Pondělí 18. října 1875

„Marie,“ říká Dina, když vchází k mámě, „okna tvého pána a vládce jsou otevřená.“
Co říkáte na pán a vládce? Pro mě to zní příjemně. Slabí lidé by se cítili poníženi, ale já ne. Naopak bych si chtěla dobrovolně vytvořit pána a vládce. Jsem v tom jako muž — líbilo by se mi na okamžik odložit svou sílu a pýchu a dobrovolně se učinit otrokyní.
Vše, co člověk dělá svobodně, je pro něj velké.
Teta vypráví mámě „Frou-Frou“ s komentáři a narážkami a končí slovy, že jakmile se provdám, nesmím jezdit do Nice, protože „ce.“ (velmi výrazné ruské slovo) se nikdy neožení a „bude z toho román“.
Naopak, jakmile budu vdaná, hned přispěchám do Nice. Předně proto, že Nice zbožňuji, strávila jsem tu pět let, vyrostla jsem tu. A pak ještě nevím proč.
Naši s Ninou a Cokem odjíždějí hrát do Monaka.
Mé Grácie přicházejí k nám (bílé šaty, můj klobouk, sluší) a procházíme se ve čtyřech velmi slušně.
Zastavíme se u Niny pro šaty.
„Tamhle,“ říkám, „Bibi, já zrudnu.“
Viděla jsem ho přicházet dost zdaleka. Při pozdravu jsem zrudla. Je trochu bledý.
„Uprchlý z klece,“ zvolala Marie, „s náramkem na noze!“
„Ano, uprchlý ze zeleného bidýlka.“
„Ach! Je tu od té doby, co je tu Pirátka,“ říkám, „jen byl dosud inkognito, pod jménem Rossignol che vola.“
A takové řeči se křižují s úžasnou rychlostí. Nutno říct, že zelené bidýlko, které jsem včera uvedla do oběhu, je stejně v módě jako řecká čapka.
„Vystupuje z fiakru,“ řekla Marie, která seděla naproti mně, „jde pěšky.“
„K nám, nebo tamtím směrem?“
„K nám.“
„Počkejme ještě okamžik, chci vidět, jak jde kolem.“
A jde kolem s prefektem.
Dříve by ke mně přistoupil. V duchu si vzpomínám na všechno od začátku, na každé slovo, na každé gesto, a to jen dokazuje, jak se všechno změnilo, a nikdo by nevěřil, jak mě to bolí.
Potkáme ho ještě dvakrát: byly jsme v kočáře a stihly jsme dvě kolečka, zatímco on šel po promenádě.
Pak jdeme na terasu, Gioia projíždí, zastaví se před svým domem, ptá se na nevím už co, čeká okamžik — v tu chvíli Nicejec přejde ulici, pomůže jí z kočáru a vejdou spolu dovnitř. Prefekt se vrací sám. Už nebylo na co se dívat, šla jsem dovnitř, převlékla se u mámy, mlčky, zatímco Olga zkoušela prohodit pár poznámek, na které jsem neměla sílu odpovídat.
Pravda je, že jsem v podivném stavu. Ale přijde Barnola a my ho přijímáme příšerně oblečené, ve flanelových kabátcích, ale smějeme se jako šílené, úplně jako by tu nebyl.
A pomyslet, že si vzal mou fotografii!
Barnola je milý, vždycky vyrovnaný, pořád stejný. Vyptává se mě na Saëtona a spol. Co jsem mohla říct? Copak se s někým vídám kromě Galuly?
Ach! Ti lidé jsou podivná zvířata. Proč se jen seznámili? Máma s tetou se vracejí v deset a ještě zůstáváme do jedenácti v jídelně.
Mluví se o mém hlase.
na okraji
Říkala jsem Giroflé prostě Giro, protože herec Tiste to tak dělal v operetě a velmi vtipně
Doma se zavřu v pokoji, postavím se před zrcadlo, dlouho se na sebe dívám a pak tiše, bez hnutí, začnu plakat.
