Úterý 19. října 1875

Vstala jsem, v sedm jsem byla u mámy. Cítím se podrážděná a bojím se, že každou chvíli propuknu v pláč. Chtěla bych si někam lehnout a nikoho nevidět.
Škoda, že nemohu zapálit č. 77. Přísahám vám, že jsem ochotná to udělat chladnokrevně, a s největším potěšením.
A také zapálit zámek. Dívala bych se, jak se oba pečou, a ani bych se nepohnula, ani by mě to nedojalo. Protože to udělat nemohu, aspoň na to myslím a píši to.
Ne, řekněte, dát kurtizáně přednost přede mnou! Představte si můj hněv! Já, královna, bohyně, já, kterou mají zbožňovat na kolenou, já, která nechci hnout ani malíčkem ze strachu, abych někomu neprokázala příliš mnoho cti!
Já, se svými myšlenkami! Já, se svou ctižádostí! Já, se svou pýchou! Já, já — a nechal mě na holičkách, černé na bílém, Emile d’Audiffret, lev z Nice, pán zámku Tour!
Dnes ráno jsem zase plakala. Ach! Bůh mi nikoho nepošle, neboť se musím na komkoli pomstít za Girofla.
Jeho samolibý a vítězný výraz je pro mě novou urážkou. Troufá si napodobovat vévodu, a není směšný, a drží se obdivuhodně.
Kde se u čerta naučil těm způsobům? Kde? U vévody, to je prosté prokristapána! A není se nač ptát, protože to vím velmi dobře. Ach! Kdyby mohl být směšný nebo sedlácký! Dosahuje plně svého cíle — to je člověk, kterému všechno vychází. Nedělá to naschvál, prostě si jde svou cestou; může snad za to, že je pohledný?
Přiznávám, že od chvíle, kdy jsem viděla, jak vchází ke Gioii jako pán domu, cítím k němu jakýsi respekt — počíná si jako vévoda.
Přímo na promenádě vejít k ní, a v doprovodu prefekta!
Ale jak k jejich sblížení došlo?
Najednou, jen tak — nechápu to.
Včera ukrást můj portrét, dnes jít na zelené bidýlko!
Jsem hluboce ponížená a nevím, jak se doma tvářit;
Všichni si vzali do hlavy, že ten muž byl můj, a budou se na mě dívat! Dina, máma a teta se tomu tématu taktně vyhnou!
Ach! Zuřivost!
Budou si myslet, že miluji, že mnou pohrdají. Ať mě pohltí země, jen ať jsem ušetřena té urážky.
Ach, Bože můj, Bože! Slyší mě vůbec! Existuje vůbec! Co říkám, je ohavné!
Po mnoha potížích se mi účes povede a vycházíme.
Nemohu vystát naši modrou krabici a naše herky! Připadám si malá, zmáčknutá, nevzhledná!
Fuj! Ošklivý pocit. Ale když projíždíme kolem veřejného parku, vidím zdaleka fiakr a v něm muže — nevím proč, ten muž, který byl ošklivý, mi připomněl vévodu, vidím ho živého a tak přirozeně, že mi srdce buší a „jsem z toho ještě celá bez sebe“ jako v „Giroflé-Girofla“.
A jak je krásný!
Krásný, krásnější než člověk, krásný jako bůh! Zbožňuji ho celým srdcem, celou duší.
Proč se mi zjevil? Ach! Ale na tom nezáleží, děkuji za to Bohu. Tak ho miluji!
napříč stránkou
Ta řeč patří Hamiltonovi — to jsou mi ale výlevy
Začíná zima, přichází ten studený vzduch, Nice je taková, jakou ji zbožňuji. Na promenádě je trochu lidí; po projížďce v modré krabici s mámou, Dinou a tetou jdu s tetou pěšky.
Pirátka se projíždí ve viktorii se dvěma krásnými černými koňmi. A já v modré krabici! Ach!
Girofla projíždí ve fiakru. „Tamhle Bibi,“ říkám a zdravím. Bibi je milý.
Nastupujeme zpět do kočáru a zastavíme u Niny. Zatímco Dina šla nahoru, přišel Walitský a řekl, že viděl Bibiho u kavárny, vážně opřeného o hůl. Vévoda se tak opíral. V tu chvíli jsem pocítila zuřivou touhu ho vidět, jeho, Bibiho.
Ale proč, hloupá holko! zeptala jsem se sama sebe. Eh! Prokristapána, pro tu radost ho vidět, odpověděla jsem. Zatímco jsem zvažovala, jestli za Bibim běžet, nebo ne, projede kolem nás a volá na kočího: „Zastavte tady, někde vlevo“ — a zdraví nás ještě jednou.
V mlze o páté mi připadal naprosto jako Bibi.
