na něj mluvila a on neposlouchal, dnes večer na něj nemluvím vůbec, a tak mluví on na mě.
Vypadá podivně;
„Jak zvláštní kus!“ říkám, „nic jsem nepochopila.“
„Za pár dní vám ji převyprávím,“ řekl Saëtone, „přijdu k vám a převyprávím vám ji.“
„Ach ano, přijdete, až už tam nebudu, zrádče!“
„Cože, to je jisté, vy tedy odjíždíte?“
„Inu ano, pane.“
„Ale ne,“ řekl Bibi, jako by ho píchli špendlíkem, „slečna neodjede.“
Neráčím odpovědět. Saëtone odchází. Bibi zůstává ještě několik minut, jsem zdvořilá, skoro milá, ale chladná. Přešlapuje a ptá se mě, jestli stále maluji.
„Ano, stále.“
„A jsou ty čtyři kouty hotové?“
„Ano, jsou všechny vyplněné.“
„A dají se vidět?“
„Je to dobře schované, tam nahoře, tam nahoře.“
Ještě pár slov a Bibi mi stiskne ruku a odchází. Ale ani dnes ráno, ani dnes večer necítím žádné zachvění. To mě čím dál víc utvrzuje v domněnce, že vycházelo od něj, protože kdyby se to ve mně mělo někdy zachvět, bylo by to teď.
Hervému se dostalo ovace, ale také ho vypískali. Kus to daleko nedotáhne.
U východu potkáváme Sapogenikoffovy.
„Byla jsi nádherná!“ řekla mi Marie.
Bibi u východu není.
Doma se vrhám k mámě. Musela jsem jí přece povědět novinky.
Mluví se o Bibim a o mně.
„Začal se svými manévry po tom vysvětlení na vesnickém plese,“ řekla teta.
„Ale jaká vysvětlení,“ volá máma, „pořád se na to ptám.“
„Hloupost,“ říkám, „jakou říká každému.“
„Ale řekl vám tedy, že vás miluje?“
„Asi tak.“
„Tak to jste mu měla odpovědět vážně, měla jste říct: ‚Pane, sám nevíte, jestli mě milujete, tak málo mě znáte.‘“
„Ach ano, výborně, a on by mi odpověděl: ‚Máte pravdu, slečno, vůbec vás nemiluji.‘“
Vy toho hada, to monstrum neznáte, a snadno se vám o něm mluví, ale to je gryf, to je bájné zvíře napůl nevím co, napůl člověk! Mrzí mě, že mu přikládám takovou důležitost — lidi, kteří mají jiné cíle, ráda za trest přecházím mlčením.
Tak vy nechápete, že nesmím propásnout jediný jeho pohyb, jediný jeho manévr, jak říká teta.
Jsou chvíle, kdy si myslím, že mu na mně vůbec nezáleží, a chvíle, kdy věřím, že dělá všechno naschvál, že manévruje.
To je ďábel, víte, a ten chlapec mi pocuchal nervy!
„Kosa narazila na kámen,“ řekla filozoficky Paní moje matka.
„No ano, právě to je na tom zajímavé.“
A povídáme si dál a dál a teta vypráví bez přílišných příkras všechny hlavní události za máminy nepřítomnosti a končí slovy, že ten krasavec je hrůza, co jen ztrácí kalhoty.
„A nakonec se za něj provdáš,“ řekla máma.
„Ne, ale jednou spolu budeme mít co do činění.“
„Slyšíš, Naďo?“ řekne máma.
Potom jdeme dolů večeřet a tam pronáším několik proslovů, říkám, co si myslím o té velké záležitosti.
napříč stránkou
Má krásná přítelkyně, pokud si dobře vzpomínám, to vy jste ho chtěla přilákat, a proto jste nasadila chlad a pohrdání, a teď si stěžujete! Na to, že se ten mladý muž stáhl, když viděl vaše nepříjemné způsoby — to není spravedlivé.
„A víte, s Gioiou je to teprve začátek, jsem si jistá, že ji budu mít ještě před sebou. Ach! Ale potřetí udělám skandál, dám jí facku. Je to hrozné, že? Ale co dělat? Myslíte, že je příjemné mít ji tam pořád!“
Jsem podrážděná. Ale taky on, otupělá, zvrhlá bytost, dává přednost samici, veřejné ženě před slušnou ženou. To je dráždivé, každý uzná.
Takové krásy chrlíme až do dvou a ve dvě jdu spát a předtím si vyložím karty. A karty, ty drahé karty, které mi všechno předpověděly, i shledání Bibiho s Pirátkou — to jsem považovala za Dinin sňatek. Nuže, ty požehnané karty mi říkají, že zvítězím. Vykládám je na Bibiho a: Bibi je zarmoucený, Bibi na mě myslí, srdcová dáma — ona je mu pod nohama, je neklidný, vzdálení kárové dámy — tedy mě — mu působí velký zármutek, je zuřivý.
Vykládám karty na Pirátku a poslyšte: Velká mrzutost způsobená mladou blondýnkou a tmavým králem, peněžní zármutek, neklid způsobený shledáním mladé blondýnky s tmavým králem.
Jak mi to říkaly, šílela jsem radostí a můj obličej stál za podívanou. Mně karty říkají, že uspěji a že najdu svůj klid v křížovém králi.
Nezapomeňme na dopis, který mi předpověděla de Daillens a který se tvrdošíjně vynořuje, a který mi přijde od křížového krále a který mě neuvěřitelně zaujme a rozruší a potěší a který bude zkrátka milostný dopis. To říkají karty, ne já. Já-Bibi jsem z těch předpovědí tak šťastná, že si mou radost nikdo nedovede představit.
Uléhám třikrát okouzlená a nedočkavá zítřka.

Poznámky

Pozn. překl.: Alice de Nevers: opera buffa o třech dějstvích, slova i hudba Hervé (Florimond Ronger, 1825–1892), poprvé uvedená v pařížském divadle Folies-Dramatiques 22. dubna 1875, kde propadla; toto je její první představení v Nice. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: opéra-bouffe. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „a giorno“. ↩
Pozn. překl.: Jeanne Bécu, hraběnka du Barry (1743–1793), poslední milenka Ludvíka XV., proslulá svou krásou. ↩
Pozn. překl.: Ruské přísloví нашла коса на камень, „kosa narazila na kámen“: našel se rovnocenný soupeř. Mariina kurzíva značí, že to matka řekla rusky. ↩