„Ale ty ho miluješ!“ řeknou mi. „Ale já to nevím!“ řeknu já. „Ráda o něm mluvím, usmívám se, když se o něm mluví, strašlivě mě zajímá, Gioia mě dohání k zuřivosti. Kdyby mě miloval, milovala bych ho.“ „Dobrá, ty ho miluješ,“ řeknou znovu.
„Ne,“ řeknu tentokrát, „hlava je silnější než srdce, a ostatně se domnívám, že u mě je srdce v hlavě. Nikdy nebudu milovat první. Je dobré si tu poznamenat, že kdo plivá do vzduchu, plivá na sebe. Co jsem chtěla udělat já, to udělali mně.“
Napálená, zesměšněná, zničená, spálená!
Nejvíc mě zraňuje vzpomínka na to, jak to bylo dřív. Rozdíl je tak šokující, tak pro mě urážlivý, že z toho mám pokaždé vývrtku v srdci.
Být tak ubohá a nemoci si říct: Miluji ho! To je hrozné.
To já musím lézt po čtyřech, morálně.
Barnola viděl předevčírem v divadle Robensona, to na mě udělalo velký dojem, ale není si jistý, neví, jestli to byl Willis, nebo Robenson.
Jak mohl být tak smělý! Jak se opovážil dělat se mnou to, co s ostatními! Jak si ke mně mohl dovolit takovou drzost! Dvořil mi, celé město mluvilo, křičelo, a teď!
Ach! To falešné, to ošklivé postavení!
A já hloupá, já pošetilá a bláznivá! Šla jsem se s ním procházet za domem! A ani při sebemenší příležitosti jsem ho neusadila! Ach! Jak jsem byla zbabělá!
Nejošklivější je, že jsem celou dobu věděla, jakou hru hraje. Ano, ale doufala jsem v něco jiného.
Líbila jsem se mu, byl do mě dokonce trochu zamilovaný, a teď, když to přestalo, pláču vzteky.
Vrátil se ke Gioii, fuj! ta hnusná věc. Kurtizána, námezdnice. Veřejná žena. A on ji miluje. Nepochybně ji miluje, jinak by na zeleném bidýlku netrávil celý život.
Je to opravdu tak podlá a opovrženíhodná věc, milovat toho, kdo vás nemiluje, jak si myslím? Ne, není to opovrženíhodné, a ostatně co dělat, když se to stane? Když člověk nemiluje, snadno se ohání tou nejpyšnější hrdostí a za podlé a nehodné pokládá to, co mu připadá docela prosté, když miluje.
Tak tedy, přiznejte, že milujete toho malého sedláka, toho krásného Nicejce, toho člověka tak prostého, přiznejte to!
Kéž bych mohla něco přiznat. Stokrát jsem na pokraji přiznání a pokaždé, když jsem na tom pokraji, celá má bytost se tak bouří a protestuje proti tomu nehodnému přiznání, že se ve mně všechno obrátí a že sama už nevím nic.
Ach! Konečně jsem přišla na to, jak vysvětlit, co se ve mně děje.
Bylo by mnohem jednodušší vyprávět vše, co se děje, a pak říct: miluji toho muže. Hned by se všechno pochopilo.
Bylo by to jednodušší, ale méně přesné.
Poslyšte, takhle to bude jasné: jedině má pýcha mi brání přiznat se. Neboť jsem do toho muže náramně poblázněná, a zároveň a právě proto tak rozzlobená, že je to děsivé. Rozplakal mě! Ta, kterou rozplakali, pochopí, jakou nesmírnou zášť zanechávají skryté slzy, slzy roztrpčení!
Ne, to ještě není důvod, proč jsem plakala — vůbec mi tu nic nevychází! Vše mě opouští! Ó Nice, Nice!
Nikdy mi Bůh nic nedal.
Copak od Něj nikdy nic nevyprosím, ať pláču a modlím se sebevíc?
Musím být pořádně nehodná ničemnice!