Dina říká, že pozdravil Olgu v okně. A Bibi z toho žárlí — tentokrát jsem Bibi já. Nemohu se toho slova zbavit. Jednou Bibi-Girofla řekl sám o sobě: „Bibi.“ Olga to několikrát zopakovala a dnes je pro mě vše a všichni Bibi.
Říkala jsem tedy, že Bibi-já žárlila na ten pozdrav. Žárlivá na vše! Bibi byla v tu chvíli okouzlena tím, že viděla Bibiho, a šla domů, a znovu spatřila Bibiho, jak zcela nenuceně drží Saëtona kolem krku.
Bibi se zdaleka neodvrací, jak Bibi předpokládala.
Bibi je napůl šílená holka a její nálada se mění desetkrát denně. Dnes ráno plakala a teď má tak veselou náladu. Už nic tragického, vidí vše růžově a chce vidět jen tu dobrou stránku. Elegie, ponížení — to bylo dobré pro ráno, ne pro teď. Teď se Bibi prošla kolem páté, je tak krásně, už žádné slunce, lehká mlha, jako když tu byl vévoda, obličeje v soumraku splývají, protože ještě není noc a už není den, je svěže, a Bibi je tak spokojená, že upřímně přiznává, že je do Bibiho poblázněná, že jí připadá rozkošný a že je opravdu ten nejokouzlivější Girofla, jakého si lze představit. Všimněte si, že Bibi neříká nejokouzlivější muž, Bibi říká Girofla — pro Bibi existují lidé hamiltonského typu, lidé giroflového typu, lidé saëtonovského typu atd.
Bibi a její Grácie vymazaly slovo láska ze svých slovníků; na jeho místě je: terffiduer — od Terffidua. Enoteasser — od Enoteas. Pépiner — od Pépino.
Bibi si vyhrazuje slovo hamiltonner jen pro sebe.
Takže ona terffidue Girofla.
Bibi by ho ráda sledovala a viděla, kdy se vrátí k Pirátce, ale za prvé Bibi nemůže a za druhé jí to připadá zbytečné.
Bibi se líbí, že všichni Bibiho znají — stačí říct pan Emile a hned se ví, o koho jde. Bibi miluje veškerou popularitu a je okouzlena tím, že Bibi je populární.
Ráda by šla nahoru, ale přichází Bibi-Bihovetz a Bibi-Coco a večeří se a ona zůstává celý večer, a všichni se hodně smějí — většinu času mluví Bibi. Neví, jestli se smáli ze zdvořilosti, nebo protože Bibi byla opravdu zábavná.
Nakonec říká všem Bibi a napadne ji jet v sobotu do Paříže. A Bibi pojede do Paříže, neboť Bibina teta jí nedovede nic odmítnout. A hlavně, mezi námi, teta a máma si myslí, že jsem velmi zasažená hanebností Bibiho-Girofla, a rády by mě odtud odvezly, a místo aby se mé cestě do Říma bránily, samy si ji přejí. Ať je příčina jakákoli, výsledek se mi hodí.
A konečně Coco učí Bibi hrát bakara (jak se to píše?) jako v klubu, a za dvě minuty Bibi umí hrát a představuje si, že je Girofla a že je v klubu, a je z toho nadšená a pyšná.
Nic z toho není hodno vážné ženy.
Řekla jsem, že Bibi terffidue Girofla. Za nějaký čas, až si to přečtu, budu zuřit a Bibi nebude mít pravdu. Bibi všude hledá příklady žen, které milují jako ona, chtěla by vědět, jestli to není pod její úroveň, terffiduer bytost, která na ni plivá.
Bibi soudí, že terffiduer se dá za jakýchkoli okolností, a je to dokonce velmi pikantní, a že to dodává jakýsi kalhotový charakter, terffiduer takto.
Bibi uléhá okouzlena vším.

Poznámky

Pozn. překl.: Jak sama píše, Marie cituje Giroflé-Girofla, operu buffa Charlese Lecocqa na libreto Alberta Vanlooa a Eugèna Leterriera (Brusel, 1874), kterou toho podzimu v Nice viděla znovu a znovu. ↩
Pozn. překl.: Viktorie (victoria): lehký, nízký otevřený čtyřkolový kočár se skládací stříškou nad sedadlem, pojmenovaný po královně Viktorii a tehdy velmi módní. Mariina vlastní „modrá krabice“ je rodinný landau (16. října). ↩
Pozn. překl.: Audiffret (Bibi-Girofla) jednou nazval sám sebe „Bibi“, což v lidové francouzštině znamená „já“; Olga to převzala a Marie teď tak říká všem, i sobě, a následující stránky o sobě píše ve třetí osobě jako Bibi. ↩