Jak jsem se za vévodu modlila, jak jsem plakala! Jenže jsem méně psala, takže v deníku nebude nic vidět. Ach, ale tolik jsem se modlila, tolik!
A nic.
Tady jsem se také modlila, ale málo a potichu, neodvažovala jsem se kvůli takové maličkosti a zvláště kvůli věci tak lehkomyslné a dokonce špatné.
Nu což, je to pořád totéž.
Ach! Musím být hrozná dívka, když mi všechno uniká, všechno se obrací ve zlé, nic nevychází. Od největších věcí po nejmenší, od našeho života zde po šaty, všechno je zmařené, zkažené, pošpiněné. Ani den, ani minuta pohody, štěstí!
Vše, čeho se dotknu, se mění v dým, vše, na co pohlédnu, se odvrací, vše, vše, vše!
Ne, musím odjet, tady mi nic nevychází. Je to pro mě prokletá země, nebo jsem já sama prokletá!
Odjedu, ale neutěším se.
Já, která jsem si myslela, že se mi musí všechno dařit, vidím, že mi nic nevychází! Právě z toho se nikdy neutěším.
Jak se na tomhle světě všechno opakuje. Před třemi lety jsem chodívala na terasu Acqua Viva a dívala se doprava, a bylo to v zimě, a mlha padala na promenádu a viděla jsem, jak vévoda z Hamiltonu vchází ke Gioii. A nyní je to naprosto totéž, jenže tam jsem si přikazovala milovat a zde si zakazuji milovat.
Tam jsem byla z toho muže šílená, zde se mi ten muž líbí a zajímá mě, protože mě podráždil.
Zkrátka, proč a jak, na důvodech nezáleží. Toho nemiluji.
Ach! Ale jsem tak dotčená.
No tak, řekla jsem si, vstaň, nechci kvůli tomu plakat, stačí okamžik síly a povznesu se nad tu nedůstojnost. Vzpřímit se, zvednout hlavu, usmát se s pohrdáním, pak s lhostejností — a je hotovo; namočit provazy jako při vztyčování obelisku Sixta V. a jsem na svém podstavci! Ale v tu chvíli tu sílu nemám, raději jsem zůstala v křesle a šeptala: tady mi nic nevychází, Nice prokletá, společnost mě nechce, nic mě tu nedrží, musím odjet. Nic mi nevychází, všechno na mě cení zuby, všechno se posmívá, všechno se odvrací.
Kvůli kurtizáně! Smilování!
Přiznejte, vy! Opice nebo člověk nebo pes, kdo budete toto číst, přiznejte, že mám důvod k hněvu. Ale spíše zarmoucená než rozzlobená.
napříč stránkou
Tolik šestnáctiletých hloupostí!
Hrozné je, že jako by se všichni domluvili, že už k nám nebudou chodit!
Jasné je, že se cítím jako zbitý pes.
Ach! Ať odjedu, ať odjedu!

Poznámky

Pozn. překl.: Frou-Frou: komedie Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho (Théâtre du Gymnase, Paříž, 1869); její hrdinka, lehkomyslná mladá žena, opustí manžela a dítě kvůli milenci a domů se vrátí, jen aby zemřela. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky/nicejsky: Rossignol che vola – „slavík, co létá“ (viz 15. října). ↩
Pozn. překl.: Acqua Viva: vila, v níž rodina bydlela v Nice až do roku 1873 (29. září 1873 Marie truchlí pro „naši drahou, milovanou, zbožňovanou Acqua Viva“). „Před třemi lety“ je zima 1872–1873, kdy sledovala, jak vévoda z Hamiltonu navštěvuje Gioiu. ↩
Pozn. překl.: Dne 10. září 1586 vztyčil Domenico Fontana pro papeže Sixta V. vatikánský obelisk na Svatopetrském náměstí před davem, jemuž bylo nařízeno mlčet. Podle tradice, když lana začala povolovat, vykřikl námořník Benedetto Bresca ze Sanrema „Acqua alle funi!“ („Vodu na lana!“) a namočená lana vydržela. ↩